Vrať se a starej se
Hanko, okamžitě otevři! Víme, že jsi doma! Alice viděla světlo v okně!
Hanka právě převazovala stvol karafiátu k dřevěné tyči. Ruce měla od zelených šmouh od stonků, zástěru s černými fleky od hlíny. Zvedla hlavu a podívala se na skleněné dveře dílny. Za nimi stály dvě postavy. Jednu poznala hned, i přes zamlžené sklo. Široká ramena, vlasy obarvené na odstín přezrálých višní. Ludmila Petrová. Tchyně. Bývalá tchyně.
Hanka nepospíchala. Položila karafiát do kbelíku s vodou, stáhla si rukavice, pověsila je na hřebík vedle svého pracovního stolu. Pak teprve šla ke dveřím.
Dobrý večer, řekla a odsunula závoru.
Ludmila Petrová vklouzla dovnitř jako první, bez vyzvání. Za ní se vmáčkla Alice, Viktorova sestra, s uplakanýma očima a rozcuchanou šálou omotanou ledabyle, jeden cíp sahal až na zem.
Dobrý… Hanko, ty jsi normální? rozhlížela se Ludmila Petrová po dílně, hledající tu nejvhodnější věc pro odsouzení. Našla ji: Čucháš k těm svým kytičkám, zatímco člověk umírá.
Kdo umírá? otázala se Hanka klidně.
Vilda! vykřikla Alice a hned si přitiskla dlaň na ústa. Vilda je v nemocnici. Autonehoda. Páteř.
Hanka na ně mlčky hleděla. Něco v ní se sevřelo, ale ne tím způsobem, jako před rokem, kdy stačilo jediné slovo Viktor. Jinak. Potichu a ostražitě, jako když někdo, kdo už se jednou spálil, automaticky couvá zase od ohně.
Sedněte si, řekla a ukázala na dvě stoličky u stolu.
Sedení teď nemá smysl, zavrčela Ludmila Petrová, ale přece jen se těžkopádně posadila. Nohy už jí dlouho nesloužily; Hanka si na její křečové žíly a tlak vzpomínala.
Alice zůstala stát a kroutila koncem šály v prstech.
Řekněte mi to normálně, požádala Hanka.
A tak vyprávěly. Každá svou verzi, navzájem si skákaly do řeči a někdy si i odporovaly. Tři dny zpátky jel Viktor autem po dálnici. Pršelo. Sjel ze silnice a natloukl do svodidel. Auto na odpis. Viktor to přežil. Ale má zlomenou páteř, kompresní zlomeninu, operaci má za sebou, ale lékaři jsou zatím opatrní. Možná se postaví, možná ne. Potřebuje péči. A hlavně přítomnost někoho blízkého.
A kde je Karolína? zeptala se Hanka.
To jméno vyslovila klidně. Sama byla překvapená. Ještě před rokem to bolelo, jako střepina pod kůží. Karolína, osmadvacetiletá obchodní zástupkyně, kvůli níž Viktor odešel po osmnácti letech manželství.
Ludmila Petrová zatáhla rty.
Karolína odjela.
Kam?
K mámě. Do Ostravy. Alice si tentokrát zakryla pusu ne ze smutku, ale spíš vzteky. Jakmile se dozvěděla, že možná nebude chodit, tak byla do tří hodin sbalená. Dva kufry a byla pryč. Voláme jí, nebere telefon.
Hanka chvíli mlčela. V dílně bylo ticho, jen z kohoutku nad dřezem kapala voda a všude byla cítit syrová vůně mokré zeminy a něco sladkého, karafiátového.
Takže, co ode mě chcete? zeptala se nakonec.
Ludmila Petrová se narovnala na stoličce.
Hanko, byli jste spolu osmnáct let. OSMNÁCT! To nejsou jenom slova. Znáš ho nejlíp, ty se o něj dokážeš postarat. Teď potřebuje člověka, který
Paní Ludmilo, skočila jí do řeči Hanka, mluvíte o člověku, co odešel k jiné. Člověku, který už pro mě neměl místo v tom životě, který jsme spolu budovali osmnáct let.
Ale copak to nevidíš? vmísila se Alice. To je všechno minulost. Tohle jde o život!
O život?
Doktor říkal, že bez trvalé péče se můžou objevit komplikace! Proleženiny, zápal plic! Po operaci páteře, Hanko, rozumíš? To není rýma!
