Legrácka
– Lenko! Lenko! Nech mě opsat!
Šeptání Veroniky se rozneslo po celé třídě a Martina Viktorová odtrhla pohled od třídní knihy, do které zapisovala známky.
– Titová! Uklidni se, ano? Piš sama!
– Paní učitelko, ale to je tak těžké! Veronika jako vždy nezůstala zticha.
– A kdo říkal, že to má být snadné? Navíc, Verunko, Lenka má jinou variantu testu. Obracet se na ni je k ničemu.
– Jak to?! Vždyť sedí v první lavici!
– Přesně tak! usmála se Martina Viktorová a trochu Veroniku napodobila. Dala jsem jí speciální zadání.
– Tak to není fér! zamumlala Veronika a sklonila se na chvilku ke své sešitu, ale hned začala hledat jinou záchranu.
Nikdo si nevšiml, jak se Lenka celá napjala a sevřela se pod lavicí, bála se otočit nebo zvednout oči od svého sešitu.
Všichni učitelé věděli, že právě ona je pro celou třídu záchranný kolík. Dívka s výbornou hlavou! Využije toho kdo může. Zkus odmítnout, a hned máš spoustu uražených.
Lenka ale nebyla zlá. Odpovídat nechala, jenže po máminé radě dělala vše poloskrytěji, aby na ni učitelé neměli moc připomínek.
– Leničko, vím, že jsi moc hodná holka. Ale musíš taky myslet na své zájmy. Pokud se chceš dostat tam, kam toužíš, potřebuješ dobré vysvědčení. Nestojí za to si ho zničit kvůli těm, co nejsou schopni naučit se pár pravidel.
Maminka měla pravdu, ale když Lenka poslouchala její úvahy, jenom si povzdechla. Kéž by její máma věděla, jak je těžké být premiantkou ve třídě, kde je všem vše jedno
Do této školy Lenku převedla, když se rozvedla s jejím tátou. Důvodů bylo víc. Ne posledním byl i fakt, že Lence v otcově nové rodině přibyl bratříček. Všechno by bylo v pořádu, ale to dítě vzniklo ještě během jejich manželství.
Samozřejmě, nikdo se jí na nic neptal, dospělí řešili své, Lenka seděla v dětském pokoji s blokem a pastelkami. Trpělivě a pečlivě pokrývala stránku za stránkou černou. Precizně, bez jediné bílé mezery.
První si toho všimla babička.
– Co to děláte?! Kam jste to dítě dostali!
Babička byla matkou mámy, ale ve všem vždy stála na její straně.
– Všechno po tátovi! I ten byl stejný záletník. Škoda. Podobní si jsou jako vejce vejci.
– A odpustila jste mu to?
– Co mi zbývalo, Olinko? Milovala jsem ho. A na jeho návraty jsem vždy čekala. Ale dobře mi nebylo…
– Bylo těžké odpustit?
– Ani nevíš jak. Asi jsem nikdy úplně neodpustila, spíš jsem trpěla. Teď si říkám proč? Komu to bylo k čemu? Ale už to zpátky nevezmu.
– Děkuji osudu, že tvůj táta má dítě s jinou. Jsi stejná jako já. Odpustila bys mu, vzala bys ho zpátky, že?
– Nevím… Moc to bolí…
– Chápu. Ale mezi vámi dvěma je teď Lenka jako mezi kladivem a kovadlinou. Myslete na ni. Ona za nic nemůže…
– Máte pravdu. Vinni jsme jenom my…
A tak Lenčina máma udělala něco, co od ní nikdo nečekal. Posadila Lenku proti sobě a vysvětlila jí, šestileté, všechno tak, jak to je.
– Leničko, už nebudeme bydlet s tátou pohromadě.
– Proč?
– Rozvádíme se. Budeme žít spolu jen my dvě, s tátou se budeš vídat o víkendech a kdykoliv bude čas. Neplakej, Leničko! Koukej na mě! Táta zůstane tvým tátou! Nikam nemizí! Slibuju!
