Vyber si: buď tvoje maminka, nebo já!

Dobré zprávy

Vyber si matku, nebo mě

Telefon zazvonil v půl jedenácté večer, když jsem už ležel v posteli s knihou. Jana si četla, já seděl ve vedlejším obýváku u notebooku, kde tiše běžel nějaký byznysový kanál.

Neznámé číslo, předvolba našeho rodného Uherského Brodu.

Haló, řekla Jana a já ihned poznal po jejím hlase, že se něco děje.

Tady je Ivana Loukotová, vaše sousedka, bydlím naproti. Asi mě neznáte. Je to důležité… vaši maminku, paní Boženu Holubovou, jsem dnes večer našla doma na zemi. Nemohla pořádně mluvit, ležela tam celý den… Nevypadalo to dobře, ústa jí táhly na jednu stranu…

Jana už se obouvala.

Je v nemocnici? ptala se.

Odvezli ji před hodinou do uherskobrodské nemocnice. Přijela sanitka, nejspíš mrtvice. Hledala jsem vaše číslo v jejím mobilu, chvíli mi to trvalo…

Děkuji vám moc, paní Loukotová, vážně děkuji.

Jana položila telefon a stála v ložnici, oběma rukama svírala mobil. Pak přišla za mnou do obýváku.

Seděl jsem v křesle, ve flísovém županu, vedle sklenice minerálky. Padesát šest let, obličej pečlivě oholený, šedé spánky krátce ostříhané. Úspěšný muž v krásném bytě v Brně.

Davide, řekla Jana. Mamě je zle. Mrtvice. Odvezli ji do Brodské nemocnice.

Utlumil jsem zvuk.

Kdy?

Dnes. Sousedka ji našla večer, ale celou dobu byla sama, od rána…

Odložil jsem sklenici.

No. A co teď?

Jana se na mě podívala.

Musím jet. Ráno tam pojedu.

Jezdi, já tě nezdržuju.

Davide, ale musíme to probrat pořádně. Mamince je sedmdesát osm. Jestli je to opravdu mrtvice, nebude už schopná bydlet sama v tom domě. Musíme něco vymyslet.

Zvýšil jsem na dálkovém ovladači trochu hlasitost, jako bych chtěl zdůraznit, že mi ten rozhovor není úplně po chuti.

Jano, už jsme to řešili. Ne jednou.

To byly jenom teorie. Teď je to skutečnost.

Co se změnilo? Říkal jsem ti svůj názor. Nemůžeme ji vzít sem. Nemáme na to vhodné podmínky.

Jana si sedla ostře na pohovku naproti.

Davide. Máme čtyři pokoje.

Ale dva chci předělat, už jsme to řešili. Chci pracovnu, chtěla sis předělat šatnu. Kam bych ji dal, do předsíně?

Jeden pokoj může být pro mámu. Rekonstrukce počká.

Rekonstrukce počkat nemůže. Mluvil jsem tiše, klidně, což bylo v tuhle chvíli snad horší než hádka. Stavební firma je domluvená na březen. Zálohu už jsem zaplatil. Vždyť to víš.

Davide, jde o nemocného člověka. O moji matku.

Jano. Upřímně, je mi to líto. Ale musíš si uvědomit, co by to znamenalo. Nemocný starý člověk doma, pleny, omezená komunikace, trvale odkázán na pomoc. Nejsem na to připravený. Můžu být upřímný?

To není cizí člověk. To je moje máma.

Pro mě je to téměř cizí člověk. Za posledních deset let jsem ji viděl sotva čtyřikrát. Ani ona neměla zájem o kontakt.

Protože ty sis o něj stejně taky neříkal…

Teď nehledáme vinu, mluvím o realitě. Potřebuju doma klid, hodně pracuju, připravuju projekty. Nechci mít doma nemocnici. Je to taky moje bydlení.

Jana dlouho mlčela. Noční Brno za okny šeptalo svým obvyklým anonymním šumem.

A co když najmeme pečovatelku? navrhla nakonec. Tam, v Brodě. Dobrý pečovatel, to si snad můžeme dovolit.

To určitě. Tak ji najmi.

Ale budu tam muset jezdit. Často.

Jak chceš, jeď si.

