Všechno je dovoleno Rodina se sešla v plném počtu kvůli „rodinné večeři,“ která ve skutečnosti mask…

Dobré zprávy

Všechno je dovoleno

Rodina se sešla v plném počtu. Důvod byl jak jinak finanční, přesto to maskovali jako rodinnou večeři. Libuše, dcera babičky Antonie a matka Pavlíny s Martinem, třídila v ruce babiččiny hadříky, do kterých stará paní schovávala úspory Babička už se svými penězi nakládat neuměla, nic si nepamatovala a nikdo ji už moc nepoznával, ale Libuše, jak bývala zvyklá, i nadále její důchod ukládala právě do těch hadříků.

Podívejte, hořekovala Libuše k příbuzenstvu, zase to zmizelo. Deset tisíc, ne míň. To se nemůžu splést! Sama jsem to počítala! Kam se ty peníze pořád ztrácejí? Mami, pamatuješ si, kolik tam bylo?

Babička Antonie se obrátila ale ne k dceři, spíš k fotografii zesnulého manžela.

Jé, Pepíčku Jaká krása zamumlala a podívala se na vnučku Evu. A ty, holčičko, neber moje bonbóny, jsou pro návštěvy Kde je Martin? Ve škole?

Libuše stočila tisícikorunové bankovky. Máma si samozřejmě nemohla pamatovat, kolik tam bylo. Přesto byla přesvědčená, že někdo krade. Na tu myšlenku by těžko někdo přišel v bytě se pohybují pouze nejbližší ale někdo určitě krade! A komu? Bezbranné staré ženě

Přijel Martin, zrovna na něj babička myslela.

Co je to tu za sešlost, jak na pohřbu? utrousil, odkládaje klíče od auta.

Libuše, jeho matka, posmrkla:

Martinečku, máme problém! Zase zmizely peníze Už několik měsíců dávám babiččinu penzi sem, do téhle skříňky Někdo krade!

Martin se po všech ironicky rozhlédl. Jeho máma věřila každému, Martin nevěřil nikomu.

Peníze, říkáš? Ztrácejí se? přimhouřil oči. Já vím, kam mizí!

Odešel do předsíně a přitáhl odtamtud pruhovanou tašku Pavlíny. Než Pavlína stačila něco říct, Martin tašku rozepnul, ignoroval matčiny protesty a vysypal obsah na starý ubrus na stole.

Vysypala se rtěnka, klíče, zrcátko a peníze.

Spousta peněz.

Hromada pomačkaných, ale naprosto dobře rozpoznatelných bankovek. Pět tisíc korun v pětistovkách.

Podívejte! zvolal Martin, zvedl jednu bankovku. Když jsem sem šel, omylem jsem tašku shodil, začal jsem ji sbírat, a vypadlo tohle Pětistovky! A jak moc povědomé pětistovky!

Teta Helena, která do té doby mlčky jedla bramborový salát, ihned polkla sousto, zakuckala se a rozkašlala.

Na každé bankovce byla, pokud se člověk pořádně zadíval, slabá modrá čárka od propisky.

Pamatujete, pokračoval Martin, když máma minulý měsíc počítala peníze a Honzík je počmáral propiskou? Tak to jsou ony. Ty samé pětistovky z babiččiny penze.

Všechny pohledy spočinuly na Pavlíně.

Pavlína, do té doby jak socha, strnula.

Martine, co děláš?

Já? ohradil se bratr. Já nic, jen říkám, že když jsem šel kolem, vypadly mi známé peníze z tvé tašky!

Pavlína pochopila, že nemůže začít křičet na Martina, je čas se hájit.

To nejsem já! vyhrkla Pavlína a postrčila stůl tak, až zarachotil.

Dokonce i babička pozvedla hlavu.

Kdo tady dělá rámus? zeptala se Antonie. Kde jsou moje pantofle?

Všichni koukali jako opaření.

Pavlínko, dcero Libuše vstala jak jsi to mohla udělat? Proč? Máš přece práci, pomáhám ti, jak můžu Jak můžeš krást babičce?

Mami, přísahám, nebyla jsem to já!

A kdo tedy? pronikavě hlesl Martin. Jsi tu jediná, kdo je pořád v bytě a stará se o babičku, alespoň to tvrdíš. Ostatní sem téměř nechodí, těžko by se k úsporám dostali. Máma přístup má, ale ta by to v životě neudělala. Zbyla jsi ty.

Pavlína ustupovala dozadu, jako by jí chtěli dát facku.

Přísahám, já jsem na nic nesáhla!

Pavlína hleděla na matku, jako by od ní čekala pochopení, ale Libuše ji pozorovala jako někoho cizího.

Lžeš, šeptla Libuše. Jak jsi jen mohla

Já babičku miluju! Pavlína začala plakat. Jen proto jsem jezdila, abych jí pomohla! Ty peníze jsem opravdu nevzala!

Ale logika okolností byla proti ní. Peníze byly v její tašce, nikoho jiného podezřelého nebylo.

Hotovo. Myslím, že je jasno, shrnul Martin. Je mi tě líto, Pavli. Opravdu líto. Stačilo by říct, na všem bychom se domluvili. Ale okrást bezmocnou babičku To bych od tebe nikdy nečekal.