– A ty? Lenka rozmazávala vzteklé slzy po tvářích. Dospělí jsou tak hloupí! Vždy si udělají, co chtějí.
– Já od tebe nikam nepůjdu!
– Neodcházej…
Až tehdy Olinka pochopila, čeho se její dcera tolik bála, když čmárala na papír pořád dokola temno.
Chvíli trvalo, než Lenka vše pochopila a zbavila se strachu. Nebylo to snadné, ale časem se věci uklidnily. Lenka se vídala s tátou, ne tak často, jak si přála. Přes to poznala, že ne ji, ale mámu opustil. Táta ji rozmazloval, domluvil se s Olinkou, aby Lenčiny zájmy netrpěly. Jela s tátovou rodinou k moři, hrála si s bráškou a dokonce vycházela s jeho novou ženou Ivanou, která byla milá a děti měla ráda. Neměla důvod žárlit.
Přesto, co se stalo, v Lence zanechalo stopu. Někdy ji napadlo, že táta odešel kvůli tomu, že jí cosi chybělo. S Ivanou byl spokojený, vychovával syna a chtěl víc dětí. Ale ji jaksi vychovávat nechtěl Bylo v ní něco špatně?
Máma a babička jí pořád opakovaly, že je milovaná, ale červík pochybností ji hryzal a bránil uvěřit, že se věci nestaly kvůli ní.
Ten červík byl opravdu otravný. Dovedl se schovat, a vylézt právě, když to Lenka nejmíň potřebovala.
Ze začátku to vypadalo nenápadně. Když ji v první třídě vyvolali na zahájení recitovat básničku, klepaly se jí kolena. Týden ji s mámou pilovala před zrcadlem. Ve školce měla vždy nejtěžší role, protože byla spolehlivá.
Ale tentokrát se něco zvrtlo. Vzala mikrofon, hledala očima mámu a babičku, a najednou jí vypadla slova, která měla říct. Po tvářích jí tekly slzy a neřekla vůbec nic.
Zástupkyně jí pohladila po tváři, setřela slzy a pošeptala:
– Povíš mi to potom?
Lenka mohla jen přikývnout.
Martina Viktorová nezapomněla na slib. Po vyučování na ni čekala před školou.
– Tak pojď, Leni. Řekneš mi tu básničku? Ráda bych si ji poslechla!
Blbost zapomenutá básnička ale pro Lenku to ten den znamenalo všechno. Narovnala se, pustila máminu ruku a odříkala báseň od začátku do konce tak, že dospělí okolo zatleskali.
– Výborně! Věděla jsem, že to zvládneš!
– Ale já přece nemohla… Lenčiny oči se zas zalily slzami.
– Jak to, že jsi nemohla? Koukni, kolik nás slyšelo! A je úplně jedno, jestli to bylo teď nebo před třídou! Leničko, jsi šikulka! To ti říkám jako zástupkyně ředitele! Rozumíš?
– Asi jo
Tenhle moment Lenka nikdy nezapomene. Když bude mít později Martinu Viktorovou jako třídní učitelku, bude ráda, protože ví tahle učitelka je její. Neprozradí, podrží, pochopí, když bude potřeba.
A opravdu na ni dohlížela.
– Máte moc citlivou dceru. Chytrou, ale křehkou! Takové byste měli chránit. Neuvažovala jste o matematické škole? Lence by to pomohlo, je tu moc pod průměrem. Potřebuje vrstevníky s podobnými zájmy. Naše škola je dobrá, ale obyčejná. Děti řeší jiné věci, ne studium. Pro Lenku je těžké nevyčnívat. Je jako pod třemi peřinami s páskou navíc, rozumíte?
Olinka rozuměla, ale udělat s tím nemohla nic. Škola s matematickým zaměřením byla v jiném okrese, vozit Lenku nebylo jak. Táta čekal další dítě, babička byla nemocná a Olinka pracovala na dvě směny, aby šetřila na větší byt. V garsonce, co zůstala po rozvodu, už bylo s Lenkou opravdu těsno.
