Všechny kamarádky už si zařídily svůj osobní život – dokonce i můj bývalý si našel partnerku. A já už léta žiju v osamění.
Je mi třicet. A upřímně řečeno, tohle není zrovna nejšťastnější období mého života. Roky plynou, ale já se pořád nemůžu vymotat z toho nekonečného kruhu samoty. Už je to skoro pět let, co jsme se s manželem rozvedli. Zdá se to jako věčnost, a přece jsem pořád stejně sama.
Občas si uvědomím, že ty nejlepší roky mi utíkají mezi prsty. Nestrávím je v náruči milovaného muže, neprobouzím se do dětského smíchu nebo společných snídaní – jen ticho, ve kterém slyším tikání svých úzkostných myšlenek. Paradoxně na vysoké jsem byla ta nejkrásnější dívka na fakultě, obklopená nápadníky. Tehdy se zdálo, že najít si partnera je jen otázka vkusu. A teď? Nezbylo z toho ani stínu.
Moji bývalí obdivovatelé se už dávno usadili – někteří mají dokonce dvě děti. I ty dívky, které jsem kdysi považovala za „nezajímavé“, jsou dávno vdané a sdílejí fotky z rodinných dovolených. A já? Jako bych uvízla někde mezi „ještě není pozdě“ a „už mě nikdo nechce“.
Kamarádek mi zbylo málo. Některé se pohroužily do světa dětských besídek a kroužků, jiné do nekonečných debat o manželích, domácnostech a rekonstrukcích. Naše světy se čím dál víc rozcházejí, a s každým setkáním si připadám jako cizinec. Na narozeniny mě zvou jen z povinnosti, a já chodím – protože jinam vlastně ani nemám jít.
Zkoušela jsem to. Vážně. Koupila jsem si permanentku do fitka – říkala jsem si, že tam třeba někoho potkám. Doufala jsem, že posilovna není jen o zdraví, ale i o nových známostech. Marně. Maximálně výměna zdvořilého úsměvu před zrcadlem.
Pak jsem zkusila poslední možnost – zaregistrovala jsem se na seznamce. Říkala jsem si: copak se mám pořád bát? Možná je problém ve mně? Ale i tam mě čekalo zklamání. Většinou jen muži hledající krátké dobrodružství. Nebo ti, kteří očekávali, že je pozvu na večeři. Nebo… zvali mě hned při první zprávě „na kafe“. Upřímnost? Ne. Spíš drzost a naprostý nedostatek úcty.
A když se objevil někdo slušný, na schůzce stál člověk, který neměl nic společného s fotkou v profilu. Buď vypadal jinak, myslel jinak, nebo prostě lhal o věku. Začala jsem se těch setkání bát. Chtěla jsem rovnocenného, dospělého muže. A ne dalšího rozmazlence, který hledá chůvu, ne partnerku.
Takto uběhly tři roky. Občas si říkám – možná bylo lepší nerozvádět se. I když vím: tenkrát to nešlo, důvodů bylo dost. Jenže on, můj bývalý, si svůj život zařídil. Mladá žena, brzy se jim narodí dítě. A já? Jen ticho. Prázdnota. Závist, za kterou se stydím. A bolest. Protože pořád nikoho nemám, a pocit, že jsem nikomu nepatří, se stal mým stálým společníkem.
Cítím, jak mě moje komplexy začínají dusit. Přestala jsem věřit, že si lásku zasloužím. Skláním pohled, když vidím šťastné páry. Připadá mi, že jsem prokletá. A nikdo to prokletí samoty nedokáže zlomit.
Nevím, co dělat. Jak se z toho kruhu vymanit? Jak znovu uvěřit, že nejsem jen jedna z mnoha, ale že mě někdo může milovat? Že ještě není všechno ztraceno?
Možná poradíte… Protože já už nemám sil, ani víry…
