Poslali ji do penzionu
Ani to nezkoušej, Maruško, ani to nevyslovuj nahlas! paní Božena Novotná prudce odstrčila talíř s ovesnou kaší od sebe. Chceš mě dát do ústavu, co? Do domova pro staré, kde mě budou denně píchat jehlama a přiškrtili mě polštářem, abych už mlčela?
Nedočkají se!
Marie se zhluboka nadechla a snažila se nedívat na babiččiny třesoucí se ruce.
Babi, není to žádný ústav. Je to soukromý penzion. Les je hned vedle, jsou tam zdravotní sestry ve dne v noci. Můžeš si tam povídat s ostatními, mají velkou televizi, nebudeš sama jako tady, když je táta v práci.
Znám já to vaše “povídání,” zaskřehotala stará paní a opřela se pohodlněji o polštáře. Všechno mě oberou, byt mi vezmou a mě hodí někam do strouhy…
Pavlovi to klidně řekni: z téhle chalupy odejdu jenom nohama napřed. Má mě dochovat on. Je to přece syn!
Já ho vychovala, nespala jsem celé noci, když měl spalničky. Teď je řada na něm.
Táta maká na dvou místech, aby ti mohl koupit léky! Je mu už třiapadesát, má vysoký tlak, už tři roky nebyl ani v kině, natož na dovolené!
Nic se neděje, odpověděla tvrdě Božena Novotná a semkla rty. Je ještě mladý, zvládne to. A ty mlč, děvče, slepice neškolí slepici, jak snášet vejce. Jdi a utři tu kaši, všude si to rozpatlala!
Marie vyšla na chodbu a pořádně si oddechla. Jak s ní vůbec mluvit?!
Otec přišel domů až v sedm večer. Hned se ani nevyzul, sedl si na lavičku v předsíni a několik minut jen zíral před sebe.
Tati, jsi v pořádku? zeptala se Marie a vzala mu těžkou tašku s nákupem.
Jo, Maru. Ve skladišti máme frmol, blíží se uzávěrka. Co babička?
Zase hádka kvůli penzionu, říká, že ji chceme zničit.
Tati, takhle to nejde, spočítala jsem, že nám po zaplacení všeho na jídlo zbyly tři tisíce korun.
A já musím platit kolej a potřebuju učebnice.
Nějak to zvládneme, Pavel se těžce zvedl a sundal boty. Vzal jsem ještě jednu brigádu, noční na vrátnici, obden.
Zbláznil ses? Kdy chceš spát? Zkolabuješ někde!
Pavel neodpověděl. Šel do kuchyně, nalil vodu do hrnce a postavil ji na plotnu.
Jedla?
Polovinu vycintala do postele, převlékla jsem to.
Dobře. Jdi se učit, blíží se zkoušky. Já ji nakrmím a umyju.
Marie sledovala, jak otec, kulhající, směrem do pokoje matky. Bylo jí ho líto jak nikdy. Viděla, jak se z kdysi silného a vtipného muže pomalu stává pouhý stín.
Zmizely vtipy, zmizel zájem o život.
***
O týden později bylo ještě hůř přišel domů mnohem později než obvykle a vypadal, že je na pokraji sil. Marie okamžitě zbystřila.
Tati? Je ti špatně?
V pořádku, Maru. Jen v metru bylo dusno, zatočila se mi hlava. Jenom si sednu a změříme tlak.
Na tlakoměru naskočilo 180 na 110. Marie mlčky podala tablety.
Zítra nikam nejdeš. Zůstaneš doma a zavoláme doktora.
Nemůžu, zakroutil hlavou otec. Zítra je kontrola, když tam nebudu, seberou mi prémie. A přišlo nám zvýšené daně za byt po mámě.
Prodej ho, tati! zašeptala Marie tak, aby ji babička neslyšela. Prodej ten jednopokoják u Hradce, má cenu aspoň šest set tisíc korun. Vyplatili bychom se z dluhů a pořídili babičce lepší péči.
Otec si povzdychl:
Máma nesouhlasí…
Tati, v tom bytě nebyla už pět let! Na co jí je, když jenom leží?!
Odpovědět nestihl z pokoje se najednou ozvalo hlasité bouchání.
Božena Novotná tloukla hrnečkem do nočního stolku.
Pavle! Pavle, pojď sem! Co tam šuškáte o mně?! Zase mě pomlouváte?
Pavel si povzdychl, vzal od dcery pilulku a šel na zavolání.
***
Před šesti lety měl otec ženu. Jmenovala se Lenka, byla hodná a klidná, nosila nám koláče, s tátou plánovali výlet do penzionu v Krkonoších.
Všechno skončilo, když babička upadla na lůžko. Lenka se snažila pomáhat, ale babička jí udělala peklo ze života.
Jen se podívejte, přišla, když je vše hotové! Mého syna chce ožebračit! křičela po domě a hrála záchvaty pokaždé, když si Pavel chtěl s Lenkou vyjít. Okamžitě tu holku vyhoďte!
Nakonec to Lenka nevydržela a odešla a otec se ji ani nepokoušel získat zpět.
Telefon zazvonil zrovna večer, když se Marie chystala ke zkoušce. Otec ještě nebyl doma.
Prosím?
Je tam pan Pavel Novotný? ozval se cizí mužský hlas.
Ne, jsem jeho dcera. Stalo se něco?
Slečno, voláme z personálního oddělení. Váš otec dnes na poradě ztratil vědomí, odvezla ho záchranka do městské nemocnice. Zapište si adresu.
Marie si horečně poznamenala adresu přímo na okraj sešitu. Než zavěsila, už ji volala babička.
Maruško! Kdo to byl? Kde je Pavel? Ať mi uvaří čaj, mám žízeň!
