Dnes jsem se probudil s podivným pocitem. Ležel jsem v posteli, zpocený, i když v našem bytě v Brně v zimě obvykle chladno nebývá. Zdálo se mi o babičce. O mé nebožce babičce Anně, se kterou jsem trávil ty nejkrásnější prázdniny v chalupě u Kroměříže. Seděla u kamen, jejichž teplo pronikalo až do morku kostí, a dívala se na mě s nějakým smutkem.
“Proč mě, vnuku, už nenavštěvuješ? Úplně jsi na mě zapomněl?”
Procitl jsem s knedlíkem v krku. Pocit viny mi seděl na ramenou jako těžký batoh. Otočil jsem se k manželce vedle mě a rozhodně jsem řekl:
“Jitko, dnes jedeme do vesnice. K babičce. Na hřbitov.”
Samozřejmě se podivila – venku padal hustý sníh a cesta nebyla krátká. Ale neodporovala. Rychle jsme se sbalili, hodili do auta termosku, pár chlebíčků a deku. Jeli jsme skoro tři hodiny – silnice byly zasypané, ale mé rozhodnutí bylo pevné.
Na hřbitov jsme šli pěšky – žádné cestičky, jen vysoké závěje. Když jsme došli k babiččinu hrobu, srdce se mi sevřelo: padlá bříza ležela přímo přes náhrobek. S Jitkou jsme téměř hodinu odhazovali sníh, uklízeli větve, dávali vše do pořádku. Zapálil jsem svíčku, v duchu se rozloučil… A pak mi bleskla hlavou myšlenka:
“Zajdeme se podívat k chalupě? Jen tak, pro jistotu. Vždyť ji babička odkázala nám.”
Jitka souhlasila. Nebyli jsme tam přes rok. Čekal jsem zapadlý dvůr, zamrzlá okna a ticho. Ale to, co jsme uviděli, nás omráčilo: v chalupě svítilo, z komína stoupal kouř a k domku vedla prošlapaná cestička. Zastavil jsem prudce.
“Kdo to může být?” zašeptala Jitka.
Vyměnili jsme si pohledy, vystoupili a zaklepali. Dveře otevřela mladá žena. Za ní se krčila holčička, šestiletá možná.
“Dobrý den!” zavolala jasným hlasem.
Automaticky jsme odpověděli. Žena, když zjistila, kdo jsme, zčervenala a začala se omlouvat, zatímco nás zvala dál.
Uvnitř bylo teplo, dýchal tam vzduch prohřátý dřevem – přesně jako v mém snu. Sedli jsme si ke stolu, Martina – tak se jmenovala – přinesla čaj, sušenky a začala vyprávět. Před rokem její muž zemřel při nehodě. Byt, na který léta šetřili, zůstal jí, ale náklady a život s dcerou samotné byly příliš. Rozhodla se přestěhovat k tetě na vesnici. Jenže teta už tam žila s mužem a nemohla je přijmout. Poradila jí, ať hledá opuštěný dům.
“Takových je tu dost,” řekla Martina. “A teta zmínila vaši chalupu – prý hezká, udržovaná a vy prý slušní lidé. Že byste třeba nějak dohodli.”
Pronajala svůj byt a přestěhovala se sem. Rok tu žila, starala se o dům, o zahradu. Mluvila s takovou pokorou, že jsem nevěděl, zda se mám zlobit, nebo litovat.
Podíval jsem se na Jitku. Mlčky popíjela čaj, ale v jejích očích jsem četl stejné myšlenky.
“Martino,” řekl jsem, “není o čem rozhodovat. Zůstaňte. Jen když někdy přijedeme, ubytujete nás?”
Rozšířila oči, pak se rozzářila a málem rozplakala:
“Samozřejmě! O všechno se postaráme. Přijeďte kdykoliv!”
Holčička, když to slyšela, se usmála a zeptala se:
“A kdy k nám přijedete?”
Sedl jsem si před ni, podíval se do jejích jasných očí a odpověděl:
“Až nás pozveš.”
Zamyslela se, pak najednou vykřikla:
“Tak v létě!”
“Dohodnuto,” usmála se Jitka.
Když jsme odjížděli, cítil jsem se lehký jako pírko. Věděl jsem, že babička nás vidí. Že rozumí. Že má cesta nebyla zbytečná. A v noci se mi znovu zdála – šli jsme spolu lesem, držela mě pod paží a něco tiše vyprávěla. Když jsem se probudil, slova si nepamatoval. Jen její úsměv – takový stejně teplý jako dřív. Asi byla spokojená. Že jsem za ní přišel. A že jsem pustil do jejího domova Martinu s malou Eliškou.
Od té doby věřím ve sny.