Všechny kamarádky už našly lásku – dokonce i můj bývalý má teď někoho. A já už roky žiju sama.
Je mi třicet. A upřímně? Tohle není zrovna nejšťastnější období mého života. Roky ubíhají, a já pořád nedokážu uniknout z té nekonečné samoty. Už skoro pět let je to, co jsme se s manželem rozvedli. Zdá se to jako věčnost, ale já jsem pořád tak sama.
Občas si uvědomím, že ty nejlepší roky mi utíkají mezi prsty. Nestrávím je v náruči někoho milovaného, neprobouzím se do hlaholu rodinného snídaně, neslyším kolem sebe dětský smích – jen ticho, přerušované tikáním mých úzkostných myšlenek. Paradoxně na vysoké jsem byla ta, o kterou se všichni zajímali – první krasavicí na fakultě, kolem které se točili nápadníci. Tehdy to vypadalo, že výběr partnera je jen otázka vkusu. A teď? Nezůstalo po tom ani stopy.
Moji bývalí ctitelé už dávno zdomácněli – někteří mají i dvě děti. Dokonce i ty dívky, které jsem kdysi považovala za „nijaké“, jsou dávno vdané a sdílí fotky z rodinných dovolených. A já? Jako bych uvízla někdy mezi „ještě není pozdě“ a „už o mě nikdo nestojí“.
Kamarádek mi moc nezbylo. Některé se ponořily do světa dětských besídek a kroužků, jiné řeší jen manžele, domácnost a rekonstrukce. Čím dál víc se naše světy rozcházejí, a s každým setkáním si připadám jako cizinec. Na narozeniny mě zvou z přístu, a já jdu – protože jinam se stejně nedostanu.
Zkoušela jsem to. Vážně. Koupila jsem si permanentku do fitka – říkala jsem si, že tam třeba někoho potkám. Doufala jsem, že posilovna není jen o zdraví, ale i o nových známostech. Marně. V lepším případě jen úslužný úsměv u zrcadla.
Pak jsem zkusila krajní řešení – zaregistrovala jsem se na seznamku. Říkala jsem si, kolik můžu být pořád vystrašená? Třeba je problém ve mně? Ale i tam mě čekalo zklamání. Většinou tam byli jen muži hledající nezávazné dobrodružství. Nebo ti, co čekali, že je pozvu na večeři. Nebo… rovnou navrhovali, abych přišla „na kafe“ k nim domů. Přímá nabídka? Ne. Spíš drzost a naprostý nedostatek úcty.
A když se přece objevil někdo, kdo vypadal slušně, na schůzce seděl úplně jiný člověk – ani nevypadal jako na fotkách, nebyl tak chytrý ani v takovém věku. Začala jsem se bát těch setkání. Chtěla jsem muže na stejné vlně, dospělého. Ne nezralého chlapce, co potřebuje chůvu, ne partnerku.
Takto to trvalo tři roky. Někdy jsem si říkala, že bylo lepší nerozvádět se. I když vím – tenkrát to nešlo jinak, důvodů k rozchodu bylo dost. Ale on, můj bývalý, si našel nový život. Mladá žena, brzy budou mít dítě. A já? Jen ticho. Prázdnota. Závist, za kterou se stydím. A bolest. Protože jsem pořád nenašla nikoho, a ten pocit, že jsem nepotřebná, se stal mým věrným průvodcem.
Cítím, jak mě začínají dusit mé vlastní komplexy. Přestala jsem věřit, že si lásku zasloužím. Skláním oči, když vidím šťastné páry. Připadá mi, jako bych byla prokletá. A nikdo to prokletí samoty nedokáže zlomit.
Nevím, co dělat. Jak z toho kruhu ven? Jak znovu uvěřit, že nejsem jen jedna z mnoha, ale že mě někdo může milovat? Že ještě není vše ztraceno?
Možná mi poradíte… Protože já už sama nemám sílu ani naději. A když už člověk přestane věřit, je to jako chodit po světě s vypnutým světlem – nevidíš cestu, jen tmu.
