Vůně domova důchodců
– Víš, jak voníš? Jako domov důchodců. Kamparem a stářím. Už to tak dál nejde.
Jitka stála u okna a dívala se na vnitroblok, kde sousedova kočka obcházela kaluž drobnými krůčky. Slova jejího muže k ní doléhala jako přes vatu, a chvíli jí trvalo, než se otočila. Pak se přece jen otočila.
Petr stál uprostřed kuchyně v čisté košili. V té modré, kterou mu koupila ještě v dubnu na trhu u Karlova náměstí, protože řekl, že chce něco lehkého, nemačkavého. Jitka vybírala dlouho, osahávala látku, ptala se prodavačky na složení. On zatím seděl v autě a poslouchal rádio.
– Slyšíš mě? zeptal se.
– Slyším, odpověděla Jitka.
Hlas měl klidný, sama se tomu trochu divila.
Petr položil sportovní tašku na židli. Velkou, modrou, s logem nějaké firmy. Jitka tu tašku znala ležela v komoře pod lyžařskými botami, které nevytáhli už osm let.
– Odcházím, řekl. Myslím, že oba víme, že už to mělo být.
Jitka se podívala na tašku. Pak na jeho ruce. Ruce měl klidné, nekrčil košili, ani neuhýbal očima. Už dávno bylo rozhodnuto, teď jen vyslovoval to, co už dávno nastalo.
– Dávno, povzdechla si.
– Ano. Pokrčil rameny. Jitko, nechci scénu. Jen jsme prostě každý jiný. Ty jsi pořád tady, s mámou, s péčí, s tou vůní já takhle nemůžu žít.
Ta vůně. Pomyslela na ni. Pět let. Pět let vstávala v šest, protože paní Věra, Petřina matka, vstávala v šest, protože tělo nemocného člověka funguje podle svých pravidel. Pět let kafrového oleje, plen, které už se říkají decentně inkontinenční podložky, pět let kašle za stěnou a nočních hovorů na záchranku. Pět let, co její vlastní práce ležela v deskách u stolu v ateliéru, kam chodila stále méně, protože nebyl čas, protože nebylo komu, protože on sám řekl: Jitko, nikdo jiný to neudělá, chápeš přece.
Chápala.
– Opravdu jdeš teď hned? zeptala se.
– Ano.
– Dobře, pokrčila rameny.
Díval se na ni, zřejmě čekal něco jiného. Slzy, možná křik, možná otázku Ke komu?. Nezeptala se. Ne proto, že by nevěděla, ale proto, že v tu chvíli to bylo úplně zbytečné.
Petr vzal tašku, ještě chvíli postál u dveří.
– Klíče nechám na botníku v předsíni.
– Nech, přikývla.
Kliknutí zámku. Pak bouchnutí domovních dveří, schází čtyři patra, ten zvuk znala zpaměti. A pak bylo ticho. Ne obyčejné, ale to zvláštní ticho, jako když v pokoji vypnete televizi, která hrála na pozadí tak dlouho, že už ji nevnímáte a teprve teď, když zmlkne, uvědomíte si ten hukot.
Jitka se podívala na klíče na stolku. Pak na židli, kde byla taška. Taška tam už nebyla.
Vrátila se do kuchyně a dolila konvici vodou.
Před pěti lety paní Věra dostala mrtvici u oběda, byla narozeninová oslava Petra. Jitka ten den upekla višňový koláč, paní Věra řekla dobrý, a pak upustila vidličku a podívala se na Jitku tak, že se vše hned pochopila. Zavolala záchranku, seděla s ní v sanitce a držela za ruku, která už nestiskla zpět.
Petr byl ten večer na firemní akci. Mobil zvedl až napotřetí.
Pak lékaři řekli, že levá polovina těla je částečně ochrnuta, že rekonvalescence bude dlouhá, že potřebuje péči, že doma to jde, jen když je někdo stále nablízku. Petr tehdy řekl: Vždyť teď nepracuješ na plný úvazek, Jitko. Tvé projekty nejsou přece hlavní příjem. Nedohadovala se. Složila plány a výkresy do krabice a dala ji do ateliéru.