Hanka odešla k dřezu a zavřela kohoutek. Stála a dívala se na své ruce. Bylo jí dvaapadesát. Tyhle ruce už nachystaly tisíc kytic, které si lidí fotili a dávali do rámečků. Uměly zadělat na buchty, píchnout injekci synovi, když měl horečku, převázat Viktorovi rozřízlý prst, opravit vypínač, táhnout těžké tašky z tržnice. Uměly všechno. A nikdy se moc nezamýšlely, jestli to opravdu chtějí. Prostě to dělaly, protože se to má.
Utřela si ruce do utěrky a obrátila se.
Rozmyslím si to, řekla.
Není na co čekat! vzkřísila se Ludmila Petrová a hlas jí ztvrdl do téměř výhružného tónu. Zatímco ty tady přemýšlíš, on tam leží sám! Žádná žena, nikdo! Alice v práci od rána do večera, já sotva chodím! Nemůžeš si tu sedět s kytičkama a dělat, že tě to netýká!
A koho se to týká? zeptala se Hanka tiše.
Nikdo neodpověděl.
Za skleněnými dveřmi už byla tma. Říjen, stmívalo se brzy. Hanka pozorovala ulici, žlutou lampu naproti, mokrý asfalt, prázdnou lavičku u vchodu, kde v létě sedávali zákazníci, zatímco ona dokončovala kytice.
Životní příběh, napadlo ji. Tady máš, žádný film. Dva lidé stojí před tebou a žádají, abys byla znovu tím, kým už nejsi.
Dobře, pronesla nakonec. Přijedu zítra ráno. Podívám se, jak na tom je. Ale nic neslibuju.
Ludmila Petrová si oddechla. Alice se k ní nečekaně vrhla s objetím, Hanka stála bez pohnutí, jen trpělivě čekala, až ji pustí.
Když odešly, Hanka dlouho seděla na stoličce, kde před chvílí seděla tchyně. Dívala se na své květiny. Ve kbelíku růžový karafiát, něžný, poupata jak svinuté dopisy. Chryzantémy v dřevěných bedýnkách u zdi. Větvičky mochyně s oranžovými lampiony. To místo vybudovala vlastníma rukama. Pronajala ho tři měsíce po tom, co Viktor odešel. Malovala stěny sama, do šedo-bílé, jak chtěla. Dvířka na skřínky pověsil soused pan Oldřich za láhev rulandského. Vymyslela název Stéblo, na začátku jí připadal směšný, pak přirostl. Našla si dodavatele, založila stránku na internetu, naučila se květiny fotit tak, že lidé zastavovali a prohlíželi si je.
Jeden rok. Rok života pro sebe. Žít pro sebe, to není sobectví. To je prostě normální.
A najednou prosím.
Vypnula lampu nad stolem. Nechala rozsvíceno jen malé světýlko u vchodu, jak vždycky. A šla domů.
Nemocnice byla velká, stará, s dlouhými chodbami a nemocničním odérem, který Hanka okamžitě poznala a nikdy ho neměla ráda. Savo, levné jídlo, a ještě něco nedefinovatelného nemocniční vzduch. Doptala se na oddělení, sestřička zvedla oči:
Jste příbuzná?
Bývalá manželka, odpověděla Hanka.
Sestřička lehce nadzvedla obočí, ale jen ukázala cestu.
Viktor ležel na čtyřlůžkovém pokoji, ostatní postele byly prázdné. Přikrytý po pás, ruce na peřině. Zhubnul. Tvář šedá, pod očima modro. Na nočním stolku stál sklenička s čajem a telefon obrazovkou dolů.
Když ji spatřil, něco se mu změnilo v obličeji. Ne rozradostněl se, spíš uklidnil, jakoby čekal a dočkal se.
Hanko, pronesl.
Ahoj, položila na stolek tašku s jablky a minerálkou. Ne proto, že by to chtěla, ale protože do nemocnice se s prázdnýma rukama nechodí.
Neposadila se na postel. Sedla si na židli u okna.
Bolí to? zeptala se.
Dají prášky. Dá se to snést. Odmlčel se. Přišla jsi.
Přišla.
Máma volala. Prý u tebe byly.
Ano.
On zíral do stropu. Pak znovu na ni.
Myslel jsem, že nepřijdeš.
Taky jsem si myslela, že nepřijdu.
Ticho. Za oknem šuměl déšť. Listopad doháněl říjen, takovou netrpělivostí.