– Lenko, vydrž ještě chvíli, já to všechno trochu porovnám a pak vyřešíme i školu, dobře? Olinka zavírala večer unaveně oči a přitiskla dceru k sobě.
– Mami, neboj, já vydržím…
– Co škola?
– Ujde to! odpovídala Lenka tak vesele, jak jen mohla, ale ve skutečnosti to tak růžově neviděla.
– Neujde a nepojede! Olinka začala škádlit dceru. Tak povídej a pěkně do detailu!
Lenka se smála a vyhýbala maminčiným rukám, nakonec řekla pravdu.
Otevřeně ji ve třídě nikdo nešikanoval. Ale za zády slyšela:
– Zase si Lenka hraje na nejlepší! Slyšeli jste, jak to valila na dějepisu? Kvůli ní nikdy nebudeme mít za pět! Nemohla aspoň odpovídat normálně?!
Do očí jí dlouho nikdo nic neřekl, než nastal ten den.
– Lenko! Deset minut do konce! Nic nestihnu! Veroničin vzteklejší šepot dovedl Lenku kývnout, že půjčí tahák.
Martina Viktorová, zabraná do zpráv v mobilu, si ničeho nevšimla.
Vláďa, soused v lavici, podsunul Lence svůj sešit, aby lépe viděla Veroničino zadání.
– Díky! špitla Lenka a ukázala prstem na chybu.
Nebylo potřebné nic vysvětlovat. Byli spolu v lavici od první třídy, bez slov si rozuměli. Jen pár čísel, malý náznak, a Vláďa začal opravovat.
Lenčin tahák doputoval k Veronice a do konce hodiny byl klid.
Po zvonění začalo peklo.
– Jsi normální?! Sedíš tu jak socha! Konec čtvrtletí, já v háji a ty děláš, jako bych nebyla kamarádka! bouřila Veronika a tloukla pěstí do Lenčiny lavice.
– Veroniko, nemáš pravdu! Lenka byla klidná, uvnitř se však rozčarování zvyšovalo.
Proč má mít k sobě pořád někdo nároky?
To měla od babičky. Ta, když se rozčilovala, všechny ošklivá slova nahradila čert ví čím a Lence zakázala říkat hrubá slova.
– Jsi dáma, ne námořník z přístavu, tak se podle toho chovej!
– Babi, ty jsi taky dáma a nadáváš! Já slyšela!
– Já už jsem neprodejná dáma! babička se smála. Já můžu i cigaretku, ale ty nesmíš! Pochopila, Leničko? Ve tvém věku se to nehodí. Chceš snad být jen kamarádkou svému chlapci?
– A proč ne?
– Protože normální kluci si vezmou za ženu někoho jiného! V tobě hledají něco tajemného, jemného. Drsnost není to pravé rozinky. Když chceš být tajuplná, neříkej sprosťárny.
– Ještě něco jiného, babi? Vy už jste si vzpomněla, že jste dáma?
– Ano! Aspoň občas je třeba na to myslet
Teď Lenku lákalo vynadat stejnými slovy, jako Veronika, ale něco v ní říkalo, že to není správná cesta.
– Verčo, dej jí pokoj! Vláďa balil fyziku do batohu a mračil se. Můžeš si za to sama! Co čekáš, že ti každý všechno dluží?
– Protože kamarádi si podle mě mají pomáhat! Veronika zas bouchla do lavice a zafuněla. Ty jsi hrozný obránce! Sám opisuješ!
– Není pravda! Lenka to nevydržela. Co to povídáš?! Vláďa se všechno učí sám. Pomůžu mu občas, když si nevšimne chyby. A už mám dost! Pomohla jsem ti? Pomohla! Chceš ještě něco?
Sbírala si věci, odstrčila Veroniku a vyběhla z třídy, aby se nerozbrečela před očima všech, co sledovali výměnu názorů.
Veronika za ní nešla, jen si potichu zamumlala:
– Všechno je s tebou jasné, Ivánková. Dozvíš se své. Skromnost je ctnost, Leničko, skromnost
Ten den spolu už nemluvily. Ani druhý. Ani týden po tom.