Konvice zapípala. Zalila si čaj, postavila se k oknu, dívala se na dvůr. Kočka už odešla. Kaluž zůstala.
První tři dny Jitka skoro nevycházela z bytu. Ne proto, že by nemohla, ale protože nevěděla, kam by šla. Tělo bylo zvyklé na režim: v šest budíček, v půl osmé procedury, v deset snídaně, v jednu oběd, ve čtyři výjezd na balkon v křesle, v sedm uložení do postele. Teď režim zmizel a tělo nevědělo, co má dělat.
Chodila z místnosti do místnosti a dívala se na věci. Na invalidní vozík u stěny ve velkém pokoji. Na sáčky s plenkami pod postelí. Na krabici s léky v chodbě, kde bylo vše popsané jejím rukopisem: ráno, večer, při tlaku. Paní Věra zemřela před třemi měsíci, klidně, ve spánku, a všechno tu zbylo. Petr se toho nedotknul a Jitce se ruce nezvedly.
Čtvrtý den vzala tři velké černé pytle na odpad a začala.
Pracovala systematicky, nikam nespěchala. Pleny, močové katétry, trubičky, rukavice, podložky. Pak léky, jedno balení za druhým. Pak invalidní vozík to bylo nejtěžší, protože si dobře pamatovala, jak jej vezla ven kolem domu a paní Věra tam poprvé po půl roce zírala na stromy tím soustředěným, posledním pohledem. Vozík rozebrala, jak to šlo, a vynosila postupně do popelnice.
Pak dlouho stála pod horkou vodou.
Když vyšla, zadívala se do zrcadla a uviděla něco, co dlouho neviděla: sebe. Ne pečovatelku, ne manželku, ne dceru-bez-titulu. Prostě ženu dvaapadesátiletou, s mokrými vlasy, kde už byla vidět šedina, kterou nenechávala barvit, protože nebyl čas, protože nebyl kdo by si toho všiml.
Ráno pátého dne zavolala do kadeřnictví.
Kadeřnici se říkalo Maruška, bylo jí lehce přes třicet, ruce měla rychlé a jisté. Když Jitka vysvětlila, že chce ostříhat a něco udělat s barvou, Maruška se nevyptávala, jen se na ni zadívala do zrcadla tím tichým soustředěním, co znám jen od dobrých lékařů.
– Máte hezkou přirozenou barvu. Mohu udělat melír, aby šediny nebyly fleky, ale část celku. Bude to působit moderně. A střih jen krátce, aby vynikla šíje, máte hezký krk.
– Udělejte to, řekla Jitka.
Dvě hodiny seděla v křesle a dívala se, jak v zrcadle vzniká jiná žena. Ne nová, spíš právě ta, kterou smyl čas odváděný jinam.
Venku foukal studený říjnový vítr. Rozcuchal její čerstvý účes, a Jitka stála na chodníku a uvědomila si, že už dlouho necítila vítr ve vlasech. Protože už dlouho prostě nešla ven beze spěchu: vždycky lékárna, domů, poliklinika, domů.
Tentokrát nespěchala.
Koupila si v malém krámku kávu do kelímku a šla ulicí jen tak.
Rozvod trval čtyři měsíce.
Petr přišel k soudu s advokátem, mladým mužem v drahém saku, který mluvil rychle a díval se přes hlavy. Jitka šla sama. Nebylo to gesto, prostě neviděla smysl v advokátovi, neboť nechtěla za nic bojovat.
Na druhé stání přišel Petr s ní.
Jitka ji viděla na chodbě soudu: asi pětatřicetiletá, možná méně, světlé vlasy, držené v ohonu, kostkovaný kabát, jehlové podpatky. Stála stranou, v ruce držela mobil, hleděla upřeně do displeje. Petr šel k Jitce, ta druhá ženu jen letmo sjela pohledem, jako na cizího člověka na poště.
Jitka to zaznamenala spíš zvědavě. Nebyl v tom pohledu žádný triumf. Jen nezúčastněnost.
– Jitko, obrátil se Petr tiše, chtěl bych se domluvit na bytě…
– Nemusíš, přerušila ho.