Karolína odjela, řekl Viktor.
Vím.
Tak to je. Pokrčil rameny, trochu nakřivo, bez radosti. Jak z nějakého filmu. Udeří blesk, člověk se pokřižuje. Ale pozdě.
Hanka mlčela. Neměla v úmyslu ho litovat, ale ani kopat do něj. Jen seděla, dívala se na toho muže, se kterým žila osmnáct let, měla syna, jezdila každý rok na stejnou chalupu, hádali se o peníze a zase se udobřovali, a věřila, že tohle je život, a jiný není.
Hanko, řekl a hlas se mu změnil. Měkčí, tišší. Tímhle hlasem si vždycky chtěl něco prosadit. Okamžitě poznala a zase byla ve střehu. Hodně jsem tu přemýšlel. Člověku dojde, co měl, když už nemůže vstát. Uvědomil jsem si, že to nejdůležitější jsi byla ty. Dům, rodina, všechno. Karolína mávl rukou. Však víš. Neprosím o odpuštění. Je pozdě. Ale jsi jediný skutečně blízký člověk.
Hanka ho poslouchala a zároveň si uvědomovala, že to slyší zvenčí. Viděla slova nejbližší, jediná, uvědomil jsem si, byl jsem hlupák, ty jediná. To jsou slova, aby řekla ano. Ne kvůli lásce, ne kvůli obnově. Kvůli tomu, aby někdo vyměnil infuzi, došel k doktorovi, přinesl domácí jídlo, protože nemocniční je hnusné, to vše umí Hanka.
Vztahy po rozvodu, napadalo ji. Někdy vypadají právě takhle. Ani pěkně, ani děsivě. Člověk si na tebe vzpomene, až když je zle. Ne proto, že by tě miloval. Proto, že je to pohodlné.
Viktore, řekla, jsem upřímně ráda, že žiješ. A že operace dopadla dobře. Ale nevrátím se. Ne na péči, ani jen tak. Jsme rozvedení.
Já vím…
Nech mě domluvit.
Zmlkl. Byl zvyklý přerušovat, ona zvyklá nechat se přerušit. Teď ho to asi překvapilo.
Najdu ti ošetřovatelku. Dobrou, zkušenou. Převod za první měsíc zařídím sama, protože to asi sám nezvládneš. To je vše, co udělám. A ještě něco. Vytáhla z tašky složku. Chvíli ji hledala mezi peněženkou a diářem. Tady jsou papíry. Rozdělení majetku jsme nikdy nedokončili. Ty ses vyhýbal, já nespěchala. Ale teď tě prosím o podpis.
Viktor se zadíval na složku.
Myslíš to vážně.
Úplně.
Ležím po operaci, a ty mi nosíš papíry
Ano, řekla Hanka. Zítra bys mohl říct, že jsi byl mimo. Nebo to zpochybní právník. Teď jsi při smyslech, doktor to potvrdí.
Dlouho se na ni díval. Ona neuhýbala pohledem.
Změnila ses, řekl nakonec.
Ano.
Dřív bys tohle nedokázala.
Asi ne.
Vzal složku a začal listovat. Hanka mu podala propisku.
V tu chvíli do pokoje vstoupil lékař. Muž kolem pětačtyřiceti, v šedém plášti, s deskami pod paží. Tvář klidná, trochu unavená, jako mají lidé, co dlouho hodně pracují.
Dobrý den, řekl a podíval se na Hanku lehce tázavě, ale zdvořile, bez vlezlosti. Jsem Andrej Novák, ošetřující lékař.
Hanka, odpověděla.
Vy?
Bývalá manželka, zopakovala. Už podruhé ten den. Začínala si zvykat.
Andrej Novák přikývl, jako by to byla nejběžnější věc na světě, a obrátil se k Viktorovi.
Pane Viktorovi, jaká byla noc?
Šlo to. Spal jsem.
Fajn. Udělal poznámku. Dnes zkusíme zvednout hlavu lůžka výš, uvidíme, jak to půjde. Zatím je to nejasné, ale směr je dobrý.
Pane doktore, řekla Hanka, můžeme na chvilku?
Vyšli na chodbu, Hanka dovřela dveře.
Chci najít pečovatelku, řekla. Profesionální. Co konkrétně potřebuje? Jaké zkušenosti, vybavení? Mám něco koupit?
Andrej Novák ji pozorně sledoval.
Vy nebudete pečovat sama?