Marie vstoupila do pokoje. Babička ležela polosedě, obložená polštáři, a nespokojeně se mračila.
Táta je v nemocnici, řekla stručně Marie.
V nemocnici? Božena Novotná na chviličku ztichla, ale hned dodala: No jasně, vždyť jste mě úplně zničili! Včera na mě křičel a Bůh ho za to potrestal.
Nikdo se o mě nestará! Kdo mě teď nakrmí? Zapni čajník!
Marie beze slova odešla.
***
Tři dny Marie přebíhala mezi nemocnicí a domovem.
U otce zjistili hypertenzní krizi ze silného vyčerpání.
Lékaři mu zakázali vstávat z postele.
Maru, jak je mámě? ptal se hned, když přišla na pokoj.
Je to v pohodě, tati. Sousedka pomáhá. Ale ty musíš hlavně ležet, aspoň čtrnáct dní.
Jakých čtrnáct… Vyhodí mě… Peníze…
Spi, Marie ho přikryla peřinou. O všechno se postarám. Slibuju.
Čtvrtý den, když se vrátila domů, babička ji uvítala sprškou výtek.
Kde se touláš? Ležím tady jak prase, Pavel si někde váli šunky a já tu hniju!
Marie zatnula pěsti a klidně řekla:
Teď poslouchej, babi. Táta je v těžkém stavu, jestli ho ještě jednou rozčílíš, může dostat mrtvici.
Neplácej! zavrčela stařena. Je silný. Má to po otci. Teď mě otoč, bolí mě bok.
Ne, Marie si sedla na kraj židle. Neotočím tě. Ani tě nenakrmím.
Božena vykulila oči.
Co to meleš? Zbláznila ses, holka?
Ne. Nemáme už peníze. Vůbec. Táta nepracuje, prémie nedostane. Tvojí penzi nestačí ani na pleny a léky.
Lžeš! Pavel má určitě našetřeno!
Nemá. Všechno šlo na tvoje vyšetření minulý měsíc. Takže máš dvě možnosti: buď podepíšeme smlouvu na prodej bytu v Hradci, nebo volám sociálku a odvezou tě do státního domova. Zadarmo.
To neuděláš! zařvala Božena Novotná. Jsem jeho matka! Jsem tu paní!
Paní čeho? Ničíš svého syna. Je ti jedno, že může v nemocnici umřít. Hlavně, že máš polštáře a teplou deku.
Volala jsem dnes do toho penzionu, kde je volné místo. Peníze z prodeje tvého bytu půjdou na péči. Je tam dobře postaráno.
Nepojedu! stařena se rozkašlala.
Tak hladov. Nemám už peníze na jídlo. Zítra mám brigádu, vrátím se pozdě. Láhev s vodou máš na nočním stolku. Rozmysli si to.
Marie vyšla a zabouchla dveře. Třásla se po celém těle. Nikdy nebyla tvrdá, ale teď konečně pochopila, že jestli tu situaci nezlomí, přijde o otce.
A babička… ta by je všechny přežila, kdyby jí dovolili dál jim vysávat život.
Noc proběhla v tichu. Marie do pokoje nešla, i když slyšela babičku volat i brečet a nadávat. Přišla až ráno.
Dej mi napít… zachrčela stařena.
Marie jí podala hrnek k ústům.
Tak co? Podepíšeme? Notář přijde ve dvanáct.
Svině… zašeptala babička, ale už bez zloby. Chcete mě o všechno připravit… Dobře. Piš si ty svoje papíry.
Jen řekni Pavlovi… ať mě navštěvuje.
Bude. Až zase bude moci chodit. Já taky slibuju, že přijedu.
***
Pavel seděl na lavičce v parku penzionu. Vypadal dobře přibral a měl barvu v obličeji.
Vedle něj na invalidním vozíku seděla jeho matka čistá, v novém teplém šátku a s chutí žvýkala jablko.
Pavle? Hele Pavle, zavolala na něj.
No, mami?
Už jsi volal Lence? Usmířili jste se?
Pavel se na ni překvapeně podíval.
Volal, přijede v sobotu.
Tak dobře, babička se otočila ke květinovým záhonům. Ať přijede. Máme tu takovou zdravotní sestřičku, Lucka, všechno mi pořád vytýká.
Ať se Lenka přijde podívat, jak se tu o mě starají. A ty Pavle, hlavně ji už nikdy netrap, nedobré je, když chlap přivádí ženu k slzám… Třeba tvůj tatínek…
Pavel se usmál a stiskl mámě ruku. Po parku běžela Marie, mávala a směla se.
Tati! Babi! volala už z dálky. Dostala jsem stipendium! A v práci mi zvýšili plat!
Pavel vstal a široce ji objal. Božena Novotná je sledovala přimhouřenýma očima.
Stále v duchu věřila, že ji z domova vyhodili nespravedlivě, ale už mlčela.
Když pro ni přišla pečovatelka a vřele navrhla masáž, babička jen důležitě přikývla.
Pojď, holčičko. Ale pozor, jsem křehká žena. Naposled mi masér málem zlomil nohu…
Řekni mu, že musí být jemnější. Jinak je jak medvěd, opravdu…
Sestřička ji odvezla, Marie objala otce a dlouho stáli spolu a pozorovali vysoké borovice.
Poprvé po dlouhé době cítili opravdové štěstí.
***
Božena Novotná se dožila pravnuka Marie dostudovala, vdala se za dobrého muže a narodil se jí syn.
Pavel si vzal Lenku, druhou snachu Božena přijala a vztahy mezi nimi se staly upřímné a téměř srdečné Lenka dávno zapomněla všechny křivdy od tchyně.
Stařenka odešla tiše, ze spánku, bez zloby v srdci na vnučku a syna.