– Ale…
– Petře, podívala se klidně. Potřebuju ateliér. Ten, co jsem měla už před svatbou. Jen ten. Byt, auto, chatu, všechno ostatní si vyřeš jak chceš.
Chvíli mlčel.
– Jsi si jistá?
– Jsem.
Advokát něco rychle čmáral. Petr se na ni díval zvláštně, dlouho mu trvalo, než pochopila: čeká, že bude licitovat, tahat se o roky, připomínat paní Věru, pět let péče, kdo tady co obětoval.
Nepřipomněla. Ne proto, že by neměla právo, ale protože ten hovor nechtěla. Nechtěla slyšet snahu se omlouvat, ani protiofenzívu. Nechtěla to, ani slzy, které ještě nepřišly, ale cítila je někde hluboko, v mezeře mezi žebry.
Ateliér byl v ulici Sadová, druhé patro starého domu, dvacet čtyři metrů s vysokým stropem a oknem na sever. Koupila ho už ve čtyřiatřiceti, krátce po promoci, za peníze, co šetřila tři roky. Stál tu její pracovní stůl s rýsovacím prknem, staré, už nepotřebné, ale tak známé. Police s šanony. Květináče, které přežily všechno a dál si zelenaly s lhostejností.
V ateliéru strávila první noc po rozvodu.
Ležela na rozkládacím gauči, koukala do stropu a myslela: co dál.
Odpověď nebyla. Ale nestrašila ji.
První telefonát vedla do ateliéru Zelená kontura, pro který dřív dělala. Pamatovali si ji: sekretářka byla potěšená, přepojila k panu řediteli. Ten ji poznal, vzpomínal na projekty, hlavně na park u dětské nemocnice, říkal hezké věci. Pak ale: Jitko, pět let je velký výpadek. Trh se proměnil, programy taky, klienti jsou jiní. Potřebujeme někoho, kdo může nastoupit hned…
– Rozumím, přikývla Jitka.
– Kdyby se něco uvolnilo, ozveme se.
Věděla, že neozvou.
Druhý telefonát vedla do soukromé firmy, kde pracovala někdejší spolužačka, Pavla. Ta měla radost, ale už po pěti minutách začala mluvit o jiných standardech a mladých se znalostí BIMu a víš, je obrovská konkurence.
Třetí už volala bez přehnaných očekávání. Městský úřad zeleně. Dlouho ticho, pak že plný stav.
Jitka položila telefon a zadívala se z okna.
Venku byla listopadová ulice, holé stromy, lidé v kabátech. Uvažovala, že pět let je opravdu dlouhá doba. Ne uvnitř, ne v tom, jak se sama cítila, ale zvenčí. Venku se za pět let změnilo mnoho a její opuštěné místo zabral někdo jiný.
Otevřela notebook, začala studovat nové programy pro zahradní architekturu. Seděla do dvou do rána, pila čaj, zapisovala poznámky. Něco bylo opravdu jiné, leccos známé, jen přejmenované.
V prosinci našla práci. Ne tu vysněnou, ale práci: pomocná síla v malém zahradnictví na kraji města. Majitelka, teta Věra, což ji rozesmálo shodou jmen, byla rázná žena, hodnotila lidi jednoduše: buď užitečný, nebo jdi.
– Rozumíte rostlinám? zeptala se Jitky na první schůzce.
– Rozumím.
– Dobře, beru vás. Plat není velký, ale práce je reálná.
Opravdu byla. Každé ráno v osm, sázení, přesazování, rady zákazníkům. Nebyla to vysněná meta, ale bylo to opravdové ruce v hlíně, vůně zetlelé země, řady květináčů, kde něco vyrůstá.
Právě v zahradnictví slyšela o skleníku.
Teta Věra jen tak prohodila, že v botanické zahradě na Říční ulici je skleník, který ředitel zkouší znovu obnovit, ale nemá lidi.
Jitka se dlouho nemohla rozhoupat. Pak jedno volné nedělní dopoledne vyrazila.