Ne.
Chápu. Krátce se odmlčel. Upřímně, je to správné rozhodnutí. Omluvte mě, ale když příbuzní pečují jen ze škrobené povinnosti, není to ono. Pacient potřebuje klidnou péči. Ne nervy, ne noční brek. Zkušená pečovatelka to zvládne, příbuzní většinou ne.
Hanka mu pohlédla do očí.
Říkáte to všem?
Jen těm, co se ptají, odpověděl.
Skoro se usmála.
Napište mi, co je třeba, vyndala mobil.
Řekl jí, co hledat, i kontakty na agentury spolupracující s nemocnicí. Hanka poděkovala.
Jedno vám ještě povím, dodal, když už se obracela zpátky. Má docela dobrou šanci na zlepšení. Je poměrně mladý, operace byla bez komplikací. Za půl roku možná bude chodit. Ale to není jistota.
Rozumím, řekla Hanka.
Hlavně ať to chápe on sám.
Vrátila se na pokoj. Viktor měl složku u sebe na břiše, propisku vedle.
Podepíšeš? zeptala se.
Zíral do stropu.
A kdybych řekl, že si to rozmyslím?
Viktore.
Podepíšu. Vzal pero. Stejně si prosadíš svoje. Taková už jsi.
Vždycky jsem byla, řekla Hanka. Jen jsem to dřív skrývala. Nevím proč.
Podepsal. Tři stránky, kde bylo potřeba. Hanka papíry složila.
Pečovatelku najdu do konce týdne, dodala. Alice zavolám, vysvětlím. Peníze pošlu na účet agentuře. Pak už je to na vás.
Hanko, řekl, když zapínala kabelku.
Ano?
Děkuju, že jsi přišla.
Dívala se na něj dlouho. Bez lítosti, bez hněvu. Jako na něco, co bylo součástí jejího života, už není.
Uzdrav se, řekla.
Odešla.
Na chodbě se zastavila u okna. Za sklem byl dvorek, několik stromů bez listí, lavička po dešti. Starší muž v županu na ní seděl a koukal do dálky, i když tam nebylo nic, co by stálo za pohled. Jen seděl a dýchal venkovní vzduch.
Hanka se zhluboka nadechla.
Něco v ní povolilo. Ne vše. Ale něco důležitého. Jako když dlouho držíš těžkou tašku a konečně ji postavíš. Neodhodíš, nehodíš, jen položíš. A narovnáš se.
Jak pustit minulost, psala by si možná do deníku. Nevím. Ale možná se to neděje naráz, ne jedním rozhodnutím. Je to spousta drobných kroků. Jeden z nich právě udělala.
Pečovatelku našla přes agenturu do dvou dnů. Paní Galina, osmapadesát let, zkušenosti v geriatrii, klidná a rázná, s tlustou složkou referencí. Sešly se v kavárně naproti nemocnici, Hanka jí vysvětlila situaci. Galina poslouchala, kladla správné dotazy ohledně povahy nemocného, sklonu k depresi, práh bolesti. Ohledně příbuzných, co možná budou překážet.
Příbuzní víc často překáží než pomáhají, poznamenala Galina. To není jejich vina. Prostě to bývá.
Znám, přikývla Hanka.
Domluvily se, Hanka zaplatila převodem. Zavolala Alici, vysvětlila. Alice začala namítat, že to není řešení, že Vilda chce právě blízké. Ale Hanka ji přerušila, klidně, rázně, což samu ji překvapilo. Dřív by buď mlčela, nebo se rozčilila. Teď to bylo mezi. Klidné.
Alice, ty tam můžeš chodit každý den, když chceš. Galina ti nebude překážet. Ale já už ne. Mám svůj život. Není potřeba ho podřizovat cizím okolnostem.
Alice chvíli mlčela a pak řekla:
Dobře.
Jen dobře. Žádné výčitky, žádné slzy. Možná už byla taky unavená. Možná někde v sobě chápala, že Hanka má pravdu.
Ludmila Petrová zavolala za týden sama. Její hlas byl jiný tišší, starší.
Hanko, Galina je dobrá žena, Viktor si na ni zvyká. Děkujeme, že ses postarala.
Není zač, paní Ludmilo.
Nejhorší nebýt uplně pryč. Někdy zavolej.
