Všichni milují své vnoučata, ale…

Dobré zprávy

Narodil se mi druhý syn. Ještě v porodnici nás navštívili šťastní příbuzní. Tváře babiček a dědečků zářily radostí, všichni mi přáli zdraví, štěstí a všechno dobré.

Tchyně a tchán mají třípokojový byt na pražském sídlišti, má maminka a sestra bydlí v rozlehlém domě na kraji Brna, a nikoho příliš neznepokojuje, že naše pokojíček o patnácti metrech čtverečních se teď stane, abych tak řekla, poněkud těsným.

Rodiče mého muže mají krásný dům na venkově u Berouna, zeleninovou zahrádku, a potok, který prý zpívá starými hlasy. Před pár lety odešli z paneláku do klidu vesnice, a naše prosby na výměnu bytu nechávají bez odpovědi.

Jen jednou mi tchyně pronesla: Jsme už staří, spíme beze snů, každý máme svůj pokoj, a v obýváku se díváme na televizi a přijímáme hosty.

Myslím, že si představuje, jak my čtyři budeme spát klidným spánkem, hlavou u nohou, a přitom v noci nebude rušit jen dětský pláč, ale i svíčky tančící v průvanu a ozvěny dávných rozprav…

Všechny tyto podivné myšlenky mi kroužily v hlavě jak ztracené holuby a zřejmě se to otisklo i do mých rysů, protože příbuzní začali náhle zkracovat své gratulace a rozutekli se jak červení vlci do všech stran města.

Když jsem se rozloučila, smutně jsem se pousmála na manžela: Tak co myslíš, kdy se vrátíme… domů?Manžel mě vzal za ruku a s přivřenýma očima, jako by hledal vhodná slova, zašeptal: Možná… dneska si domov vezmeme s sebou. Dáváme ho, kde jsme spolu. Venku se ozvalo zašramocení okenic, sluneční světlo namalovalo na stěnu zlatý proužek a já jsem pocítila zvláštní klid. V té chvíli jsem věděla, že jsme čtyři pro teď možná jen v malém světě panelákového pokoje, ale náš smích, plačtivý dětský hlas a šepot houpající se v nočním vzduchu vystaví nové, prostornější stěny, než jaké si dokážou představit naše matky a tchyně.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala na spícího synka, který svým dechem tiše sliboval zítřek. Potom jsem sevřela manželovu ruku pevněji, téměř neznatelně jsem kývla hlavou a v tu chvíli jsme oba pocítili, že domů jsme nikdy neopustili. Stačí pohled, jeden úsměv, drobný dotek, a náš svět najednou není ani malý, ani těsný. Je tak velký, jak naše láska.

Rate article
Add a comment