Skleník stojí v zadní části starého parku, za stromy, a první, co Jitka uviděla, bylo sklo. Hodně špinavého skla, za kterým něco žilo. Kovová konstrukce byla místy rezavá, několik tabulek bylo nahrazeno překližkou. Cestička k vchodu byla pod listím.
Ale uvnitř.
Jitka otevřela těžké dveře, ovanulo ji vlhké teplo, zůstala stát.
Uvnitř byl živoucí chaos. Rostliny rostly, jak si umínily: jedny se škrábaly za světlem, jiné padly a ovíjely sousedy, liána obmotala podpěru až ke stropu. Mandarinkovníky s malými plody, palmy, co přerostly záměr, na policích nečekané orchideje, kdysi vysázené s láskou, teď na pospas.
Jitka stála a cítila, jak v ní pomalu povoluje něco, co bylo roky strnulé.
– Máte domluveno?
Otočila se. Z vedlejší uličky vyšel starší muž v pleteném svetru, brýle na čele. Menší, s bílým strništěm a rukama, co prozrazovaly práci.
– Ne. Promiňte, jen jsem zahlédla zvenčí… jestli mám jít…
– Není proč. Zadíval se na ni, pak kolem do skleníku. Jmenuji se pan Kubelka. Ředitel, jestli se to tak dá říkat.
– Jitka Králová. Zahradní architektka.
Chvíli ticho.
– Architektka, povídáte.
– S přestávkou. Pět let pauzy.
Nic nehodnotil, jen přemýšlel.
– Pojďte, ukážu vám, co tu máme.
Chodili téměř dvě hodiny. Pan Kubelka ukazoval, povídal: co bylo, co se nedaří, co bylo v plánu. Skleník zavřeli před sedmi lety na opravu, pak změna vedení, a od té doby se vznáší mezi není otevřený, není zbořený, není obnovený.
Pan Kubelka si vyjednal povolení, ale sám nestačil. Každý den tu zalívá, přihnojuje, hlídá teplotu. Sám.
– Mohla bych pomoct, řekla Jitka.
– Platit zatím nemůžu.
– Chápu.
Zadíval se na ni dlouho.
– Ve čtvrtek.
Přišla ve čtvrtek. Pak zase. Pak denně. V zahradnictví skončila, teta Věra se nezlobila, řekla jen: Už máš lepší místo, tvoje hlava není na kytky v řadě.
Skleník se stal jejím prvním skutečným projektem po letech.
Dělala to po svém: nejdřív inventarizace. Každá rostlina, kde roste, stav, potřeby. Zabralo jí to tři týdny, vedla zápisy poctivě jako kdysi dokumentaci.
Pak plánovala prostor. Skleník byl velký, čtyři sta metrů, uvnitř žádný systém, jen květináče a kádě. Jitka kreslila plány, večer v ateliéru rýsovala rukou, to jí pomáhalo myslet.
Pan Kubelka prohlížel její plánky a spokojeně přikyvoval.
– Tady bych dala citrusovou zónu, vysvětlovala. Mandarinky, citróny, kumkvat, suchý vzduch. Je to krásné, a má to vůni.
– Vůně citrusů v zimě, usmíval se. To je opravdové.
– Tady bych nechala palmy. Vytváří to výšku. Pod nimi tropické keře, cestička.
– Cestička, přikývl. Ať mají návštěvníci kam jít.
– Přijdou, řekla Jitka. Skutečně to věřila. Vždycky lidé chodí tam, kde na ně někdo myslí.
Zima utekla v práci. Nakupovala rostliny, sháněla řemeslníky, opravovala sklo, pokrývala náklady posledními úsporami, co zbyly po rozvodu. Pan Kubelka stále zaléval a rozmlouval s rostlinami tím způsobem, který není bláznovství, ale poctivost.
V lednu poprvé po letech zavolala kamarádce Lence.
Lenka byla stará spolužačka, zpočátku ji zvala na srazy, pak přestala, když Jitka stále odmítala Péče o tchýni, nemůžu. Zvedla to na třetí zazvonění, chvíli mlčela a pak jen:
– Ty žiješ?
– Žiju.
– Díky Bohu… Proč ses odmlčela?
– Je to dlouhé. Leni, jsi doma?
