Všechno má svou cenu! Teď jsem sám jako pes…
Píši vám osamělý muž, kterému už bylo přes sedmdesát. Chci vyprávět svůj příběh, jenž snad bude varováním pro ostatní.
Bydlím ve velkém městě na venkově, ale kolem jen cizí tváře. Zdi mého domu už dávno ztratily útulnost a ulice, kudy jsem kdysi kráčel sebevědomě, jsou teď prázdné a chladné. Nikdo na mě nečeká, nikdo se neptá. Takhle vypadá splátka za minulost…
Dívám se do zrcadla a nepoznávám se. Obličej vpadlý, vlasy dávno zbělely, ramena se hroutí a oči zhasly. Kde je ten muž, který žil naplno, miloval ženy, bujaré večírky a krásný život? Kde je ten sebejistý bonviván, jenž měl svět u nohou? Teď místo něj – unavený stařík, kterého nikdo nechce…
Hříchy minulosti
Kdysi jsem byl sukničkář, miláčkem osudu. Krásné ženy mě okouzlily, snadno jsem je získal a ještě snáze zapomněl. „Žijeme jen jednou, musíme si brát vše,“ opakoval jsem si. Tehdy mi to připadalo správné.
Měl jsem manželku, Alžbětu, laskavou a trpělivou ženu. Vydržela se mnou patnáct let manželství, přestože jsem jí nedal den klidu. Noci jsem trávil venku, vracel se opilý, občas přivedl laciné krásky. Alžběta mlčela, snášela to, doufala, že se vzpamatuji.
Ale já nepřestával. Myslel jsem, že nikam neuteče, že je stvořena k trpění. Vždyť by odejít mohla kam? Jsem přece okouzlující, zábavný, mám peněz dost. Jednoho dne mi však dala na výběr: změním se, nebo odejde. Jen jsem se ušklíbl: „Kam bys tak šla, drahá?“
Ukázalo se, že věděla kam. Jednoho dne sbalila věci, vzala děti a odjela na druhý konec republiky. Bez křiku, bez scén. Prostě navždy zmizela.
Nejdřív jsem to neřešil. Žil jsem dál, občas si na ženu a děti vzpomněl. Výživné jsem posílal nepravidelně, ony samy se neozývaly. Jednou jsem chtěl překvapit o Vánocích – poslal dárky. Za pár dní se balík vrátil…
Mávl jsem rukou. „No a co, jednou se ozvou.“ Ale roky plynuly a telefon mlčel.
Osamělé stáří – krutý soud
Na stáří jsem nemyslel. Dokud jsem byl mladý, zdálo se mi, že to tak zůstane. Pravidelnou práci jsem nenáviděl, raději zábavu. Měnil zaměstnání, jen abych se neusadil. Smál jsem se těm, co šetřili, stavěli domy, mysleli na zítřek.
Teď se má „svoboda“ proměnila v drobnou penzi, co stěží stačí na léky. Teplé jídlo jsem dlouho neviděl. Někdy usínám hladový, ale stejně nemám komu si postěžovat.
Nedávno jsem potkal starého kamaráda, Václava. Zestárl, ale vypadal upraveně, klidně. Měl dům, rodinu, děti. Poklepal mi na rameno a řekl:
„Oldřichu, býval jsi králem, a čím jsi teď?“
Nenašel jsem odpověď. V krku knedlík. Zbyla jen vzpomínky a lítost. Nechci soucit. Vše, co se stalo, je moje vina.
Když jiní zakládali rodiny, já chlastal v hospodách s falešnými přáteli.
Když jiní šetřili, já utrácel za milenky.
Když jiní mysleli na zítřek, já jen na noc plnou zábavy.
A teď, když potřebuji děti, netroufnu si zavolat. Možná mám vnoučata, ale zemřu, aniž bych je spatřil.
Pozdě radit těm, kdo ještě mohou napravit
Neopakujte mé chyby. Nemyslete, že mládí je věčné. Nevěřte, že rodina je samozřejmost. Milujte ty, kdo jsou s vámi, chraňte blízké.
Protože jednou můžete skončit v prázdném bytě, kde ani ozvěna neodpoví na vaše „Ahoj“…
