“To jsi pořád na všechno nasraná!” vyjel jsem na tchyni. A hned druhý den se mi pomstila tím nejhnusnějším způsobem.
Jmenuji se Jakub. Teď bydlím v Brně, jsem podruhé ženatý, mám skvělou rodinu a malého syna. Ale jizva z minulého manželství pořád bolí – protože tam zůstala moje dcera. Zůstala – a ne z mé vůle.
Svoji první ženu Janu jsem potkal ve druhém ročníku vysoké. Rychle jsme si padli do oka, chodili jsme pár měsíců. Pak jsem začal cítit, že city ochabují, ale v tu chvíli Jana oznámila, že je těhotná. Byli jsme moc mladí a já věděl, že to jde do háje. Od odpovědnosti jsem však neutekl: vzal jsem si ji. Její rodiče nám k svatbě darovali garsonku, moji zaplatili dovolenou u moře.
Za pár měsíců se nám narodila dcera – Adélka. Zamiloval jsem se do ní na první pohled. Ale upřímně – harmonické rodině jsme se neblížili. Největší problém byla tchyně, paní Alena. Bydlela ve vedlejším vchodě a prakticky u nás bydlela. Pořád něco kritizovala: jak držím dítě, jak mluvím s Janou, kolik vydělávám. Mlčel jsem. Dlouho. Snažil jsem se kvůli ženě a dítěti.
Jednou jsem přišel z práce utahaný a doma zase scéna. Paní Alena opět nespokojená. Až jsem to nevydržel:
“Už dost! Proč musíte být pořád na všechno nasraná? Proč jste se za celý život neusmála, neřekla nic hezkého?!”
Neodpověděla. Jen se otočila a odešla. Myslel jsem si – konečně. Třeba se zamyslí. Netušil jsem, že mě čeká horor.
Druhý den jsem přišel domů – a nemohl otevřít. Klíč neseděl. Vedle stály dva kufry. Nechápal jsem, co se děje. Bušil jsem, zvonil, křičel. Zevnitř se ozvala tchyně:
“Vem si svoje krámky a jdi, kam chceš. Ženu a dceru už neuvidíš!”
Myslel jsem, že je to vtip. Ale nebyl. Jana ani nevyšla. Za týden podala na rozvod. Bez vysvětlení. Bez šance něco říct. Zůstal jsem s ničím – bez rodiny, bez slov, bez své holčičky.
Utekly roky. Oženil jsem se znovu. Druhá žena Katka mi porodila syna. Jsem šťastný, miluji je, vážím si každé chvíle s nimi. Ale srdce bolí – po Adélce. Každý měsíc platím výživné. Jana ho bere, ale nedovolí mi dceru ani vidět. Žádná fotka, žádný hovor, žádné setkání.
Proč? Nevím. Nešukal jsem bokem. Nebil jsem. Jen jsem tchyni řekl pravdu do očí.
A za to – jsem vymazán z života vlastního dítěte.