– Ano. Dávám si štrůdl. Přijeď.
Jitka přijela. Seděly v kuchyni, pily čaj, pak něco ostřejšího, Jitka vyprávěla. Lenka nekomentovala, jen občas řekla jasné, no jo. To bylo potřeba.
– A co Petr, zeptala se Lenka nakonec, ví, že děláš ve skleníku?
– Proč by měl?
– Jen se ptám. Lenka dolila čaj. Jsi v pohodě?
Jitka přemýšlela.
– Dobře, řekla poprvé po dlouhé době. Dobře.
Lenka přikývla, už se k tématu nevracely.
V únoru přišlo překvapení.
Jitka přinesla ke skleníku nové rostliny, pár muškátů v květináčích, velký keř rozmarýnu za směšné peníze. Pan Kubelka byl kdesi vzadu, ona si vše sama rozmisťovala. Vtom se otevřely dveřevzhlédla.
Vešel muž.
Asi osmapadesát, v bundě, s tabletem pod paží. Široká ramena, vážný pohled, pohyby člověka, co je zvyklý pracovat v těžkých podmínkách.
– Pardon, hledám pana Kubelku.
– Vzadu, za palmami doprava.
– Díky. Ještě se rozhlédl. Je tu krásně. Byl jsem tu půl roku zpátky velký rozdíl.
– Rozdíl, přitakala.
– Vaše práce?
– S panem Kubelkou.
– Ale nápad váš, nebyla to otázka.
Podívala se na něj konečně naplno. On ji nevnímal sledoval prostor, jako profesionál v branži.
– Smím se ptát, kdo jste?
– Aleš Novotný. Inženýr. Děláme opravy střechy, protékaly tu dvě sekce.
– Třetí a sedmá, bez rozmýšlení.
Teď už opravdu zpozorněl.
– Jak to víte?
– Každý den tu jsem.
Odešel za Kubelkou. Vrátil se po dvaceti minutách s papíry, dohadoval technické detaily, na rozloučenou ještě:
– Malá otázka, paní architektko?
– Ptejte se.
– Ty mandarinky, v koutě rozkvetou na jaře?
– Když vydrží teplota, měly by. Poznáte to podle poupat ztmavnou a za tři týdny budou kvést.
– Děkuji.
Odešel.
Pan Kubelka se vrátil spokojený.
– Výborný člověk, Aleš. Dělá pro nás už druhý rok, vše opraví, neslíbí udělá.
– Inženýr?
– Statik a adept na historické stavby. Skleník ho zajímá jako technický unikát.
Jitka to vzala k rozmarýnu.
Aleš se objevil za týden. Zas s papíry, ale tentokrát zůstal déle, procházel skleník, dělal si poznámky. Jitka pracovala dál. Pak se potkali u citrusů.
– Promiňte.
– Nic se neděje.
Ticho.
– Co jste dělala předtím? nepokládal otázku bez rozmyslu, spíš navazoval rozpracovanou myšlenku.
– Krajinářství. Veřejné prostory.
– Je to znát.
– Na skleníku?
– Na kompozici rostlin. Vidím v tom i pohyb návštěvníků, ne jen krásu.
Jitka se na něj zadívala.
– Máte přehled?
– Okrajově. Po letech v rekonstrukci staveb začnete myslet o prostoru.
Pan Kubelka z dálky Aleše zavolal. Jitka zůstala stát a v duchu si říkala: kdy naposled někdo opravdu ocenil její práci, ne stylem hezké kytky, ale přesně tímto způsobem.
V březnu se objevili první návštěvníci. Jitka s Kubelkou rozvěsili plakát na bránu parku i do místní internetové skupiny. První den sedm, další týden třicet. Lidé procházeli, čichali ke květům, fotili si palmy. Jedna starší paní dlouho obdivovala rozmarýn a vyprávěla, že podobný měla její babička na chalupě.
– Funguje to, poznamenal pan Kubelka.
– Funguje, souhlasila Jitka.
– Domluvil jsem s vedením aspoň poloviční místo. Malý úvazek. Specialista na zeleň. Název úřední, práce vaše.
