Tak dost, Lenko, mezi námi je konec! Chci opravdovou rodinu, děti. Ty mi je nemůžeš dát. Dlouho jsem čekal, měl jsem trpělivost. Potřebuji syna. Už jsem podal žádost o rozvod! Máš tři dny na sbalení. Až odjedeš, dej mi vědět. Zatím budu bydlet u mamky. Spěchej, musím připravit byt pro dítě a jeho matku. Ano! Nezlob se, moje budoucí žena čeká dítě! Tři dny!
Lenka mlčela. Co na to mohla říct?
Dítě jí nebylo dopřáno. David už čekal dost dlouho, pět let. Za tu dobu tři neúspěšné pokusy.
Lékaři, které Lenka navštívila, řekli, že je zdravá. Proč to tedy nikdy nevyšlo?
Lenka vždy žila zdravě.
Tentokrát se jí udělalo v práci špatně, hned volali sanitku, ale všechno se událo rychle
Dveře za Davidem hlasitě bouchly a Lenka se bez sil sesunula na gauč.
Neměla sílu ani chuť si balit věci. Kam by s nimi taky šla?
Před svatbou bydlela u tety. Teta už nežije, byt prodal její syn. Vrátit se na venkov do babiččina domku? Shánět podnájem? Co s prací?
Otázek bylo moc a musela je řešit rychle…
Brzy ráno se otevřely dveře a do bytu vešla tchyně.
Nespíš? To je dobře. Přišla jsem zkontrolovat, abys nevzala něco, co ti nepatří.
Starý trenýrky vašeho syna fakt nechci. Máme počítat i moje?
Ty jsi ale drzá! Přitom jsi byla tak milá, slušná, potichu. Vidíš, jak to dopadlo. Už po první nehodě jsem Davidovi říkala, že nebudeš schopná mu dát dítě.
Kvůli tomu jste přišla? Radši buďte zticha a sledujte mě.
Kam skládáš ten servis?
Ten je můj. Zbyl po tetě, je to památka.
Teď tu po něm bude prázdno!
To mě nezajímá. Zato vy budete mít vnuka.
Ber si jen, co je tvoje!
Notebook je můj! Kávovar i mikrovlnka taky, dostala jsem je v práci. Auto mám ještě z doby před svatbou. Váš syn má svoje.
Ty máš všechno, jen děti ti nejsou souzené!
To už není vaše věc. Se mnou je všechno v pořádku, asi to tak chtěl Pánbůh.
Ty ani nelituješ! Třeba jsi to celé plánovala!
Mluvíte nesmysly. Ani na to nechci myslet.
Lenka se rozhlédla po bytě. Její věci byly pryč. Kartáček, kosmetika, bačkory…
Připadalo jí, že na něco důležitého zapomněla. Tchyně jí znervózňovala.
Vzpomněla si neviděla starou sošku kočky. Měla v ní malý poklad, o kterém nikdo nevěděl, ani Davidovi o tom neřekla. Uvnitř byla sada: náušnice a prstýnek. Žádné velké dědictví, ale vzpomínka na babičku byla drahá. David to vždy považoval za harampádí. Snad ji nevyhodil? Všechno, co považoval za zbytečné, dával na balkon. Lenka otevřela dveře
A co tam děláš? Sbal věci a běž! ozval se opět hlas tchyně. Loučíš se s bytem? Tak se rozluč, nic podobného už tě nečeká.
Našla sošku, všechno bylo na svém místě. Mohla už odejít.
Tady jsou klíče, sbohem. Upřímně doufám, že vás už nikdy nepotkám.
Lenka zajela do kanceláře. Pořád byla na nemocenské, ale požádala o dovolenou.
Všichni tě moc litujeme, ale co bez tebe? Stačí ti tři týdny? Prosím, buď pořád na příjmu. Bez tvých konzultací nám polovina projektů stojí.
Dobře. Aspoň si odpočinu. Děkuju.
Potřebuješ pomoc?
Ne.
Zařídím ti dovolenou a prémie.
Děkuji, to se mi hodí.
Lenka ani nehledala nový byt, rovnou směřovala domů, na vesnici. Nikdo ji tam sice nečekal, babička zemřela před třemi lety a matku nikdy nepoznala zemřela při porodu.
A teď Lenka sama nemůže otěhotnět…
Hodina cesty a byla na místě. Jabloň. Tulipány.
Naposled tu byla s Davidem na podzim, grilovali, odpočívali.
Lenka vjela autem na dvorek, klíč od garáže měla v domě.
Odemkla a vešla dovnitř. Ticho. Na stole špinavé hrnky a talíře. Proč to minule nestihla uklidit?
Ne, uklízela! Ale někdo tu byl!
Dva hrnky, talíře, obaly od džusu, lahve Davidova oblíbeného šumivého. To nebylo z podzimu.
Takže tu byl David, ale s kým?