Hanka neodpověděla ani ano, ani ne. Prostě jen slušně rozloučila a strčila mobil do kapsy zástěry. Protože stála v dílně, jako většinu dní. Kdyby se jí někdo teď zeptal, jak pustit minulost, odpověděla by: prostě žít dál. Ne hrdinsky, ne okázale. Prostě vstávat ráno, jít do práce, dělat, co umíš a máš rád. Toxičtí příbuzní a bývalí partneři nezmizí zcela, jen už nezabírají ústřední místo.
Ten rok přišla zima hodně brzy. V listopadu napadl sníh a Hanka zjistila, že jí zima vlastně vyhovuje. Dřív to necítila. Ne že by se jí nelíbila, spíš o tom nikdy nepřemýšlela, protože Viktor měl rád teplo a čaj v určitou hodinu. Teď si mohla prostě sednout k oknu, dívat se na sníh a pomyslet je to krásné. A to stačilo.
V prosinci se objednávek přitížilo. Vánoční firemní kytice, dárky, silvestrovské dekorace. Hanka přijala pomocnici, mladičkou Terezu, dvacet tři let, na dálkovém studiu, veselou a svižnou, trošku zamyšlenou, ale učenlivou. Rozuměly si a Hanka ji učila vnímat květinu ne jako předmět, ale jako barvu ve výtvarníkově paletě. Tereza naslouchala a sousedila s nápady, z nichž byla Hanka překvapená.
Jak tě to napadlo? zeptala se jednou.
Jen se podívám na toho, kdo objednává, pokrčila rameny Tereza. A představuju si, kterou kytku by připomínal on nebo ten, komu ji chce dát.
Hanka ji chvíli sledovala.
To je dobrý přístup.
Vy jste mě to naučila. Říkala jste, že kytice musí být živá.
Hanka si to nepamatovala. Asi to někdy řekla, protože si to myslela.
Leden, únor. Život šel klidně dál. Hanka se zapsala na floristický kurz, přestože Tereza tvrdila, že už by to ani nepotřebovala. Hanka vysvětlila, že vždy je co učit se ne proto, že neumí, ale protože ji to zajímá. Nový argument. Dřív dělala věci, protože musela, nebo někdo poprosil.
Žít pro sebe navenek zní jako egoismus. Ale v praxi je to floristický kurz a večer s knihou v křesle, bez poznámek, že čte příliš dlouho; výlet do sousedního města jen za krásou starých budov, o které se doma nikdy nikdo jinak nezajímal.
V únoru volala Alice. Viktor se zotavoval. Zkusil berle. Galina s ním pracovala bez zbytečných emocí, klidně. Hanku to potěšilo opravdu potěšilo, bez viny či hořkosti. Čistá radost, že se někomu daří. Toť vše.
V březnu přišla obleva a první zakázky na jarní květiny. Tulipány, hyacinty, sasanky. Hanka milovala ten přerod, kdy zimní kompozice s bavlníkem a eukalyptem ustupují něčemu svěžímu, skoro neklidnému.
A právě v březnu přišel.
Hanka stála u stolu a skládala do krabice objednanou kytici: žluto-bílá, narcisy a kopretiny, jednoduchá a upřímná. Vešel muž. Nezvedla hned hlavu, ruce měla plné stuhy.
Dobrý den, pozdravila.
Dobrý, odpověděl.
Hlas. Poznala ho dřív, než zvedla oči. Klidný, trochu unavený, rovný.
Andrej Novák stál u vchodu a rozhlížel se po dílně, jako někdo, kdo si ji už ve snu představoval. Bez pláště, v tmavém kabátu, s šálou. Bez zdravotnických papírů.
Vy, pronesla Hanka.
Já, přikývl.
Krátké ticho. Tereza mezitím zmizela někam dozadu pro balicí papír. Byli v dílně sami.
Viktor už je doma, řekl Andrej Novák. Svatí se s pečovatelkou. Prognóza dobrá.
Vím, kývla Hanka. Alice psala.
Dobře. Zaváhal malinko, Hanka si toho povšimla. Šel jsem okolo. Tedy, ne úplně náhodou. Vlastně… usmál se poprvé opravdově, nebyla to zdvořilostní maska úplně popravdě jsem šel schválně sem. Pamatoval jsem si název. Stéblo. Našel jsem si adresu.
Hanka položila stuhu.
Chcete koupit květiny?
Ano. Ale nejen.
Ticho. Ve vzduchu hyacinty a čerstvá zem.
Co přesně byste chtěl? zvedla na něj oči.
