Hru na lásku jsem ovládla k dokonalosti. Ale nezvládla jsem pravidla života – že to, co uděláš, se ti vrátí a za to, co uděláš, vždycky zaplatíš. Vždycky.
Vdala jsem se – ani brzy, ani pozdě, myslím. Bylo mi pětadvacet. Udělala jsem to, protože jsem se nechtěla vrátit do rodného města – malého a nudného. Jiná věc byla zůstat v Plovdivu.
Nebylo možné, abych při cestě do obchodu nebo cestou do práce potkala nejméně deset známých, kteří by se mě vyptávali na můj život. Ach, jak jsem snil o životě někde, kde mě skoro nikdo nezná a kde není možné, aby se rodiče dozvěděli třeba to, co dělám ve škole, ještě než přijdu domů.
Přítel mé přítelkyně…
Jde o Roberta. O tom vysokém tmavovokém klukovi, se kterým mě seznámila jedna z mých spolužaček. Byli to kluci, ale to ve mně jen ještě víc probudilo touhu podmanit si ho. A zjevně ho bavilo flirtovat za zády své přítelkyně s její kamarádkou.
A tak se se mnou, trochu žertem, začal scházet i Robert, když byl ještě s Monikou. A já se scházela s kýmkoli jsem chtěla. A před nikým jsem to neskrývala. Robert věděl, že není moje jediná velká láska, ale na druhou stranu, on taky nebyl svobodný, že!
Jednoho dne mě Robert viděl vystupovat z auta nějakého kluka, počkal, až odjede, zavolal si mě a řekl, že si chce promluvit. Vysvětlil mi, že takhle to dál nejde. Že se o mě nechce dělit s jinými, že už si ani nedokáže představit, že by se kromě mě dotýkal ještě jiné ženy…
A hele, takový věci, navrhl mi, abych se s Monikou rozešla a mohli bychom oba žít spolu. Ten nápad se mi líbil, hlavně proto, že bych měla kde bydlet, ušetřila bych za nájem a… víte, líbila se mi představa, že budu žít s tím podělaným Moničiným přítelem.
Nastěhovali jsme se k sobě, ale po pár týdnech mě to přestalo bavit, chtěl jsem větší pestrost a silnější emoce. Uvědomila jsem si to, když jsem viděla Milena – jednoho z mých bývalých kluků, se kterým jsem se kdysi docela dobře bavila. Milena jsem jednoho dne náhodou potkala na ulici. Sedli jsme si v restauraci na kávu, uvolnili se a… šli do Milenova bytu.
To, co se stalo, bylo zábavné a osvěžující. O dva týdny později jsme to zopakovali a… začali jsme se scházet, kdykoli se nám zachtělo – jen tak pro zábavu, bez závazků.
Potom jsem se začala scházet s jinými přáteli a… postupně jsem se vrátila ke svému starému životnímu stylu. A odstěhovala jsem se z bytu, kde jsme s Robertem bydleli. Jednoho dne jsem se odstěhovala bez varování, nechala jsem mu vzkaz, že už nechci, abychom spolu žili. To je všechno.
Nečekaný zvrat…
Až další měsíc jsem zjistila, že jsem těhotná. Tehdy jsem se vyděsila. A vrátila jsem se k Robertovi. Jakmile zjistil, že jsem těhotná, navrhl mi sňatek. Přijala jsem a stali jsme se rodinou. Aniž bychom byli bláznivě zamilovaní, aniž bychom věřili v jediného muže nebo dokonalého partnera. Vdala jsem se, protože mi to v té době připadalo správné a nejjednodušší. A protože jinak bych se musela vrátit do toho malého nudného města, odkud pocházím…
Rok po narození Emanuela jsem byla znovu těhotná a znovu s chlapcem. Ukázalo se, že skloubit péči o dvě malé děti s domácími pracemi je dost náročné, neměla jsem žádný volný čas. A Robert stále pracoval, byl velmi ambiciózní a často zůstával dlouho do noci v kanceláři. Anebo prostě jen nespěchal domů k rozjívené manželce a dvěma dětem, které nechtěly být ani minutu mírné. Kdo ví! Rozhodně jsem tehdy nebyl příjemným společníkem. A jak bych taky mohl, když jsem měl celý den na starosti děti a domácnost, neměl jsem nejen volný čas, ale skoro ani klidnou chvilku. Jen jsem čekala, až se Robert vrátí domů, abych si mu mohla začít stěžovat.
Ale… musela jsem zaplatit.
Možná jste si už také položili otázku, kdo je Emanuelův otec. Je to Robert , nebo někdo z mých dalších přátel. Nepovažoval jsem to za důležité. Může to být Robert, ale také nemusí . Říkal jsem si – co, každý dělá chyby, byl jsem mladý, neudělal jsem to schválně….
Vlastně dodnes nevím, kdo je Emanuelův otec, a je nepravděpodobné, že se to někdy dozvím. Všichni pořád věří, že je to Robert – otec, syn i naši příbuzní.
Ale záleží na tom, když se Robert o Emanuela i jeho mladšího bratra Viktora stejně přestal starat… Ne proto, že by si myslel, že to nejsou jeho synové. Ne, jde jen o to, že jednoho večera – dětem byly tehdy čtyři a dva roky – jsem přišla domů a dostala vzkaz. Velmi krátký, podobný tomu, který jsem před lety nechal na stejném stole…
Stálo v něm: “Podala jsem žádost o rozvod. Prostě to mezi námi nefunguje.”
A rozvedli jsme se. O děti jsem se teď musela starat úplně sama. Jejich otec platil alimenty, které nestačily skoro na nic. Alespoň nám nechal byt – abychom v něm bydleli, dokud děti nebudou dospělé.
A Robert si vzal… Moniku. A teď čekají první dítě.