Davide, rozumíš mi? Budu tam muset být často. To jsou tři hodiny autem.

Chápu. Řekl jsem ti, že tě nedržím.

Ta slova že tě nedržím zněla tak samozřejmě, tak lehce, že jsem v Janě viděl změnu. Nic bouřlivého, jen půda pod nohama, která se nenápadně propadá.

Vstala a odešla zpět do ložnice. Ještě dlouho pak hleděla do stropu.

Ráno odjela do Uherského Brodu sama.

Když jsem tam dorazil později já, nemocnice byla plná zápachu chloru a starého nátěru. Maminka paní Božena Holubová ležela na šesti lůžkovém pokoji u okna. Pravá strana obličeje ochablá, ruka nehybně položená na dece, očima sledovala Janě každý krok, nemluvila, jen levý koutek úst se pohnul.

Mami, Jana si sedla k ní na postel, vzala ji za ruku, ledovou a křehkou. Mami, jsem tady. Už je to dobré.

Maminka se pokusila něco říct. Z úst vycházely jen zvuky, srozumitelné sotva jí samotné.

Nech to být, jen klid. Jsem tady u tebe.

Doktorka, starší, unavená žena, vysvětlila situaci stručně: rozsáhlá ischemická mrtvice, pravostranné ochrnutí, porucha řeči, sázka na dlouhodobou rehabilitaci, minimum půl roku náročné péče, cviky, logoped, stálý dohled.

Sama doma být nemůže, konstatovala lékařka. Jste jediná dcera?

Ano.

Hleděla na ni s tím zvláštním výrazem lidí, kteří už zažili příliš mnoho podobných situací. Ne lítost, ne odsudek. Jen vědění, jak to v životě chodí.

Jana trávila v nemocnici celé dny. Krmila mámu lžičkou polévky, povídala na ni bez ohlasu, vymýšlela drobnosti, nutila ji cvičit, i když šlo všechno ztuha. Matka byla duchem přítomná, oči vnímaly, ale odpovědi nepřicházely.

Večer volala domů.

Jak je? ptal jsem se.

Špatně. Ochrnutí pravé strany, ztracená řeč. Sama to nezvládne.

Krátká pauza.

Rozumím.

Davide, chci ti říct jedno. Zůstávám tady.

Na jak dlouho?

Nevím, jak bude třeba. Nemůžu odjet.

V mém hlase byla náhlá napjatost.

Máš práci. Máš přece svůj život tady.

Domluvím se v práci. Aspoň něco na dálku, nějak to vymyslím. Ale máma nemůže být sama.

Mluvila jsi o pečovatelce.

Pečovatelka není dcera. To víš.

Mlčel jsem.

Víš, že to bude na dlouho?

Vím.

A zvládneš žít v tom domě?

Zvládnu.

Pauza, tentokrát delší.

Dobře, řekl jsem nakonec. V tom dobře nebyla ani protest, ani souhlas, jen konstatování. Dej vědět, kdybys něco potřebovala.

Jana zavěsila a zadívala se do stmívajícího města, kde pouliční lampy svítily jen ob jedno. Po chodníku šla stará paní s taškou, z dvora voněl kouř z kamen.

Dům její maminky stál na Sadové ulici na samém konci Boleradic. Dřevěný, ošlehaný časem, s propadlým zápražím a malými okny. Jana otevřela domovní dveře svým klíčem, který vždy vozila, ale málokdy užívala.

Uvnitř byla zima, maminka už dva dny netopila. Jana našla dřevo, zatápěla v kamnech, nezkušeně a zdlouhavě. Vzpomínky z dětství byly v rukou, ale jistotu necítila. Tady prošla svých prvních osmnáct let.

Dům měla dokonale čistý a skromný. Prasklá dlažba v kuchyni, úzká chodbička, dvě místnosti: v jedné matčina postel, v druhé stará válenda, kde spávala Jana ještě jako dítě. Na stěnách fotografie Jana v mládí, tatínek, černobílé snímky vzdálených příbuzných. Všude vesnický pořádek: málo věcí, ale každá důležitá.

Večer napsala SMS: Zůstávám tady. Přijedu si pro věci.

Odpověď přišla za dvacet minut: Rozumím. Jak chceš.

