Tak dost, Terezo, mezi námi dvěma je konec! Chci mít opravdovou rodinu, děti. Ty mi to dát nemůžeš. Dlouho jsem čekal, byl jsem trpělivý. Potřebuji syna. Už jsem podal žádost o rozvod! Máš tři dny na sbalení. Až budeš odcházet, zavolej mi. Zatím budu u mamky. Pospěš si, musím připravit byt pro dítě a jeho matku. Ano! Nediv se, moje budoucí žena čeká dítě! Máš tři dny!
Tereza mlčela. Co na to mohla vůbec říct?
Děti jí zkrátka nebyly dopřány. Petr čekal pět let. Za tu dobu třikrát doufala, ale zůstala zklamaná.
Obešla mnoho lékařů a každý říkal, že je zdravá. Proč to tedy nikdy nevyšlo?
Tereza vedla vždycky slušný život.
Tentokrát se jí udělalo špatně v práci, kolegyně zavolaly sanitku, ale vše proběhlo moc rychle…
…Dveře za Petrem hlasitě zabouchly a Tereza bez energie padla na pohovku.
Neměla sílu, ani chuť si něco balit. A hlavně nevěděla kam jít.
Než se vdala, bydlela u tety. Ta už zemřela a byt prodal její syn. Vrátit se na vesnici do babiččina domku? Shánět si podnájem? Co práce?
Otázek bylo tolik a vše chtělo rychle rozhodnout…
…Brzy ráno se otevřely dveře a do bytu vešla tchyně.
Nespíš? Správně. Přišla jsem zkontrolovat, abys nic cizího neodnesla.
Staré spodky vašeho syna rozhodně nepotřebuji. Mám vám ukázat, kolik svých věcí mám?
Tys byla dřív tak hodná, tichá, slušná. Koukni, jak se to zvrhlo. Už tenkrát po prvním nezdaru jsem Petrovi říkala, že nikdy nebudeš mít dítě.
Přišla jste mi tohle říct? Radši jen seďte a sledujte mě.
A ten servis kam dáváš?!
Je můj. Zůstal mi po tetě, mám ho na památku.
Bez něj tu bude prázdno!
To mě netrápí. Zato vy budete mít vnouče.
Vezmi si jen svoje věci!
Notebook je můj! Kávovar i mikrovlnku mi dali kolegové. Auto jsem koupila už před svatbou. Váš syn má svoje.
Máš všechno, jen děti mít nemůžeš!
Do toho vám nic není. Jsem zdravá, asi to tak Bůh chtěl.
Ani tě to nemrzí! Tos možná dělala schválně!
Říkáte nesmysly. Je to pro mě těžké i jen myslet.
Tereza se rozhlédla po bytě, její věci nikde. Kartáček, kosmetika, pantofle…
Jako by na něco zapomněla. Tchyně jí nedala prostor se zamyslet.
Vzpomněla si: chyběla její stará soška kočky. V ní měla tajný skrýš, o které nikdo nevěděl ani manželovi to nikdy neřekla. Uvnitř byly náušnice a prstýnek, nevzácné, ale drahé vzpomínky na babičku. Petr to vždy považoval za haraburdí. Snad to nevyhodil? Vše nepotřebné nosil na balkon. Tereza otevřela dveře…
Co tam hledáš? Sbal si věci a jdi! ozval se zase hlas tchyně. Loučíš se s bytem? No louč se, už takový nebudeš mít.
Našla kočku, vše uvnitř. Teď už může odejít.
Tady jsou klíče, na shledanou. Doufám, že už vás nikdy neuvidím.
Zastavila se v práci. Stále byla na nemocenské, ale požádala o dovolenou.
Všichni s tebou soucítíme Ale jak to bez tebe zvládneme? Tři týdny. Stačí ti to? Hlavně buď na příjmu, polovina projektů se bez tvých rad nepohne.
Dobře, ráda se odreaguji. Děkuji.
Potřebuješ něco?
Ne.
Zařídím, abys dostala dovolenou i odměnu.
Děkuji, to se teď fakt hodí.
Tereza vůbec nehledala nový podnájem, rovnou se vydala domů, na vesnici. Samozřejmě ji tam nikdo nečekal, babička zemřela už tři roky předtím, matku neznala ta zemřela při porodu.
A teď Tereza sama děti mít nemůže
Po hodině cesty byla doma. Jabloň i tulipány na zahrádce.
Naposledy tu s Petrem byli na podzim. Grilovali, odpočívali.