Veronika začala Lenku ignorovat a třída s napětím čekala, co na ni vymyslí ta výmyslnice.
Fantazie jí nechyběla, v proměňování životů na oslavu byla mistr.
Lenka se bála, co přijde, ale Veronika ji překvapila.
– Leni, nech toho trucování! Už dva týdny jen dýcháš vzduch! Smíříme se, co říkáš? usmála se Veronika tak otevřeně, až na chvíli Lenka polevila.
– Já se nezlobím.
– No to je vidět! Tak zapomeň! Povídej, kde budeš slavit Nový rok? Doma, nebo pojedeš pryč?
V jejím hlase nebyla ani špetka minulé zhrzenosti a Lenka se uvolnila. Prostě někdo to přepískl. To se stává.
Ale chyba! Tady chyba!
Protože Veronika nikdy neuměla odpouštět křivdy, ať už reálné, nebo stvořené.
Když Lenka našla v batohu divnou zprávu, nikoho by nenapadlo, že v tom má prsty Veronika.
Lenko! Jsi mi moc sympatická! Vláďa
Písmo bylo dost podobné Vláďovu. Lenku by nenapadlo, že to mohl napsat někdo jiný.
Jak by asi věděla, že Veronika skoro týden pomáhala paní učitelce Gábině Andrejevné nosit slohovky a objevila, kdo píše téměř stejně jako Vláďa. Pak rozjela akci, zapojila kamarádky z vedlejší třídy, ukecaly a pohrozily, získaly poznámku.
– Tak teď si popláčeš, Leničko. Nebo jen já bych měla být naštvaná? usmála se Veronika, dala poznámku do Lenčina batohu a zapnula zip.
Ve šatně u tělocvičny nikdo nebyl. Lenka poctivě trénovala servis při volejbale, Veroničiny kamarádky ji zdržovaly, jak mohly.
– Leni, to je slabé! Dej do toho sílu! Ještě!
Nikdo nehnul brvou, když Lenka vytáhla z batohu onu poznámku.
– Co to je? Leni! Taková tichá voda! Koukejte, holky, naše Vláďa je do Lenky blázen! Veronika vyrvala lístek z ruky a tančila po šatně, mávala jí. Musíme promyslet plán!
– Verčo, vrať mi to!
– No tak, nebuď trapná! I když víš co, máš pravdu. Tohle je lepší hned ukázat! Vláďo! Vláďo! vyběhla ke klukovské šatně.
Lenka zbledla.
Že se jí Vláďa líbí, věděl jen její deník a máma.
– Co myslíš, mami, je to špatné?
– Proč?
– Je moc brzo
– Může být brzo na lásku?
– Ale já ho asi nemiluji…
– To zatím ne. Tomu se říká zamilovanost. Je to krásný pocit, čekání na lásku
– A jaké to je?
– Jsi jako na prahu domu. Pootevřeš dveře, nakoukneš. Za nimi všechno možné radost i bolest. Láska je silný cit, takže i bolest umí.
– Proč?
– Protože láska je silná, mění člověka. Bez ní ale není život opravdový. Lidi ji hledají hned od narození, protože v nás je strach ze samoty Ale stačí někdo, kdo tě podrží. Najít ho je těžké. Důvěřovat ještě těžší. Už jen ten pocit čekání je kouzelný! A víš co?
– Co?
– Krásnější je snad jen den, kdy jsem porodila tebe.
– Takže to je dobře?
– Samozřejmě! Je to krásné, pokud máš rozum
Tajila před světem to štěstí, bála se, že ji prozradí pohledem nebo slovem.
Teď!
Veronika pochopila všechno podle toho, jak Lenka nervózně složila lístek, podle pohledu, kterým střelila ke dveřím. Kdyby nebyla rozptýlena Veroničiným křikem, napadlo by ji, že Vláďa to být nemohl, když byl celou dobu na hřišti s Lenkou a hráli v jednom týmu.
