Vrať se a starej se
Věro, okamžitě otevři! Víme, že jsi doma! Sousedka viděla, že u tebe svítí!
Věra právě dokončovala vázání větvičky eustomy k dřevěné opoře v koutě své květinové dílny. Ruce měla celé zelené od stonků, zástěra špinavá od hlíny. Zvedla hlavu a podívala se směrem ke skleněným dveřím ateliéru, za nimiž se rýsovaly dvě postavy. Jednu z nich poznala hned, i skrz zamlžené sklo široká ramena, červenohnědé vlasy. Ludmila Procházková. Tchyně. Vlastně už bývalá tchyně.
Věra nikam nepospíchala. Opatrně položila eustome do kýble s vodou, svlékla rukavice a pověsila je na háček nad stolem. Teprve potom šla odemknout.
Hezký večer, pozdravila, když odsunula závoru.
Ludmila Procházková vtrhla dovnitř jako první, bez pozvání. Za ní se protáhla ještě její dcera, teda Viktorova sestra, Šárka, uplakaná a s pomačkaným šátkem kolem krku.
Jaký hezký, Věro, jsi normální?, rozhlédla se Ludmila po dílně, jako by hledala něco, co by mohla kritizovat. Našla: Čucháš si tu kytičky, zatímco člověk umírá!
Kdo umírá? zeptala se Věra klidně.
Viktor! vyhrkla Šárka a hned si zakryla pusu dlaní. Viktor je v nemocnici. Měl nehodu. Páteř.
Věra na ně mlčky zírala. Uvnitř v ní něco sevřelo, jenže už to nebylo to samé, co před rokem, když zaznělo jméno Viktor. Teď to bylo jiné. Tiché, opatrné zatažení, jako když se člověk jednou popálí a příště si už od ohně dává odstup.
Sedněte si, řekla a kývla k dvěma stoličkám u pracovního stolu.
Nemáme čas vysedávat, odbyla ji Ludmila, ale přesto si se supěním sedla. Věra si vzpomněla, že má špatné nohy. Křečové žíly, vysoký tlak.
Šárka zůstala stát, koulela prsty cíp šátku.
Řekněte mi to pořádně, požádala Věra.
A ony začaly každá střídavě, přerušovaly se, někdy si odporovaly. Tři dny zpátky jel Viktor po dálnici, pršelo, dostal smyk a naboural do svodidel. Auto prý na hadry, on přežil. Jenže zlomil si páteř, kompresní fraktura. Proběhla operace, jenže doktoři pořád nic neslibují. Možná vstane, možná ne. Potřebuje péči, potřebuje blízké.
A Karolína? zeptala se Věra.
To jméno řekla už docela tiše. Sama se tomu podivila před rokem byl ten zvuk jak vytahovatý střep pod kůží. Karolína, osmadvacet let, obchodní zástupkyně, kvůli které Viktor od Věry před rokem po osmnácti letech odešel.
Ludmila si semkla rty.
Karolína odjela.
Kam?
K matce do Brna. Šárka opět utla ústa, tentokrát zřejmě vzteky. Jak se dozvěděla, že možná nebude chodit, zbalila za tři hodiny dvě tašky a jela. Ignoruje telefony, nereaguje.
Věra chvíli mlčela. V dílně bylo ticho, jen někde v rohu kapala voda z kohoutku, bylo cítit mokrou hlínu a sladkou vůni lilií.
A co ode mě čekáte? zeptala se nakonec.
Ludmila narovnala záda na stoličce.
Věro, byli jste spolu osmnáct let. Osmnáct! Ty ho znáš nejlíp. Umíš se o něj postarat. Vždycky tě poslouchal. Teď potřebuje někoho, kdo…
Paní Procházková, přerušila ji Věra, mluvíte o člověku, který mě opustil kvůli jiné. O člověku, který za těch dlouhých osmnáct let, co jsme stavěli společný život, najednou pro mě neměl místo.
To jsou staré příběhy! vložila se do toho Šárka. Teď jde o lidský život!
O život?