Tím vlastně končil celý rozhovor. Možná i celé manželství.

Dny splývaly v jeden dlouhý těžký úkol. Jana začala zvládat všechno: obracet mamku, cvičit s ochablou rukou, krmit ji polévkou, povídat s ní trpělivě, i když ona odpovídala jen očima a úsměvem na ten jeden koutek úst. Maminka, dříve učitelka matematiky, teď hledala slova jako malé dítě a to bolelo víc než cokoliv.

Jedno ráno matka řekla až nezvykle jasně: Jani, jdi domů.

Jsem doma, mami.

Ne. Tam. Za mužem.

Mami, to řešit nemusíš.

David… není rád?

Jana spravila deku.

To je v pořádku, mami, nech to být.

Matka ji dlouho sledovala. V jejím pohledu bylo něco, co Jana nevydržela a odvrátila tvář.

Po třech týdnech byla matka propuštěna domů s doporučeními, s prášky, s logopedkou. Najala místní auto, přivezla ji zpět do domku na Sadové. Na zápraží pomohl soused Pepa přenést matku do postele, zatopila, uvařila polévku.

Začal jiný život.

Péče o ležícího člověka to je něco, o čem se nemluví nahlas. Každé dvě hodiny přetočit, v noci nočník a prostěradla, ranní cviky se ztuhlou rukou a nohou, pomalu krmit, dohlížet, aby se nezakuckala. Prášky pravidelně, logoped třikrát týdně a matka, která nikdy neznala slovo vzdát se.

Jana pracovala na dálku, účetní pro malou firmu. Vedoucí ji podržel a převedl ji na poloviční úvazek. Peněz bylo méně. Občas David něco poslal, ne moc, ne s poznámkou, jen SMS z banky. Už se vlastně skoro nevolali.

Jednou v listopadu, když se Jana pokoušela opravit viklající se schod u zápraží domku matka měla začít zkoušet chodit s chodítkem přišel k ní soused z vedlejšího domu.

Znal ho jen podle vidění: robustní, menší, v montérkách, přímý pohled i úsměv. Bylo mu asi pětapadesát, jako jí.

Takhle ne, paní Jano. Hřebík pod úhlem, pak to drží.

Podala mu kladivo. Za chvíli měl hotovo.

Kdybyste cokoli potřebovala, ozvěte se, řekl, stejně jsem pořád tady.

Nechci obtěžovat.

To není obtěžování. Vaše maminka kdysi pomohla mé mamce. To se nezapomíná.

Odešel, a Jana ho sledovala, zamyšlená nad tím, že slova obtěžovat už se bojí čím dál méně. Horší byla představa sedět v pěkném bytě ve městě, když matka leží sama na staré posteli.

V listopadu začala špatně táhnout kamna. Jednou večer se dům zalil kouřem a Jana propadla panice. Nevěděla, co dělat. Šla poprosit souseda Karla o pomoc, a on přišel, klidně, bez řečí, vylezl na střechu, našel ucpání, opravil, odmítl peníze.

Dáte si čaj? zeptala se.

Jestli nevadí.

Seděli spolu v kuchyni u čaje a sušenek. Matka spala vedle. Venku fičel vítr.

Vy jste tu odjakživa? zeptala se Jana.

Celý život. Byl jsem v Brně na fabrice pět let, pak zpět.

A proč jste se vrátil?

Mávnul rukou.

Tady mám svoje. Ve městě je to cizí, tady je moje. Asi nejsem typ na cizí.

Jana mlčky držela hrnek. V kuchyni bylo teplo, v kamnech to dunělo.

Já jsem dvacet let žila ve městě, myslela jsem, že mi tam je dobře. A teď bych už nikam jinam nejela.

To není divné, odvětil klidně. Člověk někdy musí dojít až na konec, aby pochopil, kde má být.

V prosinci se mamka začala posazovat v posteli. Malý zázrak. Logopedka, paní Světlana Křížová, ji chválila a máma se občas už i slabě usmála tím svým levým koutkem.

Řeč se pomalu vracela. Některá slova hledala dlouho, ale dařily se už jednoduché věty.

Zhubla jsi, řekla jednou matka.

Ale ne, mami.

Zhubla jsi. David volá?

Občas.

