Jan usmažil brambory, otevřel malou skleničku kyselých okurek. Dnes je to rok, co odešla jeho Miluška. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. To jsi ty, pousmál se Jan, když zahlédl ve dveřích sousedku Věru, a pozval ji dál. Chvíli mlčky seděli, připomínali si Milušku. Pak Jan sáhl do kapsy pro nějakou obálku.
Věro, tuhle obálku mi dala Miluška, krátce před tím, než už nebyla, vysvětlil Jan a podal ji Věře.
Ale to je přece pro tebe, podivila se tiše Věra.
Přečti si to, všechno pochopíš, odpověděl Jan sotva slyšitelně.
Věra otevřela obálku, přečetla pár vět a zalapala po dechu.
Zeť slíbil, že si v sobotu ráno přijede pro paní Věru Bartůškovou. Škoda odjíždět z chaty, jenže konec října… Vodu už vypnuli, je čas domů.
Vééé-ra! Paní Bartůšková, jste doma? klepal na dveře soused, pan Jan Petřina.
Vstupte, Jene, ještě tu jsem. Balím věci, zeť má přijet až pozítří. Asi mě zase bude napomínat, že mám moc tašek. Ale co s tím, věcí svých nemám, starala jsem se hlavně o úrodu. Jablka jsem nasušila, byl to opravdu jablečný rok. Okurky, lečo, džemy. To tu nenechám. Vždyť pro ně jsem to vše dělala. Sobě moc nepotřebuji.
To mi povídej, Věro. Já se chystám domů, ale až později. Je tu krásně, podzim Miluška podzim milovala. Proč jsem taky přišel, Věro! Vzpomínáš, jak jsme společně zakončovali sezónu? Tvůj manžel Štěpán ještě žil, byli jsme mladí, děti malé. Teď je kolem už plevel, dřív bylo všechno jako ze žurnálu. Jabloně byly tenké, zdálo se, že nikdy nevyrostou. A víš, dnes je to rok, co Milušku nemáme Chtěl bych s někým zavzpomínat, sám být nechci. Usmažil jsem brambory, přijdeš posedět? Probereme vzpomínky, musím ti ještě něco říct, je to důležité.
Samozřejmě, Jene, a vezmi si mé kyselé okurky! Za půl hodiny jsem tam, vidíš, že jsem ještě mezi taškami.
Rodiny byly jako spojené, stavěli chaty, sázeli stromy, jeden druhému pomáhali. Narozeniny slavili společně u ohně, léto bylo jako jeden jediný sen. Letošní léto bylo jiné vnoučata Věry přijížděla na celé prázdniny, nuda žádná. Ale její Štěpán už sedm let není. Jan a Miluška byli stále její sousedé a přátelé. Byli Miluška před rokem odešla. Ještě na podzim se chlubila, jak shodila kila, byla krásná. Pak se všechno změnilo. Jan byl podivný, copal záhony, ale nikdo už nesázel, Miluška tu nebyla. Večer se ozývalo jen jeho bručení v kůlně, nedařilo se mu nic udělat. Věře letos vnoučata moc nedovezli, jednou byly v táboře, podruhé u moře pro koho tedy sázela? Zalévala, okopávala ale nějak v mlze.
Věra si povzdechla, oblékla se a vyrazila k sousedovi. Slíbila mu to.
Jan čekal, stůl byl připraven, na pánvi voněly brambory, na talíři nakrájená rajčata, Věřiny okurky na stole:
Sedni si, Věrko, zítra ke mně přijedou děti, ale dnes chci vzpomínat s tebou. Podívej, vykopal jsem staré fotky. Máš tu Štěpána, jak s tebou sází třešeň. Tady je výlet do lesa na houby, plné koše! A zde opékáme špekáčky, Miluška mhouří oči před plameny. Jan nalil dvě štamprle: na ně! Na moji Milušku i na tvého Štěpána. Pomlčeli, zakousli trochu okurky. Jan vytáhl z kapsy obálku:
Věro, nezlob se, ale poslechni mě Miluška za podzim rychle odešla. V srpnu jsme se stěhovali z chaty, nedala se, byla silná. Vzpomínali jsme na mládí, dívali se na staré filmy, povídali o všem na světě. Pak mi jednou tiše řekla:
Jane, slib mi, že uděláš, co tě požádám. Je to moje poslední prosba, spíš závěť. Mlč, neodporuj, oba vše víme.
A podala mi tuhle obálku. Představ si, psala to vědomě Nepohodím ji, tak čti, a Jan podává obálku Věře.
Ale je to pro tebe.
Ty čti, všechno pochopíš.
Věra z obálky vytáhla dopis, poznala Miluščino písmo:
Jane, můj drahý, co nadělám, jdu napřed Život musí pokračovat, žij za nás za oba! Odkazuji ti štěstí. Nemusíš zapomenout, jen nechci, abys byl nešťastný, nechci vidět, aby ti bylo špatně. Neboj se být šťastný. Vždyť jsme uměli žít! Přeji si, aby ses necítil sám. Třeba najdeš ještě někoho vím, že ti byla Věra vždycky blízká. Je moc hodná a vše chápe, nabídni jí společný život. Budeme tak jako dřív, jen jinak. Prosím, žij, i když je to těžké. Tvoje Miluška.
Věra četla dvakrát, podívala se na Jana.
Sliboval jsem jí to, jak si přála Povím ti, co chtěla, rozhodnout musíš ty, Jan byl celý nesvůj. Věro, pojď to zkusit. Máme mezi sebou opravdové přátelství, to je důležité. Nikdo nás nesoudí. Žít a těšit se z každého dne to je dar, zoufat je hřích. Buď mou ženou, Věro slibuji, že toho nebudeš litovat.
Věra nevěděla, co říct, bylo to jako z mlhy. Podívala se na Jana a rozhodla se:
Dobře, Jene, rozmyslím si to. Zeti řeknu, že nestíhám, zdržím se o týden.
Tak rozhodli a Jan Věru odvedl domů.
V noc se Věře nechtělo spát. Hlavou jí ubíhal celý život. Nad ránem se jí zdál sen: Štěpán stojí mezi jabloněmi, usmívá se: tak co, Věrko, dva to mají jednodušší. Jdi za Janem, vždyť vím, že budeš šťastná. Nejsem proti, naopak.
Příští léto Věra s Janem zrušili plot mezi svými zahradami. Měli najednou dvakrát tolik vnoučat ať si běhají. Jan postavil houpačku, okopával záhony, Věra sázela kdeco, vše pro velkou rodinu. Vnučky pomáhaly, své záhonky měly. Dospělé děti přijížděly na víkendy, rádi, že rodiče už nejsou sami, že se podporují.
Možná se najdou tací, co nepochopí. Ale Miluška a Štěpán se na ně shora usmívají. Závěť být šťastní byla naplněna. A sen jménem život pokračuje dál, navzdory všemu.