Doktor řekl, že bez péče můžou začít komplikace! Proleženiny, zápal, chápete? Páteř, Věro! To není rýma!
Věra přešla k dřezu a zavřela vodu. Chvíli koukala na své ruce. Je jí padesát dva. Tyhle ruce uměly vázat kytice, které si lidi rádi fotili a dávali do rámu. Uměly zadělat těsto, udělat synovi obklad, když měl čtyřicítky, obvázat Viktorovi prst, když se poškrábal, nosily tašky z tržnice. Dokázaly všechno. Jenže Věra si nikdy moc nekladla otázku, jestli to všecko dělá proto, že chce, nebo protože se to tak má.
Utřela si dlaně do starého ubrusu a otočila se.
Rozmyslím si to, řekla.
Není čas přemýšlet! Ludmila vstala, hlas se jí změnil byla tvrdší, rázná, skoro naštvaná. Ty tu medituješ nad květinami a on tam je sám! Ani manželku už nemá! Šárka v práci skoro pořád, já sotva chodím! Nemůžeš jenom přihlížet!
A kdo jiný by o něho měl pečovat? tiše Věra odpověděla.
Nikdo neřekl nic.
Za sklem už byla černá tma. Říjen, stmívá se brzy. Věra se dívala ven na žluté světlo lampy, mokrý asfalt, prázdnou lavičku před dílnou, na které v létě posedávali zákazníci a čekali, až doaranžuje objednávku.
Příběh ze života, hlavou jí běželo. Žádný film, žádná knížka. Dva lidi tu stojí a požadují, abys zase byla někým, kým už dávno nejsi.
Dobře, řekla nakonec. Zítra přijedu. Podívám se, jak na tom je. Ale nic neslibuju.
Ludmila si hlasitě oddychla. Šárka ji najednou v slzách objala Věra stála nehybně, neobjímala nazpět, jen trpělivě čekala.
Když odešly, Věra dlouho seděla na stoličce, kterou před chvílí využila Ludmila. Dívala se na své květy eustomy růžové a něžné, chryzantémy v bedýnkách podél stěny, oranžové větve mochyně. Všechno tohle místo vytvořila vlastníma rukama. Pronajala si ho tři měsíce po Viktorově odchodu. Vymalovala bílou a šedou, jak sama chtěla. Dvířka na skříňkách jí pomohl nasadit soused Miloš za lahev dobrého vína. Vymyslela název Stoneček, který jí ze začátku zněl směšně, ale už si zvykl. Sehnala dodavatele, rozjela web, naučila se fotit kytky tak, že lidé klikali a prohlíželi dál.
Rok. Rok budovala nový život pro sebe. Žít pro sebe. Zjistila, že to není sobectví ani rozmar, je to prostě normální.
A teď tohle.
Zhasla světlo nad stolem. Nechala svítit jen malou lampičku u dveří. Odešla domů.
***
V nemocnici to páchlo podle očekávání chlor, teplé jídlo, něco nevysloveně nemocničního. Blok z šedesátých let, dlouhé podlouhlé chodby. Věra našla oddělení, na vrátnici se zeptala.
Jste příbuzná?
Bývalá manželka, odpověděla.
Sestra povytáhla obočí, ale jen kývla, kam dál.
Viktor ležel v pokoji pro čtyři, ale ostatní postele byly prázdné. Přikrytý po pás, ruce složené na peřině. Viditelně zhubl. Tvář šedá, kruhy pod očima. Na stolku zbytek čaje, mobil displejem dolů.
Když ji spatřil, v jeho tváři se něco změnilo ne radost, spíš klid, že se dočkal.
Věro, řekl.
Ahoj, položila nákupní tašku vedle postele. Jablka a minerálka prostě proto, že do špitálu se s prázdnou nechodí.
Nesedla si na okraj postele, jen na židli ke stěně.
Bolí to?
Dá se to snést. Dávají prášky. Odmlčel se. Přišla jsi.
Přišla.
Máma volala. Říkala, že za tebou byly.
Ano.
Dlouho koukal do stropu. Potom zase na ni.