Přijede?

Nevím.

Po delším tichu mamka konstatovala: Nepřijede. Ne hořce, prostě věcně. Jako někdo, kdo už rozpozná, co je pravda.

David skutečně nepřijel. Občas zavolal, zeptal se jak to jde, vyslechl krátkou odpověď, zmínil, že rekonstrukce jde podle plánu, že byl na firemním večírku v luxusní restauraci. Jana věděla, že mezi nimi roste tichá vzdálenost, ne hněv, prostě jen dva světy.

V lednu přijela Janina kamarádka Tereza. Přivezla dort a dobrou náladu. Ale brzy přišlo i to typické napětí.

Jano, myslíš, že tohle už není přes čáru? seděla Tereza u kuchyňského stolu. Měsíc, dva, ale tohle je na roky. Obětuješ se, zničíš si život.

A co mám tedy dělat? zeptala se Jana.

Přijmout normální pečovatelku, nebo paní do domova důchodců, jsou slušné domovy…

Máma z toho má celý život strach.

Je jedno, co si myslí, ty musíš také žít…

Ona tomu rozumí, Teri. Opravdu rozumí.

Tereza zmlkla.

David nepřijede?

Ne.

A to takhle zůstane?

Nevím.

Jano, neblázni. Kvůli tomu se přece nechává manžel? On je živitel, máte byt, postavení…

Jana se podívala vážně na kamarádku.

Terezo. Mamka byla celý den sama na zemi. Má sedmdesát osm let. Nechci to znovu zažít.

Chápu

Nechápeš. Prosím, už mi neříkej, co musím.

Kamarádka odjela trochu dotčená. Později se smířily přes SMS, ale něco se změnilo.

Starší sousedky Janě začaly projevovat tiché uznání. Milena Loukotová občas přinesla sklenici nakládaček nebo koláč, položila ke dveřím bez komentáře. Druhá, paní Čermáková, přes sedmdesát, jednou poseděla se zesláblou Boženou, zatímco Jana běžela do lékárny. Jsme skoro vrstevnice, popovídáme si, řekla prostě.

Naopak ženy Janiny generace, bývalé spolužačky, nahlížely s neodbytnou zvědavostí: jak se má David, proč nepřijede, jak to zvládáte

Dá se to, odpovídala Jana a nic víc.

Karel pomáhal. Opravil plot, když ho sníh poškodil. Přivezl dřevo ze sadu a složil je do kůlny. Když Jana nachladla, dva dny nosil jídlo, zatápěl a dokonce zastoupil i u maminky, když to bylo potřeba. Nic z toho mu nepřišlo nenormální.

Karle, nevím, jak vám poděkovat.

Prosím vás, vždyť jsme sousedi.

Ale jsou i jiní sousedi.

To máte pravdu, řekl a pousmál se.

Jednou se zeptala: Máte někoho?

Měl jsem ženu. Umřela. Dcera v Praze, volá málokdy. Jsem sám, už si zvykl.

Není vám smutno?

Někdy ano. Ale když máte práce dost, není čas. Podíval se ven. Vše je, jak má být.

Večer jsem zavolal Davidovi.

Musíme si promluvit.

Stalo se něco?

Ne. Jen jsme dlouho nemluvili.

Dlouhá pauza.

Mluv.

Jak se máš?

Jde to. Rekonstrukce končí, rýsuje se nový projekt. Odmlčel se. Vrátíš se?

Jana zaváhala.

Davide asi ne.

Pauza, velmi dlouhá.

Už vůbec?

Už vůbec.

Neobviňoval, nekřičel. Jen se zeptal:

Je to kvůli mámě, nebo kvůli mně?

Chvilku přemýšlela.

Kvůli sobě.

David tiše dýchal do telefonu.

Rozumím. Chceš rozvod?

Ano.

Dobře. Tak rozvod.

A tím tak rozvod, vysloveným téměř úředním tónem, to definitivně skončilo.

Na jaře matka začala chodit s chodítkem. Pak přešla až do kuchyně. A pak na zápraží. Bylo to pomalé, těžké, několikrát upadla do deprese, jednou si i poplakala, což nikdy nedělala. Ale šla dál.

