— Nejste si s ním souzeni, — řekla Rita své sestře. — Je mladší a hodil by se víc ke mně. Svatbu musíte zrušit.
Dáša žila v prostorném třípokojovém bytě, v dobré čtvrti hlavního města. Byt zdědila po babičce. Blízké příbuzné, kromě mladší sestřenice, Dáša neměla. Ale s Ritou se moc nevídaly.
Nějak se stalo, že ve svých pětatřiceti letech Dáša zůstala sama, ale s bytem. Věděla, že se na nikoho nemůže spolehnout, pilně studovala, dokončila prestižní univerzitu, získala výnosnou pozici ve velké společnosti, a všechno bylo v pořádku, až na jednu věc…
— Musíš se vdát, Dášo, — říkávala jí Rita, když se občas ozvala, aby zjistila, jak se jí daří.
Rita ve svých třiceti letech stačila porodit tři děti a dvakrát se rozvést. Žila s chlapci na předměstí z alimentů, snažila se usadit v životě, ale nikdy to nevyšlo.
— Vdát se, ale za koho… — odpovídala Dáša. V práci se soustředila na povinnosti, a volný čas téměř neměla. Ale jednoho dne jí osud připravil překvapení v podobě nového souseda nad ní. Seznámili se, když Dáša nešťastně ťukla jeho auto na parkovišti… a mezi nimi to zajiskřilo.
Václav byl o pět let mladší než Dáša, ale zamilovaným to nevadilo. Dáša byla slušná dívka a nechtěla žít s mužem před svatbou, takže už po dvou měsících vztahu daroval Václav Dáše prsten.
Místo svatebních šatů si Dáša koupila bílý kostým a místo bohaté hostiny se mladí rozhodli vyrazit na svatební cestu. Všechno šlo podle plánu… až do chvíle, kdy to narušila Rita. Zavolala Dáše týden před svatbou.
— Ahoj, sestřičko… Můžeme u tebe chvíli bydlet? Pronájem je drahý a my nemáme peníze. Je to neodkladné.
— Co se stalo?
— Potřebuju naléhavou drahou operaci. Všechno ti vysvětlím, — řekla tiše, aby vyvolala zvědavost.
— Tak když je to vážné… přijeďte, — Dáša nebyla nadšená, ale odmítnout nemohla. Věděla, jak je těžké, když se nemáš na koho obrátit.
Rita přijela hned další den s kufry a třemi dětmi, kluci byli každý jiného věku. Dáša děti moc nemusela, jedno by ještě snesla, ale tři v jednom bytě…
— Dohodněme se hned, jak dlouho tu zůstanete, — zeptala se Dáša a brala nejmladšímu tužku na oči, kterou už kreslil po stěně.
— Nevím… jsme ti na obtíž, že? — dotkla se Rita. — Promiň… měli jsme jít do hostelu. Hotel bychom nezvládli. Žádné peníze… a k tomu doktoři, vyšetření…
— Promiň. Nejsou mi na obtíž. Co ti je? — červenala se Dáša. Bylo jí trapně, že je tak nehostinná. Přeci jen jsou rodina.
— No… je to složité… — snažila se vyhnout Rita. — Problémy s očima.
— Co s nimi? — Dáše bylo divné, že má sestra pořád brýle. Nikdy ji nenapadlo, že by to bylo vážné.
— Hlavu s tím nelámej, to je moje věc. Hlavně že jsem našla doktora s dobrými recenzemi. A co ty? Jak se máš?
— Budu se vdávat, — oznámila Dáša s hrdostí.
— A neřekla jsi to?!
— Rozhodli jsme se to neoslavovat.
— Jak to?! S těmi penězi nepořádat svatbu?!
— Rito…
— Promiň. Neměla bych se do toho plést, — skousla si jazyk Rita. — Kdo je ten ženich? Ukážeš nám ho?
— On bydlí vedle a chtěl se zastavit na čaj.
— Výborně! No tak prostři na stůl, já si jdu umýt hlavu. Po té cestě vlakem… jsem celá upocená.
— Ručník je v koupelně.
— Díky. Nezdržím se. Postaráš se o děti, ano?
Dáša se zamračila. Plánovala upéct čokoládový dortík, který měl Václav rád, a ne hlídat tři kluky.
Rita odešla a Dáša, slušíc si, že děti si tiše hrají s autíčky, vzala mouku, vejce… a pustila se do pečení.