Myslel jsem, že nepřijdeš.
Taky jsem myslela, že ne.
Mlčení. Za oknem šustil déšť. Listopad už čekal za rohem.
Karolína odjela, poznamenal Viktor.
Vím.
Tak to dopadlo. Pokusil se usmát, křivě, bez radosti. Jak v nějakém filmu. Práskne hrom, chlap se pokřižuje. Ale už je pozdě.
Věra neodpověděla. Nehodlala ho litovat, ani dorážet. Jen na něj hleděla na člověka, se kterým žila osmnáct let, porodila syna, jezdila na stejnou chalupu, hádali se, usmiřovali, zase hádali, věřili, že takhle vypadá skutečný život.
Věro, teď mu změkl hlas, smířlivě, přesně tak, jak to dělal, když něco potřeboval. Poznala tón hned, a už byla ve střehu. Měl jsem čas přemýšlet. Když člověk nevstane, má na dumání moře času. Uvědomil jsem si, že jsem byl blbec. Že všechno skutečné jsem měl s tebou. Domov, rodinu, všechno. Karolína… To pochopíš sama. Neprosím tě o odpuštění, vím, že je pozdě. Jsi ale jediná blízká, co mi zbyla. Nejbližší člověk, kterého mám.
Věra jeho slova vnímala, a přitom jako by sledovala jiný film. Všechna ta slova nejbližší, jediná, já pochopil…. Slyšela, jak ta slova skládá ne proto, že by mu na ní záleželo, ale protože potřebuje pomoc aby někdo nosil pečivo, mluvil s doktory, obsluhoval infuzi, aby někdo prostě dělal to, co Věra měla v malíku.
Tak vypadají vztahy po rozvodu, napadlo ji. Není to hezké, ani kruté. Je to jen nutné. Když je člověku špatně, najde si tě. Ne proto, že tě miluje. Protože je to pohodlné.
Viktore, řekla, jsem ráda, že jsi naživu. Že operace šla dobře. Ale já se nevrátím. Ani pečovat, ani jen tak. Jsme rozvedeni.
Vím…
Nech mě domluvit.
Zůstal zticha, což nebývávalo.
Zjistím pečovatelku. Opravdovou, školenou. Zaplatím první měsíc, protože teď na to sám nemáš síly. Nic víc neudělám. Ještě jedna věc. Vzala z tašky složku. Dlouho ji hledala, byla zapadlá za peněženkou. Tady jsou papíry. Rozvod jsme dořešili, rozdělení majetku ne. Ty jsi to oddaloval, já měla taky dost vlastní práce. Ale potřebuji, abys to teď podepsal.
Viktor ztrnule zíral na složku.
To myslíš vážně.
Ano. Zítra ti do toho může někdo mluvit, můžeš říct, že jsi nebyl při smyslech, můžeš se nechat ovlivnit právníkem. Teď jsi při vědomí a odpovědný.
Dlouho se jí díval do očí.
Jsi jiná, řekl.
Ano.
Dřív bys to nedokázala.
Možná.
Vzal složku, listoval. Věra mu podala propisku.
Otevřely se dveře a vstoupil lékař nižší muž, šedivý plášť, desky pod paží, klidný obličej unaveného člověka.
Dobrý den. Kývl na Věru zdvořile. Andrej Novák, ošetřující lékař.
Věra, představila se.
Jste
Bývalá manželka. Podruhé dnes a už jí to znělo méně podivně.
Andrej Novák přikývl a obrátil se k Viktorovi.
Pane Procházka, jaká byla noc?
Šlo to. Spal jsem.
Dobře, zapsal něco. Zítra zkusíme zvednout postel, jak to zvládnete. Obnovu zatím nemůžeme slibovat, ale vypadá to dobře.
Pane doktore, můžu na chvilku? zeptala se Věra v chodbě.
Chci zařídit pečovatelku. Jakou má mít zkušenost, co konkrétně je třeba?
Lékař ji sledoval soustředěně.
Nebudete se starat vy sama?
Ne.
