Ticho! Nikoho nejsme doma! pronesl klidně Petr.
Ale zvonek přece zvoní! Jana se zarazila uprostřed pohybu, zvedla se z pohovky.
No a co, odpověděl Petr.
A co když je to někdo důležitý? zašeptala Jana. Nebo kvůli nějaké věci?
Je sobota, je poledne, řekl Petr. Nikdo se neozval předem, ty nikoho nezvala, já nikoho nečekám. Jasné?
Jen se podívám kukátkem! zašeptala Jana.
Sedni si! Petrův hlas byl tvrdý jak kámen. Nikoho doma nejsme! Ať je to kdokoliv, at šoupou nohama domů!
Víš vůbec, kdo to je? zeptala se Jana.
Tuším. Proto říkám: hlavně nechoď před okna, ať nás nezahlédnou!
Jestli je to to, co si myslím, neodejdou tak lehce, rezignovaně řekla Jana.
Kolik vydržíme neotvírat, tolik vydrží stát za dveřmi, klidně odpověděl Petr. Nakonec půjdou domů, v baráku stejně spát nezůstanou. A my se teď nikam nechystáme. Tak si sedni, nasaď si sluchátka a pusti si něco na mobilu.
Péťo, máma mi volá, Jana ukázala displej telefonu.
Aha, takže za dveřmi stojí tvoje teta s tím jejím nemehlem, uzavřel Petr.
Jak to víš? podivila se Jana.
Kdyby to byl můj bratranec, volala by moje máma, Petr natáhnul e v bratranec zvláštně.
Jinou možnost jsi nezvážil? zeptala se Jana.
Kdyby to byli sousedi, s těmi se nebavím. Naši kamarádi by po dvou zvoněních pochopili, že nemá smysl čekat a odešli by. A ještě slušně by napsali předem, jestli můžou přijít. Takhle dlouho zvonit mají jen naši příbuzní, co neznají míru!
Sakra, je to opravdu teta Milena, povzdechla si Jana. Máma píše zprávu. Zjišťuje, kde lítáme po světě. Teta Milena potřebuje na dva dny ubytko, má vyřizování ve městě.
Odpověz jí, že hotely jsou plné, Petr se usmál.
Péťo! zabručela Jana. Nemůžu to napsat.
Vím, zamyslel se Petr. Tak jí napiš, že doma nejste, protože vám deratizovali byt!
To je ono! Jana hned ťukala zprávu.
Prý máme tetě zajistit dvě místa: pro ni a pro Kubu, v rozpacích řekla Jana.
Napiš, že nemáme peníze. Přidej, že jsme sehnali dvě postele v hostelu a s námi je tam patnáct montérů z Ukrajiny, Petr byl spokojený se svým nápadem.
Máma se ptá, kdy se vrátíme, Jana se podívala na manžela.
Napiš, že za týden, mávl rukou Petr.
Zvonek utichl. Manželé si oddechli.
Péťo, máma píše, že teta přijede za týden, řekla Jana zlomeným hlasem.
A zas tu nebudeme doma, poznamenal Petr.
Péťo, víš, že takhle to nevyřešíme? Nemůžeme se pořád schovávat. A co když přijdou ve všední den? Nebo budou stát po práci za dveřmi? Teta Milena nebo tvůj bratranec, jsou schopní čehokoliv.
No jo, Petr ztratil úsměv. K čemu jsme si vůbec kupovali třípokoják?
Péťo, přece jsme brali velký byt pro naši budoucí rozrůstající se rodinu, připomněla mu Jana.
Chce to dítě! vážně řekl Petr. Nejlépe hned dvě najednou.
Nevím, proč se zlobíš na mě! Víš, že se snažíme, ale musíme na vyšetření! Zatím se nedaří.
Hlavně klid, přikývl Petr. Ty nervy, co nám dávají naši příbuzní, tomu vůbec nepomáhají.
Jana neměla co odporovat. Petr měl pravdu.
***
Když se chystali brát, zašli v Praze na všechna drahá vyšetření genetiku, fůru testů, všechno ukázalo, že je vše v pořádku. Ale hned po svatbě museli odsunout dítě kvůli tomu, aby našetřili na byt. Na dědictví nebyla šance. Oba před svatbou žili u maminek v garsonce, všechno zvládli sami.
Pět let dřiny a úspor jim umožnilo si koupit prostorný byt. Starší dům, panelák, museli vše rekonstruovat, zařizovali skoro z ničeho, ale byli šťastní. V hlavě jim zněla stará píseň z pohádky o panelácích na Jižním Městě.
Sotva si přiťukli k novému bydlení, u dveří zaklepala Janina teta Milena se synem Kubou a jako pojistku přitáhla i Janu máma.
To se máte! Kolik místa! My dvě jsme s Janou trpěly v jedné místnosti!
Výborné, kývla teta Milena. Já si vezmu pokoj a Kuba zvlášť!
V obýváku se nespí, namítl Petr. To je pokoj pro odpočinek!
Já tu makat nebudu! zasmála se teta. Jana, vysvětli manželovi, že se synem nemůžu spát v jedné místnosti. Chrápe! A vůbec, hosté jsou doma, a vy jste nenakryli stůl!
My s vámi nepočítali, Jana zrozpačitěla.
A lednice je prázdná, podpořil ji Petr.
Tak to už! teta Milena zamávala rukou. Péťo, mazej do obchoďáku, Jana na kuchyň!
Proč stojíte jako sochy? zahřměla tchyně. To je výchova, pane jo!
Vy snad… začal Petr ztrácet nervy, ale Jana ho zatáhla do ložnice.
Když mu pustila ruku z úst, vyprskl: Januš, nemýlí si někdo baráky? Vyhodím je všechny k vaší mámě! Jsou tu na návštěvě, a tak ať se chovaj jako hosti! Co to má být?
