Narodil se mi druhý syn. Už ve špitále nás navštívili příbuzní, plní radosti. Obličeje prarodičů zářily štěstím, všichni mi popřáli zdraví, štěstí a všechno dobré.
Tchyně s tchánem mají třípokojový byt, máma s mojí sestrou žijí v prostorném domě a nikdo vlastně neuvažuje nad tím, že naše patnáctimetrová místnost bude pro čtyři poněkud těsná.
Rodiče mojí ženy mají krásný domek na vesnici, zahrádku a za plotem protéká říčka. Přestěhovali se z Prahy na venkov, a když jsme je žádali o výměnu bytů, nedočkali jsme se žádné reakce.
Jenom jedinkrát mi tchyně řekla: Jsme už ve věku, oba špatně spíme, každý máme svůj pokoj a v obýváku koukáme na televizi nebo přijímáme návštěvy.
Mám dojem, že si myslí, že my čtyři budeme klidně spát všichni vedle sebe v řadě a navíc k tomu ještě běžný dětský pláč…
Všechny tyto myšlenky mi běžely hlavou a asi se mi promítly i do obličeje, protože přítomní příbuzní začali rychle zkracovat své gratulace a rozprchli se každý na svou stranu.
Když jsme se rozloučili, smutně jsem se usmál na manželku: Tak co myslíš, kdy už konečně půjdeme domů?Manželka se na mě podívala, pohladila mě po ruce a tiše řekla: Domov přece není o velikosti pokoje. Je tam, kde jsme spolu. V tu chvíli se mi na prsou rozhostilo tiché teplo a pochopil jsem, že náš život teď sice bude napjatý jako právě natažená struna, ale bude patřit nám.
Malý Adam se v postýlce zavrtěl a starší syn v koutě tiše skládal kostky z nemocniční stavebnice. Uprostřed toho všeho ruchu, nespokojených tet, vzdálených domečků a těsných stěn, jsem ucítil, jak se nade mnou sklonila nová naděje.
Možná nám štěstí nepadá do klína, možná úsměv rodičů skrývá víc nevysloveného než řečeného, ale to nejdůležitější už máme: jsme čtyři a jsme spolu.
Manželka vzala syna do náruče, já druhému podal ruku. A v tu chvíli jsem si najednou byl jistý až půjdeme domů, neponeseme si jen děti v náručí. Poneseme si domů i sebe navzájem.