Zaparkovala auto na dvoře. Klíč od garáže měla uvnitř.
Odemkla, vešla. Ticho. Na stole špinavé hrnečky, talíře. Proč to naposled nestihla uklidit?
Ne, uklízela přece! Ale někdo tu byl!
Dva hrnky, talíře, krabice od džusu, i oblíbené sektové vínko od Petra. Tohle není z podzimu.
Takže tu Petr byl. Ale s kým?
To už nebylo důležité
Klíče od domu měla jen ona, asi si Petr nechal udělat kopii. Čas na nové zámky.
Nový začátek úklid, pak horká lázeň.
Rozhodla se smýt ze sebe všechnu špínu, vše staré.
Když už byla nachystaná se obléct, někdo zaklepal na dveře a potom i na okno.
Kdo tam?!
Máte všechno v pořádku?!
Ano… odpověděla překvapeně.
Venku stál neznámý muž.
Omlouvám se, jestli jsem vás vylekal. Jsem váš soused, celý den jsem vás pozoroval uviděl jsem kouř z komína, a pak jste někde zmizela. Bál jsem se, jestli se vám něco nestalo
Děkuji, je vše v pořádku.
Jste příbuzná od Petra? Nedávno tu byl se ženou Jste sestra?
Ne, já jsem jeho bývalá žena. Téměř bývalá, rozvod je v procesu.
A dům je váš?
Můj vlastní.
Já jsem tu taky dočasně, zasáhly mě rodinné trable. Kamarád mi půjčil domek. Rozvod mám taky před sebou, už zítra budu oficiálně volný. Pokud něco potřebujete, dejte vědět. Jsem Igor.
Já jsem Tereza. Počkejte, umíte vyměnit zámek?
Ano. Jen řekněte, kdy mám přijít.
Co nejdřív. Zítra koupím nový.
Radši ho koupím já rovnou, ať vezmete správný typ. Do města stejně jedu.
Výborně, moc díky.
Uběhly dva týdny. Do konce dovolené zbýval týden a Tereza měla vrátit do města. Už si zvykla a novou podnájem hledat nechtěla. Petr nepsal, nevolal, jen přišlo oznámení s datem rozvodu. Vlastně to bylo dobře. Už ho ani vidět nechtěla.
V sobotu ráno, když vyšla brzy, Igor ji pozval na procházku k rybníku.
Do nového vztahu se nehrnula, ale společná procházka nikoho k ničemu nezavazuje. Strávili hezký den a vrátili se domů na oběd. Před domem stála Petrova škodovka bylo jasné, že přijel teď. Otevřely se dveře, vystoupil Petr a pomáhal vystoupit těhotné ženě.
Když Tereza a Igor došli k brance, Petr se zkoušel dostat do domu, ale marně.
Co to má znamenat?
Kam se dobýváte? Proč lezete do cizího domu?
Petr zůstal zaskočený.
To je přece náš dům! křikla těhotná žena.
Opravdu? A kdo ti to řekl, Petře? Je to můj dům, prosím opusťte pozemek.
Petře, co to mele?! Kdo to je? Tvoje bývalá? Vyhoď ji! ječela druhá žena.
Tereza a Igor se rozesmáli. Petr beze slova posadil ženu do auta a odjeli.
Má veselé vyhlídky do života.
Ale bude mít dítě. Já jsem to nedokázala. Třikrát jsem selhala. Odpusť.
My se rozvedli proto, že manželka dítě nechtěla
Uplynuly čtyři roky od rozvodu. Náhodné setkání s bývalou tchyní v supermarketu.
Terezo, ani jsi k nepoznání. Dlouho tě pozoruji. A čekáš miminko?
Ano, Tereza pohladila své velké břicho.
U Petra se to nevyvedlo. Vnuk se narodil slabý, byla nějaká vada v mužské linii. Jeho žena odešla, dítě nám nechala. A ty jsi sama, rozhodla ses mít dítě sama?
Ne, nejsem sama. Mám rodinu. Už musím, čekají na mě.
Tak promiň mi všechno…
Hodně síly přeji
Bývalá tchyně sledovala Terezu, jak odchází. Vedla se za ruku s Igorem, druhou ruku držela malá dívenka, které byla mamince k nerozeznání podobná…
Z dnešního dne si odnáším jedno: I když se zdá, že se nám život rozpadá, někdy právě v troskách najdeme začátek něčeho lepšího. Umět pustit staré, znamená umět přijmout nové.
