Vrátil jsem se z výdělků — a v mém bytě někdo cizí
Přijel jsem z Německa do rodné Plzně pozdě večer. Hned jsem zajel za matkou. Alžběta Janáková mě objala tak silně, že mi téměř vyrazila dech:
„To je let, to je zim, Aleši! Strašně jsem se ti stýskala! Tak co, vydělal jsi slušně?“
„No, jako vždycky,“ pousmál jsem se. „Cestou jsem si uvědomil: proč platit nájem, když jsem skoro celý rok pryč? Raději splácet svůj vlastní byt, i když na hypotéku.“
„Máš pravdu,“ přikývla matka. „Je ti už osmadvacet, měl bys myslet na rodinu. A pak přijdou děti. Bez vlastní střechy nad hlavou to nejde.“
Za dva měsíce jsem koupil garsonku v novostavbě, zařídil si ji podle svého. Klíče jsem pro jistotu poslal matce a zase odjel za prací.
Jenže sotva jsem přešel hranice, Alžběta Janáková předala klíče své dceři — Daniele. Ta je o pár let starší než já, nikde pořádně nepracuje, po krk v dluzích a čeká na bohatého prince.
„Pobude tam chvíli, ušetří si, postaví se na vlastní nohy,“ myslela si matka. „Co by na tom mohlo být špatného?“
Marná naděje. Za čtyři měsíce se Dana nejenže nedokázala postavit na nohy — ještě víc se zadlužila. Když přišel čas se vystěhovat, prostě vyměnila zámky. Aby ji nikdo, včetně mě, nedokázal vyhodit.
Když jsem se vrátil a zkusil otevřít dveře, klíč nezabral. Byl jsem v šoku.
„Co to má znamenat?“ zamumlal jsem a okamžitě jel za matkou.
Ta nesměle přiznala, že Danu pustila dovnitř, ale netušila, že vyměnila zámky. Rozčílil jsem se:
„Jedna věc je, že jsi ji pustila bydlet bez mého vědomí. Ale vyměnit zámky? A ona se nechce vystěhovat?“
„Někázala jsem jí, ať jde ke mně,“ hájila se matka. „Ale odmítla…“
Další den jsem zavolal policii. Dveře násilím otevřeli. Na sestru jsem nepodal trestní oznámení, ale rozhovor byl těžký.
„Mohl bys bydlet u mámy,“ řekla Dana chladně. „Stejně brzy zase odjedeš. Já potřebuju budovat svůj život.“
„Na tohle jsem ten byt nekupoval,“ odsekl jsem. „Vzvala si nápadníky do pronájmu. Najdi si práci a splať si dluhy.“
„Bez tebe si poradím! Nejprve se ožeň, pak mi rad!“
Sebrala věci a odstěhovala se. Vztah mezi námi přestal existovat. Netrápilo mě to — dávno jsem pochopil, že Dana od rodiny chce jen peníze.
Po několika měsících měla Alžběta Janáková na starost zahrádku. Byl jsem na dovolené, a tak jsem jí chtěl s úrodou pomoct. A kdo by čekal — na zahrádce jsem narazil na Danu.
„No nazdar, bratříčku,“ ušklíbla se. „Těží tě svědomí, že jsi přišel rýpat brambory?“
„Raději řekni, co tu děláš. Zase potřebuješ peníze?“
„Mamka mi koupila byt,“ prohlásila bez mrknutí oka. „Za moje úsilí.“
„Co?! Jaký byt?!“
„Dvojku v novostavbě. S nábytkem. Na hypotéku. Mamka to dala na sebe.“
Zbledl jsem. Vzpomněl jsem si, jak jsem dřel na stavbě v cizině, jak jsem šetřil na vlastní byt… A Daně se vše podalo na stříbrném podnose?
Nic jsem neřekl. Pomohl jsem s úrodou a odjel. Ale srdce mě bolelo.
Za týden mi Dana sama napsala. Rozbily se jí dveře na balkon — chtěla, abych to opravil. Souhlasil jsem: zajímalo mě, jak vypadá její „palác“. Byl to obyčejný byt, nic lepšího než ten můj.
„Vypadla pantová výplň,“ ohodnotil jsem. „Musíš objednat náhradní díly.“
„Objednej to ty. A vem si peníze od mámy,“ odsekla lhostejně.
„To si děláš srandu?! Matka ti koupila byt, zařídila ho, a ty nedokážeš zaplatit ani drobnost?“
„Jenom mi závidíš. Máma mě má raději. Tak vypadni!“
Odešel jsem bez slov. Ten den jsem jí zablokoval číslo. Nechtěl jsem už žádné hovory ani setkání.
„Ať si žijí, jak chtějí,“ rozhodl jsem se. „Vím, kde je moje místo. A nikomu už klíče nedám.“