Přešel k sasankám. Fialové, tmavě červené, bílé s černým středem.
Tyhle. Asi tři. Nebo pět, jak se to dává?
Lichý počet, řekla Hanka. Tři nebo pět, ano. Pro koho?
Nevím ještě. Podíval se na ni. Třeba mi poradíte.
Hanka vybrala tři, pak přidala dvě tmavo-bordó do kytice.
Pět. Drží pohromadě.
Začala je balit. Ruce to dělaly samy, papír mírně vlhký dole, stuha.
Hanko, oslovil ji.
Ano?
Moje otázka bude přímá. Neumím to jinak.
Ptejte se, nespouštěla oči z kytice.
Rád bych vás pozval ven. Ne v nemocnici, ne pracovně. Jen tak. Do kavárny, divadla, pokud ráda chodíte do divadla. Nebo prostě ven, jestli máte ráda procházky. Vím, může to být zvláštní. Ale dva dospělí snad mohou mluvit přímo, bez hry na to, že jde jen o květiny.
Hanka zvedla hlavu.
Díval se na ni klidně, bez nátlaku. Jako by řekl něco důležitého a dopřál jí čas na rozhodnutí.
Už dlouho to tak máte? zeptala se.
Tak tři měsíce. Na chodbě v nemocnici. Když jste si psala poznámky k péči.
Hanka si vybavila ten nemocniční koridor. Holé stromy za oknem.
To jsem byla ještě formálně vdaná.
Vím. Proto jsem čekal.
Za skleněnými dveřmi vřel březen. Sníh skoro pryč, jen podél obrubníků šedé cucky. Vrabci hádali u lavičky. Žlutá lampa svítila, ale nebylo třeba.
Nevím, řekla Hanka.
Co nevíte?
Jak se to dělá. Byla jsem vdaná osmnáct let. Rok už jsem sama, musela jsem si zvykat. Mám pocit, že nevím, co a jak.
Já to taky moc nevím, přiznal. Rozvedl jsem se před šesti lety. Dcera má sedmnáct, bydlí s matkou. Pracoval jsem, abych nemusel myslet. Pak jsem se naučil přemýšlet a rozhodl se, že možná lze žít i jinak.
Tereza se vrátila s papírem, všimla muže, usmála se.
Pomohu vám, paní Hanko?
Ne, Terezo, já to zvládnu.
Tereza taktně odešla.
Hanka podala Andreji Novákovi hotovou kytici. Převzal ji.
Kolik dlužím?
Počkejte, řekla Hanka.
Vyčkal.
Hanka se dívala na sasanky v jeho ruce. Tmavo-bordó, sametové. Měla vždy ráda sasanky byly křehké, střídmé. Květ, jenž nekřičí.
Příběh o květinách, napadlo ji. Rok si kolem květin stavěla svůj svět. Utekla do nich od bolesti. A teď do něj vstupuje člověk. Ne lomí, netlačí. Jen se postaví vedle. Drží sasanky, čeká na odpověď.
Dobře, řekla Hanka.
Mírně zvedl obočí.
Dobře, v jakém smyslu?
Do divadla. Dlouho jsem nebyla v divadle.
Andrej Novák se opravdu usmál.
Těší mě.
Ale ne dnes. Dnes mám tři zakázky do zavírací doby.
Jasně. Sobota by šla?
Sobota, kývla Hanka.
Sdělila cenu. Zaplatil. Schoval drobné do kapsy, neodcházel.
Hanko, smím se ještě zeptat?
Můžete.
Jen ze zvědavosti. Jak dlouho děláte s květinami?
Dílna rok a něco. Květiny ale celý život. Dřív koníček, teď práce.
Je krásné, když koníček je prací.
Je, přikývla. Je.
Pohodlněji se chopil kytice, zamířil ke dveřím. U prahu se zastavil.
Na shledanou v sobotu, Hanko.
Na shledanou v sobotu, Andreji.
Mírně se usmál.
Andrej.
Na shledanou, Andreji.
Dveře se zavřely. Hanka stála za pultem, sledovala ho, jak odchází ulicí, kolem lavičky, kolem vrabců, co se pořád hádali. Kabát, šála, sasanky. Ani se neotočil.
Vzápětí se objevila Tereza.
Paní Hanko, to byl kdo? zeptala se zlehka nešikovně, evidentně předem přehrávala v hlavě tón.
Klient, řekla Hanka.
Klient, co tu stál patnáct minut?