Z šatny vyběhli kluci a chechtali se, když Veronika mávala poznámkou a Lenka, bledá, stála v koutku.
– Co se tu děje?
Martina Viktorová se objevila nečekaně a třída ztichla. Věděli, že umí přijít v tu nejnevhodnější chvíli, a že když bude potřeba, všichni dostanou výchovné pokárání.
– Paní učitelko, máme novinu! Veronika přitiskla poznámku ke rtům, pak ji zvedla nad hlavu. Tili-dili-těsto! Ženich a nevěsta!
– Veroniko, co to říkáš? učitelčina tvář potemněla. Co to máš?
– Poznámku! Vláďa napsal Lence, že se mu líbí!
Rozesmátá reakce se nedostavila. Martina Viktorová odevřeně přísná.
– Ticho! Martina se obrátila na Lenku. Leni?
A zrovna v tu chvíli si vzpomněla na ten zářijový den, na první třídu a slzy na školním dvoře.
– Nemáš čeho se bát! Ty to zvládneš!
A nějak samo od sebe udělala Lenka dva kroky, zastavila se naproti učitelce, která se na ni teď dívala skoro jako máma starostlivě, jemně, laskavě. Ano, právě tak!
– Veronika mi vzala lístek. Nechtěla jsem ho ukazovat.
– Chápu. Vláďo? opřela se o pohled kluků a stalo se něco nečekaného.
– Ano! Napsal jsem to já!
Vláďa odstrčil kamarády, došel k Veronice a vytrhl jí lístek.
– Cizí dopisy se nečtou, Veroniko!
– Lžeš! vypískla Veronika, už věděla, že její plán nevyšel.
Nebude výsměch, Lenka se nezhroutí. Půjde dál školou se vztyčenou hlavou.
Nevěděla, že ona je hrdá jen proto, že má pořád strach. Aby ji někdo neodsoudil, nezazlíval, když něco zkazí.
Teď se však něco změnilo. Bradu zvedla ne ze strachu.
Pod lopatkami ji zašimralo, cukla rameny. Nemůže jí přece růst křídla?! Nesmysl! Lidi nelétají!
A přesto má tělo tak lehké, jako by každou chvíli mohla vzlétnout a odnést všechny strachy ke stropu staré tělocvičny.
– Veroniko? zamračila se Martina Viktorová.
– Co? Chtěla jsem si jen zažertovat! Lže, lže, lže… skoro měla na krajíčku.
– Dej! Vláďa sebral poznámku, složil a dal do Lenčiny ruky. Je tvoje! A hlavně, už mi příště neměj potřebu ukazovat, co ti píšu. Dohodnuto? Paní učitelko, dneska máme sloh? Gábina Andrejevna říkala, že bude, já nejsem připravený!
– Výborně! Hlavně že jsi upřímný! Bude. Ale zadání dostanete speciální podle situace. Do třídy! Zvonění už bylo, převlíct, rychle!
Sedmý B vyrazil, aniž si všímal rudé Veroniky, utajeně šťastné Lenky a Vládi a bílého papírku, co Lenka tiskla v pěsti.
Vlepí si jej opatrně do deníku. Uschová ho jako poklad do dne, kdy na vlastní svatbě podá ten sešit Vláďovi.
– Tady, manželi!
– Co to je, ženo?
– Náš začátek
– Opravdu mi dovolíš přečíst všechno?
– Ty už stejně všechno víš.
– Je ještě nějaké tajemství? Lenka se k němu přitulí, nevšímá si smíchů, výkřiků Hořko!, které se nesou sálem.
– Pamatuješ, jak jsi povídala o zamilovanosti? O dveřích a prahu?
– Jasně!
– Opravdu jsi přes práh přešla?
Lenka mu oči rozzáří a Vláďa i přes hudbu jasně uslyší, co šeptá:
– Samozřejmě! Dveře jsem si zavřela za sebou. Já už se do tebe jen nezamilovávám.
– Jak to myslíš?
– Miluju tě! Chápáno?
– Teď už jo! Hořko, Leni?
– Hořko!