Logopedka Světlana ji chválila víc než kdy dřív a říkala Janě: To je správná motivace. Má pro koho to dělat.

Jana si tím nebyla jistá, možná to bylo spíš v povaze matky. Ale byla za to vděčná.

V květnu, v podvečer, seděli s Karlem na lavičce u branky. Maminka se chodívala sama ukládat, Janě se vracel také čas pro sebe.

Nechcete se vrátit do města? zeptal se Karel.

Ne. Přemýšlela jsem o tom, ale nechci. Je zvláštní, jak dvacet let toužíte po městě, a pak se vrátíte sem a nechcete nikam jinam.

To není divné. Někdy člověk dlouho hledá, než najde to správné místo.

Není mi tu lehko. Ale je mi tu správně.

To není jedno a to samé. Karel se zadíval do růžového nebe nad střechami vesnických domků. Dobře není to, kde je lehko, ale to, kde je správně.

Jana se na něj podívala. Ruce v mozolech, vrásky u očí, mluvil málo, ale vždycky dobře.

Karle, víte, že se s Davidem rozvádíme?

Vím. Vesnice je malá.

Nesoudíte mě?

Za co? upřímně se podíval.

Opustila jsem rodinu.

Karel přikývl.

Rodina je, když jste opravdu spolu. Jinak to jsou dva lidé v bytě.

Jana mlčela, nemusela nic říkat.

Rozvod vyřídili s pomocí advokáta, bez hádek. David si nechal byt, nabídl Janě finanční vyrovnání, přijala. Potřebovala investovat do opravy domku: nové podlahy, střecha, elektřina.

V létě Karel sehnal pár chlapů. Za tři víkendy položili podlahy a opravili střechu. Peníze si vzali jen za materiál.

Proč pomáháte? zeptala se Jana.

Jsem soused.

Nejen proto.

Podíval se na ni.

Nejen proto.

Maminka sledovala vše večer co večer z bezpečí zápraží. Obličej se nesrovnal docela, řeč se zlepšila na sedmdesát procent, doktorka to chválila. Každý večer seděla, sledovala dceru s Karlem a v očích měla život a tichou radost.

Jednou Janě řekla: To je dobrý člověk.

Vím, mami.

Vidíš to?

Vidím.

Matka přikývla a neřekla už nic.

David zavolal v červenci. Poprvé po dlouhé době.

Jak se máte? Jeho hlas zněl jinak, měkčeji.

Dobře. Mamka už chodí, rekonstrukce je hotová.

Jsem rád. Víš, možná jsem to tehdy neudělal správně.

Asi ne, odpověděla upřímně.

Nezlobíš se?

Ne. Vůbec už ne.

To je dobře, řekl. Jsi tam šťastná?

Podívala se z okna. Matka seděla venku, četla knížku, zahrada voněla letní trávou, na plotě poskakoval kos.

Nevím, jestli je to to správné slovo. Ale je mi tu dobře.

Rozumím, řekl David. Opravdu rozuměl.

Rozloučili se v klidu.

Jana si šla pak uvařit čaj. Starý hrníček po mamince, geránie na okně. Dům voněl letním dřevem, tráva suchým horkem, čaj s citronem.

V půl šesté přišel Karel s miskou malin.

Paní Holubová, tady jsem vám přinesl trochu malin, ty první.

Děkuji, Karle. Posaď se, zvala ho matka.

Z kuchyně jsem slyšel jejich tlumený rozhovor, a na chvíli jsem se zastavil v pohybu. Bylo v tom něco hlubokého a obyčejného, v těch třech hlasech, v malé kuchyni, v letním podvečeru. Věděl jsem, že někde v Brně sedí muž na novém gauči a má vše, co chtěl, ale tu správnou cestu nenašel.

A já? Vybral jsem si správně.

Nebo ještě vybírám, den za dnem.

Došel jsem ke stolu.

Karle, dáte si s námi čaj?

Rád, usmál se.

Matka se na nás usmála levý koutek její tváře, ale opravdově.

Posaďte se oba, řekla Božena Holubová.

A tak jsem seděli.

Slunce zapadalo, dlouhé stíny přes dvůr, na plotě kos zpíval letní večer. Maliny voněly.

Nebyla potřeba říkat už nic dalšího.

Rate article
Add a comment