Všechno má svou cenu! Teď jsem sám jako opuštěný pes…
Píše vám muž přes sedmdesát, jehož život by mohl být varováním.
Bydlím v Brně, ale mezi cizími lidmi. Zdi mého bytu jsou němé, ulice, kdysi plné smíchu, teď chladné a prázdné. Nikdo na mě nečeká, nikdo se neptá. Takhle vypadá trest za minulost…
V zrcadle vidím cizince. Vrásky, šediny, oči bez jiskry. Kam se poděl ten muž, co žil naplno, miloval ženy, víno a dobrodružství? Ten bonviván, který tančil po barech jako král života? Zůstal po něm jen unavený stařec.
**Hříchy mládí**
Kdysi jsem byl sukničkář, kterému štěstěna přála. Okouzlil jsem hezké ženy, pak je hodil do koše. „Žij okamžikem,“ opakoval jsem si. Tehdy mi to přišlo moudré.
Měl jsem manželku, Alžbětu. Tichou, trpělivou. Držela se mne patnáct let, i když jsem ji trápil nočními pitkami a nevěrami. Čekala, že se změním.
Já se smál. „Kam bys odešla, drahá? Vždyť bez mě jsi nic.“
Odešla přesně tam – do Ostravy. Sbalila děti a zmizela. Bez slov, bez slz.
Neřešil jsem to. Poslal jsem jim jednou vánoční dárky. Vrátily se. Mávl jsem rukou: „Ještě se ozvou.“ Ale roky plynuly v tichu.
**Osamění bez slitování**
Na stáří jsem nemyslel. Práci jsem měnil jako ponožky, peníze prohýřil. Kamarádi? Jen přisluhovači za drinky. Dnes mám důchod 12 000 korun – na léky a chleba.
Minulý týden jsem potkal Josefa Dvořáka. Zestárl, ale klidný, s vnoučaty na fotkách. Poklepal mi na rameno: „Václave, býval jsi králem. A teď?“
Nemohl jsem odpovědět. V krku knedlík.
Když druzí zakládali rodiny, já chlastal s příživníky.
Když spořili, já utrácel za krásky z tančíren.
Když plánovali, já žil od vína k vínu.
Teď se bojím zavolat vlastním dětem. Možná mám vnoučata. Zemřu, aniž uslyším „dědo“.
**Radě do zápisníku**
Neopakujte mé chyby. Mládí není věčné. Rodina není samozřejmost. Važte si těch, kdo vás mají rádi.
Jednoho dne můžete zůstat v bytě, kde i echo uteče od vašeho „Dobrý den“…