Ten večer Pavlínu doslova vykázali z bytu a její život se obrátil naruby. Nikdo ji nepochopil, nikdo nechtěl slyšet její vysvětlení. Matka, i když později prosila příbuzné, aby byli shovívaví, přesto

Nepouštěj ji sem, Libuše, sípěla teta Helena do telefonu, když to Libuše chtěla řešit, Umíš si představit tu ostudu? Babička sice už nic neví, ale kdyby zjistila, na co se ti tvá dcera změnila

Libuše uposlechla. S dcerou téměř přestala komunikovat. Když Pavlína volala, matka odpovídala jednoslovně: nemám čas, potom, teď ne.

Pavlína se snažila bojovat. Zkoušela volat příbuzné z různých čísel, ale jakmile poznali, že je to ona, okamžitě zavěsili. Zkoušela své vlastní vyšetřování, ale rychle skončilo nikdo s ní nechtěl mluvit, k babičce ji nepouštěli.

Nakonec uspěla jen u matky.

Mami, prosím, škemrala Pavlína, vím, že to zní hloupě, ale přísahám, nebyla jsem to já! Proč mi nevěříš?

Matce to dělalo těžší než ostatním, vždyť to je její dítě.

Pavli je mi to samotné líto. Ale peníze u tebe byly. A už se o tom nebudeme bavit. Kdybych to viděla jen já, nějak bychom se přes to přenesly, ale příbuzenstvo ti to neodpustí Ani já to nenesu dobře. Babička pro tebe udělala tolik.

Ale já jsem nevinná! Možná vypadly už dřív? Možná z jiné tašky? Nebo je vzal někdo jiný

Přestaň! utla ji Libuše. Jsi moje dcera a chci ti věřit, ale fakta! Fakta říkají, že jsi zlodějka!

Tím matka rychle ukončila rozhovor, nechala Pavlínu stát venku v zimě.

Ani rozloučit s babičkou ji nenechali

Počkala, až se situace uklidní, všichni odjedou a vydala se do bytu k babičce, doufala, že tam aspoň přespává její máma. Ta sice byla tvrdá, ale někdy s ní byla ochotná mluvit. Možná teď dostane šanci něco vysvětlit?

Otevřel však Martin.

Byl vysoký, musela zaklonit hlavu, aby mu pohlédla do očí. Možná bylo vlastně dobře, že přišel právě on.

Martine, řekla prosím, pojďme si naposledy promluvit.

Pavli, ty pořád doufáš, že si zachráníš pověst? To už ani nejde, vzdychl bratr. Radši se přiznej. Třeba ti odpustí.

Ale Pavlína nikdy neuměla omlouvat se za něco, co neprovedla.

Ne. Musím znát pravdu. Možná sis tehdy spletl tašky? Možná peníze vypadly z jiné? Vzpomeneš si

Vtom Martinův pohled ztvrdl.

Spletl? Pavlo, ty jsi vážně tak naivní? naklonil se blíž. Samozřejmě, že vím, že jsi nic neukradla. Já jsem ti ty peníze do tašky nastrčil sám.

Málem se jí zatmělo před očima.

Co…? vyšlo z ní napůl dechu.

Prostě tak.

Ale proč? nechápala Pavlína. Proč jsi to udělal?

Zbavil jsem se konkurence.

Ve hře o dědictví je všechno povoleno, sestřičko. Babička už měla před sebou sotva pár měsíců, to jsi přece viděla sama. A tenhle byt, pamatuješ, byl už přepsaný na naši mámu, aby nebyly komplikace s dědictvím. A v tu chvíli nastal problém. Máma je… citlivá, to víš. Chtěla dát byt tobě.

Pavlína stále nechápala.

Proč?

Protože, děvče zlaté, zasmál se ironicky Martin, jsi ke každé návštěvě za babičkou jezdila, krmila ji, uklízela, četla jí povídky, kterým stejně nerozuměla. Vysněná vnučka. Máma to viděla a měkla. Myslela, že si to zasloužíš A já snad ne? Nejsem vnuk? Tak jsem si s tebou trochu zasoutěžil.

Já jsem to přece nedělala kvůli bytu! zakřičela Pavlína, jeho přiznání ji jen ranilo. Dělala jsem to kvůli babičce! Měla jsem ji ráda!

Odfrkl si.

Nevyprávěj pohádky, Pavli. Každý jsme nějaký. Ty ses chtěla tvářit jako chudá, obětavá, a vše mělo spadnout do tvé klína. Jenže já tě převezl. 1:0.

Když Pavlína mlčela, udělal si Martin shrnutí sám.

A teď, dokončil vítězně , jsi zlodějka. Máma se mě nezřekne, protože jsem ten dokonalý syn. Ty jsi ta černá ovce. A byt bez problémů připadne mně, protože do tohoto vchodu už kvůli pověsti nikdy nevejdeš.

Ty jsi hnusák, procedila Pavlína mezi zuby.

Každý, co si navaří, ať si sní. Měj se, ségro. Dědictví je moje.

Otevřel domovní dveře.

Pavlína se ani nehnula. Byt by vlastně potřebovala nájmy jsou drahé, koupě nemožná. Ale pravda je, že babičku skutečně milovala. Ještě si pamatovala, jak ji Antonie, i když už nic nevnímala, jednou pohladila po tváři a zašeptala: “Děkuju, že jsi přišla, moje dobrá holčičko. Jsi celý můj Pepík.”

A teď, aby získala zpět čest, musela by dokázat, že Martin lže. Ale jak?

Nijak.

Když vycházela z domu, zabouchla za sebou dveře. Věděla, že za rok už nikdo nebude vědět, že nikdy nebyla špatný člověk. Všichni si budou pamatovat jen jediné: Pavlína ukradla peníze umírající babičce.

Martin už vyhrál. A užíval si to.

Rate article
Add a comment