To je rozumné rozhodnutí, přiznal tiše. Když pečuje rodina jen z pocitu viny nebo povinnosti, dopadá to všelijak. Pacient potřebuje klid a rutinu. Odborník to zvládne líp.
Říkáte to každému?
Jen těm, co to slyšet chtějí.
Věra se nepatrně pousmála. Diktujte, zapíšu si to. Vyťukávala poznámky do mobilu. Poradil ještě, kde se zeptat na kontakty.
Jinak, má šanci na zlepšení. Je poměrně mladý, operace proběhla bez komplikací, za půl roku možná chodit bude. Ale není to jisté a bude to trvat.
Rozumím, řekla Věra.
Hlavní je, aby tomu věřil i on.
Věra se vrátila do pokoje. Viktor držel složku na břiše, propiska opodál.
Podepíšeš?
Hleděl do stropu.
Co když řeknu, že si to musím rozmyslet?
Viktore…
Jo, podepíšu. Vzal pero. Stejně si prosadíš svoje. Jsi teď taková.
Vždycky jsem byla, jen jsem to skrývala. Nevím proč.
Podepsal. Tři místa. Věra vložila papíry zpět.
Pečovatelku najdu do konce týdne. Šárce zavolám, vysvětlím. První měsíc zaplatím agentuře. Dál už si zařídíš sám.
Věro… zastavil ji při zapínání kabelky.
Co?
Děkuju, že jsi přišla.
Hodně dlouho na něj koukala. Bez lítosti, beze zlosti. Tak, jak se díváš na něco, co kdysi bylo tvým životem a teď už dávno není.
Brzy se uzdrav, popřála a odešla.
V chodbě se zastavila u okna. Nemocniční dvůr, strom bez listí, lavička mokrá deštěm. Na ní starší pán v županu, dívá se do prázdna. Jen sedí a dýchá čerstvý vzduch.
Věra se zhluboka nadechla.
Něco v ní povolilo. Ne všechno. Ale něco důležitého. Jako když dlouho neseš těžkou tašku a konečně ji postavíš. Nepraštíš s ní, jen ji opatrně položíš a narovnáš záda.
Jak pustit minulost, napsala by si do deníku. Nevím. Ale myslím, že se to nestane najednou, jedním rozhodnutím. Je to hodně malých kroků. Jeden z nich byl právě teď.
***
Pečovatelku našla za dva dny přes agenturu. Paní Dana, padesát osm let, praxe v rehabilitacích a seniorských službách, klidná, věcná, s tlustou složkou doporučení. Sešly se v kavárně poblíž nemocnice, Věra vše objasnila, Dana kladla správné otázky o povaze pacienta, sklonech k úzkosti, bolesti. O rodině, co bude chodit na návštěvy.
Rodina často víc škodí než pomůže, poznamenala Dana. Nemohou za to.
Vím, přikývla Věra.
Domluvily podmínky, Věra jí poslala peníze. Zavolala Šárce a vysvětlila. Šárka zprvu protestovala, že Viktor prý potřebuje hlavně blízké, Věra ji ale klidně a pevně přerušila což ji samu překvapilo. Dřív nezasahovala nebo zvýšila hlas. Teď to bylo něco mezi klid.
Šárko, můžeš chodit klidně denně. Dana ti nebude překážet. Já už ale nepřijdu. Mám svůj život a nebudu ho podřizovat cizím okolnostem.
Šárka mlčela a jen řekla: Dobře.
Pouhé dobře. Žádné výčitky, žádné slzy. Možná už byla taky unavená. Nebo někde uvnitř chápala, že Věra má pravdu.
Za týden volala Ludmila. Hlas už jiný než v dílně tišší, starší.
Věro, Dana je dobrá ženská, Viktor si na ni zvyká. Děkuju, že ses o to postarala.
Není zač, paní Procházková.
Jen, neztrať se mi docela. Občas zavolej.