To už nebylo důležité
Klíče od domu měla jen Lenka. Asi si David udělal duplikát. Bude třeba vyměnit zámky.
Nový život, úklid, horká vana.
Lenka se rozhodla smýt ze sebe prach a minulost.
Když už byla připravená odejít z koupelny, někdo zaklepal na dveře a pak na okno.
Kdo je tam?!
Je všechno v pořádku?
Ano… podivila se.
Lenka vyšla ven, před domem stál neznámý muž.
Omlouvám se, asi jsem vás vylekal. Jsem váš soused. Celý den vás pozoruju.
Koukám, že jste na chvíli zmizela a z komína jde dým. Bál jsem se, že se vám něco nestalo…
Děkuju, je to v pořádku.
Jste příbuzná Davida? Nedávno tu byl s nějakou paní… Jste jeho sestra?
Ne, jsem jeho bývalá žena. Skoro bývalá, vše je v procesu.
A dům je váš?
Ano.
Já jsem tu dočasně soused. Kvůli rodinným důvodům. Přítel mi dovolil tu chvíli bydlet. Rozvod mě taky čeká, už zítra budu volný. Omlouvám se, pokud jste v pořádku, tak odcházím. Pokud byste něco potřebovala, ozvěte se. Jmenuju se Martin.
Já jsem Lenka. Počkejte, zvládl byste mi vyměnit zámek?
Jasně, řekněte kdy, postarám se o to.
Čím dřív, tím líp. Zítra ho koupím.
Klidně ho koupím sám, abyste nekoupila špatně, a já jedu zítra do města.
Dobře.
Uběhly dva týdny. Ještě týden dovolené a byl čas vrátit se do Prahy. Lenka si na dům zvykla a vůbec se jí nechtělo hledat nový byt. David se neozval, jen přišlo oznámení o datu rozvodu. Bylo to tak lepší. Vidět ho už nechtěla.
Sobota ráno. Lenka vždy vstávala brzy, a tenhle den ji Martin pozval na procházku k rybníku.
Nový vztah v plánu neměla, ale obyčejná procházka k ničemu nezavazuje. Hezky si popovídali a vrátili se na oběd. U domu Lenky stála Davidova Škoda. Bylo vidět, že právě přijel. Dveře auta se otevřely, vystoupil David a pomohl vystoupit těhotné ženě.
Lenka s Martinem došli ke vrátnici. David se snažil otevřít dveře, které už ale nešly.
Co to má znamenat?
Copak tu děláme? Proč lezeme do cizího domu?
David zůstal stát jako opařený.
To je náš dům! vykřikla těhotná žena.
Opravdu? Kdo vám to řekl, snad David? To je můj dům, opusťte pozemek.
Davide, co říká?! Kdo je to? Tvoje bývalá? Vyhoď ji! pištěla těhotná.
Lenka a Martin se rozesmáli. David neslyšně posadil svou společnici do auta a odjeli.
Veselé ho čeká manželství.
Ale dá mu dítě. Já jsem nebyla schopná. Tři neúspěchy. Promiň.
A já se rozvedl proto, že žena nechěla dítě…
Utekly čtyři roky po rozvodu. Náhodné setkání s bývalou tchyní v supermarketu.
Lenko, nepoznala bych tě. Už nějakou dobu tě pozoruju. Jsi to vůbec ty? Jsi těhotná?
Ano, Lenka pohladila své velké bříško.
U Davida všechno špatné. Vnuk se narodil slabý, prý něco není v pořádku po tatínkovi. Jeho žena utekla a dítě nechala nám. A ty, budeš úplně sama?
Ne, nejsem sama. Mám rodinu. Musím jít, čekají mě.
Opravdu? Odpusť mi…
Přeju vám hodně trpělivosti…
Bývalá tchyně se dívala, jak Lenka odchází. Držel ji Martin, vedle nich cupitala malá holčička, co byla mamince tak moc podobnáLenka opatrně položila nákup do auta a zamyšleně se dotkla svého bříška. Jak dávno a zároveň nedávno to bylo, když odjížděla z Prahy s pocitem prázdna a ztráty. Dnes její svět vypadal jinak. V hlavě jí zněl Martinův smích, obraz rozsvíceného domku na kraji vesnice a malé dětské botičky připravené vedle dveří.
Nad hlavou se rozsvítilo červánkové nebe. Lenka se usmála sama už nebyla, nikdy. U vrátek na ni čekal Martin, oči laskavé a ruce připravené ji obejmout právě tak, jak kdysi zoufale potřebovala. Doma zavoněl koláč, v rádiu zpívala písnička o nových začátcích a v srdci se rozhostil klid.
Nikdy nevíme, jaké cesty pro nás život chystá. Ale Lenka teď věděla jistě: i po těch nejbolestivějších koncích může přijít něco, co nám dá mnohem víc, než jsme kdy od života čekali.
Tentokrát byla opravdu šťastná.