Děti ale hrály jen chvíli. Upéct nic nestihla. Jeden vysypal mouku, druhý zcizil čokoládu připravenou na dort a pomazal se s ní stejně jako zdi. Třetí se tiše choval, ale trhal listy jejího oblíbeného ficusu a vyhazoval hlínu z květináče.
— Rito! Tvoje děti… — začala Dáša, když vstoupila do koupelny, aby vrátila děti matce. Ale maminka neslyšela. Blaženě zavřela oči a nasadila sluchátka, užívala si její vanu, místo toho, aby si rychle vzala sprchu a vrátila se k dětem.
— Rito!
— Proč křičíš? Stalo se něco?
— Jo, koupala ses tu už hodinu a půl. Mám se připravit na setkání a jsem celá v čokoládě a mouce. V kuchyni je nepořádek! Nevím, čeho se chytnout!
— No já nemůžu za to, že neumíš vycházet s dětmi, — pokrčila rameny Rita. V tu chvíli zazvonil zvonek. Dáša musela jít otevřít svému ženichovi ve špinavé zástěře.
— Ahoj… — Václav si ji prohlédl. — Co se ti stalo?
— Sestra přijela. Nevhod.
— Chceš, abych šel?
— Ne, nemusíš. Jsme skoro rodina, — usmála se Dáša a vzala od něj dort. Hodilo se, že Václav nepřišel s prázdnou.
— Pokud nebudu překážet, tak dobře.
Václav byl dobrý muž. Pomohl Dáše uklidit v kuchyni a dokonce našel společnou řeč s dětmi Rity.
A Rita pořád nevycházela z vany…
— Kde je tvoje sestra?
— Omývá se od dětí, — zažertovala Dáša. V tu chvíli vešla do kuchyně Rita. Měla na sobě jen ručník.
— Dobrý večer… Václave, — postavila se do přední linie s dlouhou nohou, přičemž představovala svou nejvýhodnější pózu. Dáša byla překvapená chováním své sestry. Proč jde do kuchyně skoro nahá?
— Dobrou noc, — usmál se na ni Václav.
— Moje oblíbené zákusky! — nestydíc se, vzala si krém na malíček a olízla ho, což Dáša nechala ve stavu šoku.
— Rito, chceme pít čaj. Jestli se chceš připojit, obleč se.
— Sundat? — nevzala Dášina slova v potaz, šklebila se Rita.
Václav byl stejně překvapený, ale předstíral, že si chování Rity nevšiml. A Dáša to ticho považovala za zájem a byla uražena.
Čaj pili mlčky. Rita se chovala podivně a Dáša hlídala, aby děti neponičily zařízení bytu.
— Děkuji, budu muset jít, — řekl Václav, když situace už byla kritická.
— Ale proč? Zůstaňte. Máme tu místa dost, — navrhla Rita.
— Mezi mnou a Václavem to tak není, — odvětila Dáša.
— Ha! Jaká hloupost! To už se dneska nenosí. No nevadí se, já tě naučím, jak správně na muže. Vždyť brzy bude svatba a ty nic neumíš.
— Buď zdráv, rád jsem vás poznal, — zrudl Václav.
— I já vás ráda poznávám! Ještě se uvidíme, — volala mu Rita, když odcházel.
Dáša s ní celý večer nepromluvila.
— Hele, vy si s ním nesedíte, — prohlásila Rita následující den.
— Opravdu? A proč?
— Je mladý a ty už ne moc.
— Nemáme takový věkový rozdíl.
— Ale je viditelný.
— A co chceš říct?
— No… hodí se ke mně víc.
— Se svatbou?
— A hned si rozuměl s kluky. A díval se na mě tak… chtěl přeci zůstat!
— Ne u nás. U mě! — Dáša už nevydržela a rozzuřeně se podívala na sestru.
— Dobře, dobře! Jen jsem žertovala. Testovala tě.
— Co ta tvoje operace? — Dáša změnila téma.
— Mám ji naplánovanou na zítra. Dneska jdu k lékaři na kontrolu. Postaráš se o děti?
— Pracuji.
— Ale ty jsi ředitelka!
— A co?
— Jsi svým pánem. Vem si volno. — Rita na Dášu koukala, jako by nechápala, v čem je problém. — A vůbec, po operaci budu potřebovat klid a odpočinek několik dní. Budeš se muset o děti starat ty.
Odpověď, kterou Dáša dala, Ritu překvapila.