Věra neřekla ani ano ani ne, jen se rozloučila a schovala mobil do kapsy zástěry. Protože stála v dílně, jako vždy. Jak pustit minulost, kdyby se někdo teď zeptal odpověděla by: prostě žij dál. Ne hrdinsky, ne okázale. Prostě ráno vstaneš, jdeš do práce, děláš co miluješ. Toxičtí příbuzní a bývalí manželé zcela nezmizí. Jen přestanou být středem života.
Zima ten rok přišla brzo. V listopadu napadl sníh a Věra překvapivě zjistila, že jí zima vlastně vyhovuje. Dřív to měla jinak. Jenže otázka, jestli má člověk rád zimu, byla doma skoro tabu: Viktor věčně nespokojený v chladu, jeho artritida, jeho hrnek čaje v přesný čas. Teď mohla stát u okna, koukat na vločky a myslit si: je to hezké. To stačí.
V prosinci se rozjely objednávky. Firemní kytice, dárky, novoroční vazby. Věra přijala brigádnici Olgu, třiadvacet, dálková studentka, veselá, zbrklá, ale učenlivá. Pracovaly spolu dobře. Věra učila Olgu vnímat květinu jako malíř barvu. Olga naslouchala a občas přišla s nápadem, který samotnou Věru překvapil.
Odkud to bereš? zeptala se jednou.
Jen koukám na člověka, který si objednává. Přemýšlím, která kytka se na něj podobá.
Věra ji chvíli sledovala.
To je dobrá metoda.
Naučila jste mě ji vy. Říkala jste, že kytice má být živá.
Věra si to nepamatovala, ale vlastně to byla pravda.
Leden, únor. Vše zaběhnuté. Věra si zaplatila kurz floristky, Olga se divila, prý už není co se učit. Věra vysvětlila, že člověk se učí pořád, ne kvůli neznalostem, prostě proto, že ho to baví. Nový důvod, dřív dělal cokoliv, protože musí, nebo někdo požádal.
Žít pro sebe. Zní to sobecky, když se to vysloví, ale ve skutečnosti to vypadá třeba jako kurz, večer s knihou bez výtek, že dlouho čteš, sobotní výlet do vedlejšího města, protože starou architekturu máš ráda, i když to nikdy nikdo nesdílel.
V únoru volala Šárka. Viktor se zlepšoval. Začal chodit o berlích. Dana s ním pracovala pečlivě, bez zbytečných emocí. Věra byla upřímně ráda, bez viny a bez trpkosti. Prostě dobře, že se uzdravuje. Nic víc.
Březen přinesl tání i první jarní kytice. Tulipány, hyacinty, sasanky. Věra milovala, jak se příroda mění od zimy ke křiklavým barvám.
A právě v březnu přišel ON.
Věra stála za stolem, chystala žlutobílou objednávku z narcisů a kopretin, jednoduchou a čestnou. Dveře zacinkaly a vstoupil muž. Ani nezvedla hlavu, ruce měla plné stužek.
Dobrý den, pozdravila.
Dobrý den, odpověděl on.
Ten hlas. Poznala ho dřív než zvedla oči. Klidný, trochu unavený, vyrovnaný.
Andrej Novák stál ve dveřích a rozhlížel se, jak někdo, kdo sice nikdy nebyl uvnitř, ale už si to dřív představoval. Bez pláště, v tmavém kabátě, šála decentní. Bez lékařského portfolia.
Vy, řekla Věra.
Já, přikývnul.
Krátce zaváhali. Olga mezitím odešla dozadu pro baličský papír. Byli v dílně sami.
Viktor Procházka je deset dní doma, léčí se stále s tou samou pečovatelkou, řekl Andrej. Vyhlídky dobré.
Vím. Psala mi Šárka.
Dobře. Na moment váhal, úplně krátce, Věra si toho všimla. Šel jsem okolo. Tedy úplně okolo ne Popravdě jsem šel schválně. Pamatoval jsem si název, našel adresu v internetu.
Věra odložila stužku.
Chcete koupit květiny?
Ano. A možná nejen to.
Ticho. Ve vzduchu intenzivně voněly hyacinty a hlína.
Co přesně chcete? zeptala se.