– Děkuji, řekla Jitka prostě.
Najednou dobře mělo nový význam. Nešlo o to bude, ale skutečně dobře.
V dubnu pozval Aleš Jitku na kávu.
Ne romantika, jen: Znáte tu podnik na rohu, už tu makáte dvě hodiny v kuse. Měl pravdu. Šli spolu a ukázalo se, že má dceru, žije ve Zlíně, rozvedený osm let, má rád práci právě proto, že každý dům je jiný.
– Proč historické stavby? zeptala se.
– Mají příběh, řekl. Jdu do objektu a cítím, kolik lidí tu nechalo stopu. Jeden vymyslel, druhý postavil, třetí opravoval, čtvrtý zachránil. Je to rozhovor napříč časem.
Jitka se zadívala z okna.
– A skleník?
– Ten je jiný. Tam je ten rozhovor živý.
– Živý, tiše zopakovala.
Aleš se na ni podíval, v očích jen upřímné soustředění.
Mluvili spolu dlouho. Pak ji doprovodil ke skleníku, rozloučil se u branky.
– Zítra přijdeme dopoledne. Budeme potřebovat kýbl na třetí pole střechy.
– Dobře, usmála se.
Šel. Jitka ho sledovala a zamyslela se: kdy naposled měla ten pocit, že se vedle někoho dýchá snadněji.
V květnu jí Lenka hned po oznámení o Alešovi zasypala otázkami.
– Takže je to vážné?
– Lenko…
– Já jen, ptám se.
– Nevím. Zatím opravdu nevím.
– A on?
– Nechtěla jsem to řešit.
– Jitko! V padesáti dvou letech…
– V padesáti třech, opravila ji.
– O to víc. Zeptej se!
Jitka se zasmála. Poprvé se smála jen proto, že může.
O Petrovi věděla z doslechu, z opatrných telefonátů starých známých.
Volala například Zuzana ze starého domu.
– Jitko, ne že bych se pletla, jen… víš to?
– Co?
– Ta jeho Lucie, co s ním žila… sbalila kufry a v květnu odešla. Prý chtěl dítě, ona ne. Nebo naopak, nevíme jistě.
– Chápu, řekla Jitka.
– A to s tebou nic nedělá?
– Ne, Zuzi. Ale děkuju, žes zavolala.
Pak volal jeho bývalý kolega Radek.
– Hele, Jíťo, nevím, jestli to patří říkat, ale Petra před třemi měsíci vyhodili z práce.
– Proč mi to říkáš?
Dlouhé ticho.
– Volal mi, nějak mu není dobře…
– Radku, dobře, že máš čas na kamaráda, když je zle. Ale já už nejsem jeho adresa.
– Máš pravdu.
Jitka zavěsila a šla zalívat skleník. Venku kvetly šeříky, uvnitř běžela klimatizace, mandarinky odkvetly a nasadily malá zelená kolečka. Palmy stály ve své mohutné nehybnosti.
Vzpomněla si na Petra občas. Byly i dobré roky. Nikdy to není přes nocspíš řetěz drobných opomenutí, víc podrážděnosti, míň péče. I ona nebyla bez chyby. Pohltila ji péče natolik, že zmizela sama sobě.
Ale ta slova… vůně domova důchodců.
Byla krutá. Slova, která říkáte ne proto, že chcete odejít, ale abyste druhého ranili.
Položila konev k citronovníku, přejela listy prsty. Lesklé, silné, živé.
Pak šla dál.
Aleš chodil do skleníku víc než dřív. Někdy pracovně, jindy prostě na kus řeči. Povídali o práci, o městě, o knížkáchkaždý o jiných, ale navzájem si je doporučili. Jednou přinesl z trhu fíkovník, že by se možná dal zasadit. Pan Kubelka se těšil, Jitka rozebírala podmínky a Aleš poslouchal.
V červenci šli spolu na výstavu architektury ve městě. Aleš znal polovinu vystavovatelů osobně, Jitka poslouchala reálné příběhy z výstavbyco se nepovedlo, co ano, co se muselo zachránit. Bylo to odborné a přitom lidské.
