Tenkrát, když se Igor zavřel dveře od lednice a utíral si ruce do hadru, ani netušil, jaký telefonát změní jeho život.
„Tak, teď by to mělo fungovat,“ řekl majitelce bytu. „Ale musíme to vyzkoušet. Máte nějakou plastovou misku? Nalejte do ní vodu a dejte ji do mrazáku. Večer vám zavolám – pokud zamrzne, je vše v pořádku.“
Vtom mu znovu zazvonil telefon. Nový zákazník, pomyslel si Igor a zvedl sluchátko:
„Ano, tady opravy domácích spotřebičů. Co je potřeba opravit? Ano, jsem Igor Sokol. Cože? Otec?“ Ruka se mu zachvěla, téměř pustil telefon.
Hlas na druhém konci se představil – Viktor Sokol. Igorovi došlo: to je jeho otec, kterého neviděl přes dvacet let. Srdce mu bušilo jako o závod a v hlavě se mu míhaly roztříštěné vzpomínky.
„A co… vlastně chcete?“ Igor se zarazil, nevěděl, jak oslovit člověka, který pro něj byl cizincem. „Setkat se a promluvit si? Po tolika letech? Promiňte, právě jsem v práci, zavolám později.“ Přerušil hovor a tiše, s hořkým úsměvem zamumlal: „To je tedy něco…“
Po tolika letech se vynořil! Určitě něco potřebuje. Peníze, pomoct, kdo ví? Igor se vrátil k práci, ale myšlenky mu neustále utíkaly k tomu hovoru.
„Tak, domluvili jsme se,“ obrátil se znovu k majitelce. „Večer vám zavolám a vy zkontrolujete tu vodu. Pokud zamrzne, funguje.“
Žena mu poděkovala a Igor vyrazil k další objednávce. Stará paní potřebovala opravit pračku, která tekla. Byla upovídaná a hned mu nabídla čaj s domácími koláčky. Porucha byla maličkost – jen gumové těsnění u dvířek povolilo. Igor ho přestavil a bylo hotovo. Předchozí opravář jí nabídl cenu, na kterou neměla, ale Igor si řekl jen symbolicky – tahat z důchodců peníze se mu příčilo. Paní byla dojatá a říkala, že takové dobré lidi už dlouho nepotkala.
Ale Igor neměl hlavu v práci. Přemýšlel o otci. Vybavovaly se mu matné obrazy z dětství. Rodiče se rozvedli, když mu bylo pět. Otec pil, přišel o práci a matka brečela, ale pořád věřila jeho slibům. Jednou, když byla v práci, si otec vyzvedl Igora ze školky. Cestou se posadil v parku na lavičku, vytáhl láhev piva a začal malému synovi stěžovat – že ho matka nerespektuje, že se snaží, ale život je těžký. Pak se opil, natáhl se na lavičku a usnul. Igorovi bylo trapně. Snažil se otce vzbudit, ale marně. Lidé se otáčeli, a tak chlapec, který si myslel, že na něj otec stejně kašle, se vydal domů sám. Bloudil ulicemi, dokud ho nenašla sousedka.
Matka tenkrát nekřičela. Jen tiše řekla otci:
„Odejdi. Nechal jsi syna samotného. Jaký jsi otec?“
Otec odjel do jiného města. Občas poslal peníze nebo hry. Matka se tomu jen smála:
„Jsme bez něj šťastní, viď, Igorku?“
Když bylo Igorovi deset, matka mu představila strýce Josefa.
„Synku, strýc Josef se chce stát mým mužem. Bude se o nás starat. Pojedeme si vybrat nové kolo?“
Josef byl dobrý člověk. Miloval Igorovu matku, ale nikdy mu nebyl otcem. Část její lásky teď patřila jemu, a Igor se cítil jako vetřelec.
Večer Igor s nechutí vyhledal v telefonu otcovo číslo a zavolal. Otec zvedl okamžitě.
„Igore, musíme se setkat. Zítra večer v sedm, u té naší staré kašny na náměstí. Můžeš?“
„Dobrá, přijdu,“ zamručel Igor.
Matka mu kdysi říkala, že by ho Josef rád adoptoval, dal mu své jméno. Že jsou přece rodina. Ale Igor odmítl. Chtěl zůstat Igorem Sokolem, aby si uchoval tu neviditelnou spojnici s otcem. Matka chtěla minulost vymazat, ale Igor pořád čekal. Až jednou pochopil, že čeká zbytečně.
Následující večer kráčel k náměstí a předem se rozhodl: pokud otec bude žádat peníze, dá mu je, a tím to skončí. Otec posílal dárky – splatí mu dluh, a hotovo. Matka měla Josefa, jí to bylo jedno.
„Je mu to trapné, proto posílá,“ říkávala, když přišla další zásilka.
U kašny uviděl staršího muže. Ten vstal z lavičky a šel mu naproti. „Jen ať nezačne nějakým sladkým ‚synku, konečně jsme spolu‘,“ pomyslel si Igor. A hlavně doufal, že otec není opilý.
„Dobrý večer, Igore,“ podal mu muž ruku.
„Dobrý,“ Igor ji stiskl a všiml si, že má pevný stisk.
„Řeknu to na rovinu,“ začal otec. „Slíbil jsem tvé matce, že nebudu zasahovat do tvého života, dokud jsi byl dítě. Byl jsem jí odporný a ty ses mě bál. Odjel jsem do jiného města. Zprvu jsem nemohl sehnat práci, pil jsem z beznaděje. Pak jsem se jednou opil až k smrti a skončil v nemocnici. Sestřička, která mě zachránila, se stala mou ženou. Měla dceru, Veroniku, vychovával jsem ji jako vlastní. Začal jsem opravovat auta, spotřebiče, vzal jsem každou práci. Postavil jsem tým. Ale teď jsi dospělý. Chtěl jsem s tebou mluvit. Jsi můj jediný krev. Chci tě požádat…“
Igor čekal. Teď přijde žádost o peníze. Ale otec nevypadal jako opilec – byl upravený, pohled měl jasný. Oči měl stejné jako Igor, uši taky. Dokonce i jak strkal ruce do kapes – jako on. Mohl být skutečným otcem.
„Igore, mám s kamarádem firmu na opravy,“ pokračoval otec. „Vidím, že jsme ze stejného těsta. Vrátil jsem se do našeho města, přestěhoval jsem sem rodinu. Chci tady rozšířit podnikání. Nabízím ti, abys byl mým společníkem, a časem převezmeš firmu. Rozmysli si to. Chápu, že jsem pro tebe cizí člověk. Ale chci ti dát to, co jsem ti nedokázal dát dřív. Být ti oporou.“
Igor zůstal stát v šoku. Čekal všechno, jen ne tohle. Nenabídl mu pomoc, ale společný podnik. Za pár dní přijIgorova odpověď přišla o týden později, když poprvé vstoupil do otcovy dílny a řekl: “Tak tedy začněme, tati.”