Přišel ke kytkám, zastavil se u sasanek fialové, temně rudé, bílé s černým středem.
Tyhle. Tři, nebo pět, co je lepší?
Lichý počet, poradila. Tři nebo pět. Pro koho?
Ještě nevím. Možná mi pomůžete vybrat.
Věra vzala tři, pak přidala další dvě, tmavě rudé s černou.
Pět drží dobře pohromadě.
Začala vázat, ruce jely automaticky. Kraftový papír, trochu navlhlý dole, stuha.
Věro, začal Andrej.
Ano?
Mohu mluvit otevřeně? Jinak to neumím.
Jděte na to přímo, řekla, pořád koukala na kytici.
Chtěl bych se s vámi sejít. Prostě tak. Na kávě, v divadle, pokud ráda chodíte. Nebo se projít, jestli nemáte ráda uzavřené prostory. Možná je to zvláštní, ale dospělí lidé by měli mluvit otevřeně.
Věra zvedla oči.
Díval se na ni. Klidně, s respektem, jak když říkáš něco důležitého a necháváš druhému rozhodnout v klidu.
Už jste to věděl dlouho? zeptala se.
Zhruba tři měsíce. Tehdy, v nemocniční chodbě, když jste mi diktovala požadavky na pečovatelku.
Věra si vzpomněla na ten den. Okno, holé stromy…
To jsem ještě byla formálně vdaná.
Vím. Proto jsem čekal.
Za sklem běžel březen. Sníh téměř pryč, jen špinavé zbytky u cesty. Vrabci se štěkali u lavičky. Lampa svítila zbytečně.
Nevím, řekla Věra.
Nevíte co?
Nevím, jak to chodí. Osmnáct let jsem byla vdaná, rok učila být sama. Nechápu, jak se to teď dělá.
Ani já nevím, přiznal Andrej. Rozvedený šest let. Dcera sedmnáct, bydlí s matkou, jsme v dobrém. Nejdřív jsem pracoval, pak přemýšlel, teď bych rád i něco jiného.
Z vedlejší místnosti vyšla Olga s papírem, zahlédla zákazníka, hned se vrátila.
Věra předala Andrejovi pugét.
Kolik to bude?
Počkejte, zarazila ho.
Trpělivě čekal.
Věra koukala na sasanky v jeho rukách tmavě rudé, jemné. Tyhle kytky vlastně milovala, byly nenápadně krásné. Nevyčnívaly, ani se neschovávaly.
Celý život budovala kolem květin. Utekla sem z bolesti a nakonec tady našla opravdové já. Teď do toho života tiše vstupuje člověk. Nenaléhá, nevytrhuje, prostě je. Drží sasanky, čeká na odpověď.
Dobře, řekla tiše.
Trochu zvedl obočí.
Dobře, jak?
Divadlo. Dlouho jsem nebyla.
Usmál se. Opravdu.
To mě těší.
Ale ne dnes mám tři objednávky do zavíračky.
Samozřejmě. V pátek, nebo radši v sobotu?
V sobotu.
Řekla cenu, zaplatil, drobné schoval, ale neodcházel.
Věro, můžu se zeptat? Jak dlouho děláte květiny?
Rok mám dílnu. Ale květy celý život nejdřív jako zálibu, teď jako práci.
To je krásné, když je práce i koníčkem.
Souhlasím.
Vzápětí se chystal k odchodu.
V sobotu, Věro.
V sobotu, Andreji.
Usmál se naposled: Andrej.
V sobotu, Andreji.
Zavřel dveře. Věra stála u pultu a sledovala, jak odchází mezi lavičkami a vrabci, co stále nemají jasno. Neohlédl se.
Olga vykoukla okamžitě.
Věro, to byl kdo?, ptala se, jakoby nezávazně, ale oči jí svítily.
Zákazník, odpověděla Věra.
Zákazník, se kterým jste mluvila patnáct minut?
Olgo…
No?
Zabal ty chryzantémy pro paní Holubovou. Má přijet ve čtyři.