Péťo, ona je jednoduchá ženská, z maloměsta! Je to u nich holt zvyk.
Smiřuju se s kdečím, ale drzost není nikde v módě.
Miláčku, nechci se rozkmotřit s tetičkou ani s mámou, vždyť by mi pak roztrhali nervy na cáry! A ty budeš její nepřítel! Chceš to?
Je mi jedno špatnou roli! Pokud mě přehlížejí, klidně je nikdy neuvidím!
Péťo, chudáčku, prosím… Vyhodíš Milenu, máma mě vydědí! Mám už jen ji…
To zabralo. Petr zatnul zuby a šel nakupovat.
Teta Milena s Kubou se zdrželi místo slibovaných tří dnů dva týdny. Do večera druhého dne si Petr musel koupit kapky na nervy. Jejich odjezd s Kubou slavili manželé bouřlivě a tři dny čistili byt.
Ale klid nepřišel.
***
Čáu bratře, jen na skok, objal ho Radim, až mu zapraskaly žebra. Musím něco vyřídit, pak zase frčíme domů!
A to nejde sám? zeptal se Petr.
Prober se! Mám rodinu, nemůžu je nechat za vesnicí! Třeba najdu ve městě nějaké dobrodružství! Lenka mě musí hlídat.
Proto jsi přitáhl i děti? ptá se Petr.
No a s kým by zůstaly? Radim poplácal bráchu po zádech. Tím líp zabavíme je! Pojď, trochu rozhejbejme tohle zapadlé město!
Radime! zaječela Lenka. Jestli nás rozhejbeš, nebude co v tobě hýbat!
Po hodině Radimovy rodiny byla Jana na pokraji migrény. Děti lítaly jako vítr, ječící Lenka překřičela i tramvaj a Radim byl připraven jít pařit, čímž Lenka vřískala ještě víc.
Péťo, ty jsi jediný syn? schoulila se Jana do polštáře.
Je to bratranec z máminy strany, zamručel Petr. Ale stejně, říkám mu bratranec.
Nechci se tě urazit, nemůžeš ho nějak slušně vyhodit?
Kéž bych mohl, dal Petr ruku na srdce, ale stejná písnička jako s tvojí tetou. Máma by mě utýrala pohledy.
Sotva se vypořádali s jedním nájezdem, přišel druhý. Teta Milena a její syn stále měli vyřizování v Praze, Radim s rodinou zase potřebovali přespat v centru. A mámy na ně nezapomínaly tchyně servírovala výčitky, Petrova máma rady.
Nekonečné návštěvy jim braly všechnu psychickou sílu. A děti? To nepřipadalo v úvahu. Jak vůbec? V tomhle blázinci?
***
Co kdybychom byt vyměnili? navrhla Jana.
Za prošívanou svěrací kazajku? uchechtl se Petr. Stejně už brzo na psychiatrii zabookují sami.
Ale ne, pousmála se Jana. Vyměníme náš byt v Praze za byt v jiném sídlišti, nikomu neřekneme, kam jdeme. Budeme v klidu!
To vydrží týden, povzdechl si Petr. Můj bratranec i tvoje teta najdou nové majitele, ti je pochopitelně prozradí a jsme zpátky na začátku, akorát nás pověsí za uši.
Možná by nám to stačilo na početí! zamžikala Jana.
Kdepak, musíš nejen otěhotnět, ale i porodit. Těhotná tě neodradí.
Nejradši bych odtud utekla, řekla sklesle. Půjdeme se schovat ke kamarádům?
Myslíš ke Karlovi s Katkou? zeptal se Petr.
Jo, mají samostatný pokojík.
Ale bydlí tam Tara, nezapomněla jsi? Petr se pousmál.
Raději budu spát s ovčákem než s našima příbuznýma! Jana bezmocně sklopila hlavu.
Počkej! zvedl Petr mobil. Karle, půjčíš nám Tary?
Kámo! Jsi můj hrdina! My s Katkou bychom rádi na balaton, ale nemáme, s kým ji nechat! Cizí lidi nesnáší, ale vás zná a respektuje! Dovezu granule, deku, misky! A zaplatím!
Dovez! zaradoval se Petr.
Obrátil se k Janě, rozjasněný jako ranní slunce:
Zavolej mámě, ať teta přijede zítra! A já přivolám bratrance na další týden.
Ty si jistý? užasla Jana.
Jsme pohostinní lidé! usmíval se Petr. Nemůžem za to, že někomu náš mazlíček nesedí!
Radimovi a jeho rodině stačilo jediné hav!, aby objevili pohodlí hotelu. Lenka se za Kubu schovala, teta Milena nadskočila i při klapnutí drápů.
Tetu Milenu snad žertuješ? smála se Petr. Tara má 45 kilo svalů. Není to žádná krysařík, na dveře by byla krátká!
Proč se na mě tak dívá? vydechla teta.
Nemá ráda cizí, pokrčila rameny Jana.
Vyměňte ji! Nemůžu s tím zvířetem být pod jednou střechou!
Ale kdepak, odmítl Petr. To je naše holčička! Děti zatím nemáme, tak musíme mít Taru!
A nikdy ji neodložíme, dodala hrdě Jana.
Brzy volaly obě mámy, proč odmítli vlastní rodinu.
Nikdo je nevyháněl, odpovídali oběma, sami odjeli! Ať přijdou znova! Rádi je přivítáme!
A co pes?
Mami, my nikomu neodmítáme pohostinnost!
Ale mámy už tak netlačily.
Za měsíc si Tara šla zpět ke Karlovi s Katkou, i když byla připravena kdykoliv se vrátit. Nebylo třeba.
Jana čekala dvojčata.
Hlavní je neříct nikdy ne.