Terezo.
Ano?
Jdi zabalit ty chryzantémy pro paní Malou. Přijde ve čtyři.
Tereza zmizela, spokojená, že byla svědkem něčeho zajímavého. Hanka se vrátila k práci. Prsty dělaly své obvyklé, papír šustil, voda kapala, vzduch voněl hyacinty.
Sobota. Za čtyři dny. Čtyři obyčejné dny, s objednávkami, Terezinými dotazy, voláním dodavatele kvůli ceně pivoněk. Dny nijak nesvé, dny vlastního, vybojovaného roku.
Hanka na tu sobotu nemyslela úkorně. Pracovala. Občas, když byla dílna prázdná, květiny trpělivě čekaly ve vázách, vzpomněla si na rozhovor. Ne celý. Jen: klidný hlas, sasanky v ruce, na shledanou v sobotu, Andreji.
Dospělí lidé, říkal, umějí mluvit přímo.
Možná to tak je.
Nevěděla, co přinese sobota. Zda jí spolu bude dobře, půjde-li hovořit o něčem jiném než o práci, nemocech či minulosti. Zda s ním potom bude chtít být znovu. Nic nevěděla krom jediného: teď rozhodovala ona. Ne tchyně. Ne Viktor. Ne povinnost, ne strach z osamění. Ona.
Nový pocit. Ne opojný, ne omamný, jak se píše v knihách. Spíš hmatatelný. Jako pevná zem pod nohama, když z dlouhé sněhové cesty vejdeš na suchý chodník.
V pátek večer, když byla dílna zavřená, Tereza pryč, Hanka dala do vázy několik sasanků z poslední várky. Tmavě bordó, sametové. Položila je na parapet vedle kasy místo, kam vždycky dávala něco pro sebe, ne na prodej.
Podívala se na ně.
Drží dobře pohromadě, bylo její tehdejší slovo k pěti kusům.
Platí to.
Zhasla. Šla domů. Zítra je sobota.
Sobota přišla v osm, s šedým nebem a vůní kávy z kávovaru, který si Hanka koupila sama před půl rokem a který by Viktor neschválil (drahé a k ničemu). K ničemu jedno z těch manželských slov, co jako plevel dusí ostatní. K čemu. Chci. Mám ráda. Udělám.
Seděla s kávou u okna. Mokré střechy, holub na římse, auto objíždějící kaluž.
Telefon na stole, zpráva už hodinu v doručených. Ne teď, ne před chvílí, ale jakoby dotyčný vstal, rozhodl se a napsal:
Hezké ráno. Divadlo začíná v sedm. Chcete předtím jít něco zakousnout? Nebo spíš ne? Jak je vám libo. Andrej.
Hanka si to přečetla. Všimla si hezké místo hezky. Usmála se.
Napsala odpověď:
Hezké. Něco k jídlu ano. V šest?
Odeslala. Položila telefon.
Dopila kávu.
Za okny březen dělal své. Odkapávalo z okapu, vítr šustil, vrabec vyhnal holuba z římsy. Město se probouzelo, netečné k cizím sobotám, ke cizím drobným rozhodnutím. Města si málokdy všimnou, že někdo dělá něco důležitého. Jen pokračují.
Telefon zamžikal. Jediné slovo:
Domluveno.
Hanka vstala, dala hrnek do dřezu. Oblékla zástěru do večera zbývalo osm hodin a dílna sama otevřít neumí. Vzala klíče.
Ve dveřích se ještě ohlédla do bytu. Malý, světlý, se sasankami ve sklence na parapetu (i domů si pár vzala). Její byt. Její kávovar. Její sklenka s květinami. Její sobota.
Odešla.
Dveře za ní tiše zaklaply, beze zvuku. Tak, jak se zavírá to, co je opravdu uzavřené.
Andrej už čekal u kavárny, když dorazila dvacet minut před sedmou. Stál opodál, díval se do mobilu, ale hned ho schoval. Tmavý kabát, stejná šála. Bez kytky.
Dobrý večer, pozdravil.
Dobrý, odpověděla.
Pohlédli si do očí. Dvě vteřiny, ne víc. Dva dospělí na mokré březnové ulici, co tu stáli, protože chtěli. Ne protože museli. Ne protože nebylo zbytí. Jen proto, že chtěli.
Tak co, řekl Andrej, půjdeme?
Půjdeme, usmála se Hanka.
A vešli dovnitř.