Olga zmizela, spokojená, že byla u toho. Věra se vrátila k práci. Ruce dělaly svoji známou a milovanou rutinu. Šustil papír, kápala voda.
***
Sobota. Čtyři obyčejné dny, objednávky, dodávky, Oliny dotazy, telefonát ohledně cen pivoněk. Žádný zvláštní den, jako všechny jiné tohoto vymodleného roku.
O sobotě Věra cíleně nemyslela. Jen pracovala. Někdy, když byla dílna prázdná kromě květin ve vázách a kbelících, vybavila si slova: klidný hlas, do soboty, Andreji…
Dospělí lidé, řekl. Můžou mluvit přímo.
Možná můžou.
Nevěděla, co bude v sobotu. Jestli budou mít co říct mimo práci, mimo minulost. Jestli ho bude chtít vidět i příště. Nic nevěděla, jen to, že rozhodnout už může sama. Ne tchyně, ne Viktor, ne povinnost, ne strach ze samoty. Ona.
Nový pocit. Ne opojný, ne závratný. Prostě pevný, jako když došlapeš na suchý chodník po rozbředlém sněhu.
V pátek večer, když už bylo zavřeno a Olga odešla, dala Věra do sklenice pět tmavě rudých sasanek, které zbyly z dodávky. Položila je na parapet k pokladně, kam si vždy odkládala něco pro sebe, ne na prodej.
Chvíli je sledovala.
Drží dobře pohromadě, řekla tehdy.
Měla pravdu.
Zhasla, vyšla domů. Zítra sobota.
***
Sobota začala v osm, šedá obloha, vůně kávy z přístroje, který si Věra koupila před půl rokem a Viktor by to považoval za zbytečnost. Zbytečnost to je slovo, co se v manželství uchytí jako plevel. A najednou člověk začne opěvovat: Proč. Chci. Líbí se mi. Budu to dělat.
Věra si vychutnávala kávu u okna. Mokré střechy. Holub na římse naproti. Auto manévrující kolem kaluže.
Telefon na stole. Zpráva přišla už před hodinou. Ne teď, už dávno, jako když někdo včas vstal, obrátil v hlavě a napsal:
Dobré ráno. Divadlo je v sedm. Nechcete předtím něco malého sníst? Nebo radši rovnou k divadlu? Záleží na vás. Andrej.
Věra si to přečetla podruhé. Povšimla si chybějícího é” na konci slova dobré”. Usmála se.
Opsala odpověď.
Dobré. Něco k jídlu klidně. V šest?
Odeslala, vrátila telefon na stůl.
Dopila kafe.
Za oknem se březen činil. Ze střech kapala voda, vítr šuměl, vrabec vyhnal holuba. Město se probouzelo, netečné ke všem sobotám, prvním krokům i malým rozhodnutím cizích lidí. Prostě pokračuje dál.
Zazvonil telefon. Jedno slovo:
Platí.
***
Věra vstala, odnesla hrnek do dřezu. Oblékla zástěru, do večera zbývalo osm hodin a dílna se sama neotevře. Vzala klíče.
Ještě se v předsíni otočila malý, světlý byt, sasanky ve sklenici na parapetu, protože část zůstala i doma. Její byt. Její kávovar. Její kytky ve sklenici. Její sobota.
Vyšla ven.
Dveře za ní zaklaply tiše. Jako když zavíráš, co je jednou pro vždy uzavřeno.
Andrej už čekal před kavárnou, když dorazila v půl sedmé. Stál s telefonem, ale hned ho schoval, když ji uviděl. Tmavý kabát, stejná šála. Tentokrát bez kytky.
Dobrý večer, začal on.
Dobrý, odpověděla Věra.
Podívali se na sebe. Dva vteřiny, víc ne. Dva dospělí na mokré březnové ulici, kteří tady dnes stojí proto, že sami chtěli. Ne proto, že musí nebo to někdo čeká. Ani z povinnosti, ani ze strachu.
Tak co, půjdeme? zeptal se Andrej.
Pojďme, přikývla Věra.
A vešli dovnitř.