Všechno má svou cenu! Teď jsem sám jako toulavý pes…
Píše vám muž přes sedmdesát, jehož život by mohl být varováním.
Bydlím v Olomouci, ale mezi těmi zdmi a ulicemi plnými cizích tváří nenacházím domov. Dům, kde jsem kdysi prožíval radosti, teď duní prázdnotou. Nikdo na mě nečeká, nikdo se neptá. Taková je daň za minulé chyby…
V zrcadle vidím cizince: vpadlé tváře, shrbená záda, oči bez jiskry. Kam se poděl ten bonviván, co okouzloval ženy, holdoval vínu a smál se, že svět je jeho? Zůstal po něm jen unavený stařec, kterému čas ukázal, jak krutý umí být.
Hříchy mládí
Kdysi jsem byl krasavec, kterému ženy padaly k nohám. „Žij okamžikem,“ opakoval jsem si. Měl jsem manželku, Zdeňku – trpělivou, laskavou. Snesla patnáct let mých nočních výprav, opilů přivádějících lehké holky domů. Mlčela, snášela, doufala.
Jednoho dne mi dala ultimátum: změna, nebo odchod. Zasmál jsem se: „Kam bys utekla, drahá?“ Odpověděla činem. Sebrala děti a zmizela do Ústí nad Labem. Bez slov, bez slz.
Neřešil jsem to. Poslal jsem o Vánocích balík s dárky. Vrátil se neotevřený. Mávl jsem rukou: „Ještě se ozvou.“ Ale roky plynuly a ticho houstlo.
Stáří bez milosti
Na stáří jsem nemyslel. Práci jsem měnil jako rukavice, smál se spořivcům. Teď mám důchod 12 000 Kč – nestačí ani na léky. Občas usínám o hladu. Nedávno jsem potkal Bohumila, starého známého. Vypadal klidně, s vnoučaty na fotkách v peněžence. Poklepal mi na rameno: „Václave, býval jsi král. A teď?“
Nemohl jsem odpovědět. Zůstaly jen výčitky.
Když druzí zakládali rodiny, já chlastal v putykách s přáteli na jedno léto.
Když spořili na důchod, já utrácel za krásky z tančíren.
Když mysleli na děti, já myslel na další večírek.
Teď se bojím jim zavolat. Třeba mám vnoučata – ale zemřu, aniž bych je viděl.
Radost pozdě chyceného
Neopakujte mé chyby. Nemyslete si, že mládí je věčné. Vaše žena není nábytek. Staré fotky nehřejí, když v noci kašlete do polštáře.
Jednoho dne můžete zůstat v bytě, kde i echo se vyhýbá vašemu „Dobrý den…“.