– Jak dlouho vlastně děláte rekonstrukce? ptala se.
– Od čtyřiceti. Předtím jen nové věci. Pak mě začalo bavit hledat cizí chyby. Takové ty skutečné, lidské, ne jen ke stížnosti.
Jitka o tom dlouho přemýšlela. Možná i k vlastní minulosti je lepší přistupovat s respektem k těm cizím chybám, které se dají pochopit.
Srpen byl horký. Skleník se stával cílem, ne náhodným místem. Zájezdy, školní exkurze, jedna učitelka dohodla cyklus biologie. Pan Kubelka zářil.
– To jste vy, Jitko! Vaše nápady, vaše práce.
– Děláme to spolu, opravovala.
– Ale hlavní je vaše odvaha.
Zasmála se. Ve svém koutě už měla notebook, šanony a nový plán rozšíření. V sousední budově má vzniknout dílna, programy pro děti a učitele. Peníze chyběly, ale našla dva granty, co by mohly vyjít. Pan Kubelka s brýlemi pečlivě pročítal podmínky.
Září. V pátek večer zazvonil telefon.
Nevymazala číslo. Prostě ji to nenapadlo. Na displeji Petr.
Chvilku čekala.
– Ano.
– Jitko… neruším?
– Pracuju. Něco se stalo?
– Ne, já… potřebuju tě vidět.
– Proč?
– Potřebuju mluvit. Opravdu.
Jitka přešla k oknu ateliéru. Venku podvečer, kolem kráčí lidé s taškami i bez.
– O čem bychom teď měli mluvit?
– O všem. Jitko, je to složité. Chci, abys mě vyslechla.
– Slyším tě i teď.
– Ne, osobně. Hlas měl jiný než tenkrát. Méně jistoty, víc prosby. Mohu za tebou přijít? Kde pracuješ?
Chvíli ticho.
– Skleník na Říční. V pracovní době.
A zavěsila.
Přišel v říjnu, v úterý a ve dvanáct třicet. Jitka byla u orchidejí. Dveře, kroky, které do toho prostoru nepatří.
Petr šel po cestičce. V ruce kytka: bílé a žluté chryzantémy v celofánu, co se kupují v podchodech za stovku.
Dívala se na něj a pomyslela si: tady jsi, padesát šest let, břicho do pasu, jiný pohled. Ta lehkost, s níž odcházel, ta tu nebyla.
– Ahoj, řekl.
– Ahoj.
Rozhlédl se.
– Krása tu.
– Já vím.
Podal kytku. Držel ji rozpačitě, jak to dělají muži, pro které jsou květy cizí.
Vzala ji.
– Děkuju. Sedneme si sem, ukázala na rohový stolek pro návštěvníky.
Dva proutěné židle, stolek, regál s časopisy o zahradách. Pan Kubelka zmizel diskrétně dál.
– Vypadáš dobře, řekl Petr.
– Děkuju.
– Opravdu. Dlouho jsem tě neviděl tak živou.
– Tak jak?
– Živou. Dřív jsi byla pořád v péči, v režimu, vyřízená. Teď jsi jiná.
– Jsem stejná.
– Nejsi.
Jitka mlčela, dívala se na citrusy a čekala.
– Jitko, začal Petr. Vím, že jsem provedl… a co jsem ti řekl tehdy…. Bylo to, odmlčel se bylo nespravedlivé.
– Ano, přikývla.
– Byl jsem… já nevěděl, co dělám. Chtěl jsem něco jiného, potřeboval víc místa. Ukázalo se, že jsem…
– Se bál, řekla.
Podíval se překvapeně.
– Čeho?
– Stáří. Nemoci. Změn, které nejsou hezké. Je to pochopitelné.
– Netušil jsem, že to takhle vnímáš.
– Dřív jsem také nevnímala.
Dlouho mlčel, venku šustil vítr.
– Jitko, chtěla bys, abych se vrátil? Prosím, zvaž to aspoň.
Dívala se na něj, cítila, že odpověď v ní už je, dávno.
– Nezlobím se, Petře. Ne. Naštvání zmizelo, je tam pochopení. Že nejsi zlý člověk, jen sis zvolil, jak jsi uměl.
– Takže šance není?
– Není.
– Proč.
– Protože já jsem si vybrala jinak.
– Co sis vybrala?
– Tohle, ukázala kolem. Tu práci. Ten prostor. Ty rostliny. Sama sebe.
Viděla na něm, že to chápe.
– A ten inženýr
– To není tvá věc, Petře.
Chvíli mlčel, kývl.
– Rozumím.
– Jsem ráda, žes přišel. Ne že bych toužila mluvit, ale je konec. Opravdový.
– Byla jsi nejlepší žena, co jsem mohl mít, řekl tiše. Neuměl jsem si to vážit.
– Vím. Jitka vstala. Musím pracovat. Chceš si prohlédnout skleník? Opravdu stojí za to.
Pomalu zvedl oči. Podíval se na ni dlouho, pak:
– Ne. Děkuju. Jdu.
– Měj se dobře.
Šel ke dveřím, zastavil se:
– Jitko. Ty no, nic. Hodně štěstí.
– Tobě také.
Dveře zapadly.
Jitka ještě chvíli stála, pak květiny dala do vázy, nalila vodu. Chryzantémy drží dlouho. Dobrý výběr.
Pan Kubelka přišel, v očích nadhled, ale nic neřekl.
– Dáte si čaj?
– Dám, řekla.
Seděli u stolu a Kubelka vyprávěl o motýlech, které by v létě mohl ve skleníku chovat, když je správně oddělí. Jitka si řekla, že je to skvělý nápad, hlavně pro děti.
Říjen přešel v listopad. Jitka pracovala na projektu rozšíření, podala žádost o grant, přišla předběžná odpověď. Kubelka koupil dort, jedli ho u stolu a pak našli drobky v rozpracovaných náčrtech, oba se smáli.
Aleš chodil víc. Už nejen kvůli práci.
Jednou přinesl svařák v termosce.
– Listopad, přece.
– Jak víte, že mi to nevadí?
– Vy nemáte nic proti, usmál se.
Smála se.
Seděli u vchodu, za sklem listopadový park, Aleš rozléval svařák do malých hrnků. Voněl po hřebíčku a pomerančové kůře.
– Povíte mi o projektu rozšíření?
Vyprávěla dlouho, se schématy. On poslouchal, ptal se, občas: Počkejte, ukázal vlastní návrhy na tabletu, rady ze stavebního hlediska. To byla profesionální debata, po dlouhé době férová rovina.
– Tady bych navrhl dvojité zasklení, říkal. Ve Finsku podobný systém vyřešil problém kondenzace.
– A statika to zvládne?
– Udělám orientační výpočet. Chcete?
– Chci, podívala se na něj.
On už ne na plán, ale na ni.
– Jitko, řekl.
– Ano.
– Dobře se mi s vámi mluví.
Chvilku ticho.
– Mně s vámi taky.
Za oknem se něco změnilo. Dlouho nevěděla, pak jí došlo.
Padal sníh.
První, drobné vločky, téměř tál než dopadly, ale usedaly na lavičky, větve, kraje cest. Svět se proměnil do mléčně bílého.
– Sníh, pověděl Aleš.
– Ano.
Dívala se ven.
Držela hrnek se svařákem a teplo šlo rovnou do dlaní. Venku sníh, uvnitř vůně citrusů a větviček borovice, které Kubelka přinesl minulý týden k zimě.
Teď jí to došlo venku je listopad a první sníh, uvnitř teplo a něco roste. To je to nejpřesnější, co ten rok dokázala. Najít místo, kde je dál teplo, ať je venku jak chce.
– Nad něčím přemýšlíte? zeptal se Aleš tiše.
– Přemýšlím.
– Nad něčím hezkým?
Jitka se zadívala na sníh, na mandarinkovníky s oranžovými plody, na dlouhou řadu orchidejí, na vysoké palmy táhnoucí se ke stropu, kde teď roztávaly vločky.
– Ano, řekla. O hezkých věcech.
Aleš neřekl nic. Prostě dolil další svařák a seděli spolu v teplém skleníku a dívali se na první sníh.