Zakřičela jsem z okna:
Mami, co vyvádíš takhle brzy? Prochladneš!
Otočila se, zatřásla sněhovou lopatou na pozdrav:
To víš, kvůli vám lenochům se tady lopotím!
A druhý den už maminka nebyla…
Dodnes nemůžu klidně projít kolem našeho dvorku. Vždycky, když zahlédnu tu naší cestičku, sevře se mi srdce, jako by mi ho někdo pevně stiskl v dlani. To já jsem vyfotila tu fotku druhého ledna…
Prostě jsem šla okolo, uviděla stopy ve sněhu a zůstala jsem stát.
Cvakla jsem fotku, ani nevím proč. Teď je to jediné, co mi z těch časů zůstalo…
Silvestra jsme slavili jako každý rok celá rodina pohromadě.
Maminka byla už od rána na nohou. Probudila mě vůně smažených karbanátků a její zpěvavý hlas z kuchyně:
Alenko, vstávej! Pomůžeš mi dodělat saláty, nebo nám zase táta všechno zbaští, než se otočím!
Sešourala jsem se dolů ještě v pyžamu s rozcuchanými vlasy. Stála u plotny ve svém oblíbeném zástěře s broskvemi, co jsem jí kdysi koupila na trzích v Litoměřicích. Usmívala se, tváře měla červené od trouby.
Mami, nech mě aspoň vypít kafe, zakňourala jsem.
Kafe můžeš až po vlašském! zasmála se a podala mi mísu s upečenou zeleninou. Krájej na drobno, jak to mám ráda. Ne jako minule půl kila krychlí.
Krájely jsme, povídaly o všem možném.
Vyprávěla mi, jak slavili Silvestra, když byla malá žádné saláty podle francouzských kuchařů, jen bramborový a ryba v kožichu, mandarinky, které její táta nosil z fabriky pod pultem.
Pak přišel táta se smrkem. Obrovská, skoro až ke stropu!
Tak co, holky, co říkáte kráse? volal hrdě ode dveří.
Ty jo, táto, tys povalil celý les? vyhrkla jsem.
Maminka vyšla, zhodnotila situaci a mávla rukama:
Je krásnej, ale už fakt nevim, kam ty tvoje stromy budeme dávat. Loni se aspoň vešel do rohu.
Nakonec nám samozřejmě pomáhala zdobit. Ségra Linda věšela světýlka, maminka vyndala krabici s vánočními ozdobami některé ještě z dob mého dětství. Pamatuji, jak vzala do dlaně skleněného andělíčka a pošeptala:
Tohohle jsem ti koupila na tvůj první Silvestr, pamatuješ?
No jasně, mami, zalhala jsem.
Fakt jsem si nevzpomínala, ale kývla jsem, protože její oči v tu chvíli tak krásně svítily…
Brácha přijel až k večeru, tradičně jak velká voda plný tašek, dárky, veselo, dvě lahve sektu.
Mami, koupil jsem letos pořádnej Bohemia sekt, žádný kyselý patoky!
Ježiši, hlavně ať tu nenaděláte ostudu, smála se maminka a tiskla ho k sobě.
O půlnoci jsme šli všichni na dvůr. Táta s bráchou odpalovali rachejtle, Linda cválala radostí a maminka mě objímala kolem ramen.
Podívej, Alenko, jaká nádhera, šeptala mi. Máme se fakt dobře, co?
Objala jsem ji zpátky.
Máme tu nejlepší mámu, mami.
Šampus jsme si předávali z ruky do ruky, chechtali se, když jedna rachejtle málem rozsvítila sousedovic kůlnu.
Maminka, trochu rozjásaná, tančila v ponožkách pod Pásli ovce Valaši, táta si ji zvedl do náruče. Smáli jsme se, až nám slzely oči.
Prvního ledna jsme celý den lenošili. Maminka ale zase něco vymýšlela dělala knedlíčky a tlačenku.
Mami, už to není možný! Jsme nafouklí jak balóny! frflala jsem.
Ale kdepak, všecko sníte. Nový rok se slaví celý týden, odháněla mě mávnutím ruky.
Druhého ledna vstala opět časně ráno.
Slyšela jsem bouchnutí dveří, vykoukla z okna byla na dvoře s lopatou na sníh. V tom starém péřovém kabátu a s šátkem kolem hlavy.
Dělala stezku přesně, jak měla ráda: úzkou, rovnou, od branky až ke schodům. Nakupila sníh ke zdi domu.
Zakřičela jsem z okna:
Mami, nech toho, je brzo, nastydneš!
Otočila se, mávla lopatou:
Nebo tu budete do jara brodit závějemi! Kettlej vodu, uděláme si čaj.
Usmála jsem se a šla chystat hrníčky. Vrátila se asi za půl hodiny, celá rozdrážděná, tváře rozjasněné zimou.
Tak a máme uklizeno, zasedla ke kávě. Hezký, co říkáš?
Krásný, mami. Děkuju.
Bylo to naposledy, kdy jsem ji slyšela tak živě.
Třetího ledna ráno se probudila a tiše povídá:
Holky, něco mě píchá v hrudi. Není to silné, spíš takové otravné.
Hned mi vyskočilo srdce až do krku:
Mami, zavoláme záchranku, ano?
Ale, Alenko, neplaš! Jen jsem unavená. Celou dobu jen vařím a běhám. Lehnu si, přejde to.
Lehla si na gauč, seděly jsme s Lindou vedle ní. Táta se rozjel pro prášky do lékárny. Ještě vtipkovala:
Nedělejte ze mě už nebožku! Ještě vás přežiju všechny!
A pak najednou zbledla. Chytla se za hrudník.
Jejda… Je mi zle… vážně moc zle…
Zavolali jsme záchranku. Držela jsem ji za ruku a špitala:
Mami, vydrž, už přijíždějí, bude to dobrý…
Podívala se na mě a téměř neslyšně řekla:
Alenko… mám vás všechny tak ráda… Nechce se mi loučit.
Doktoři přijeli rychle, ale… už nebylo co zachraňovat. Byl to silný infarkt. Všechno se událo během pár minut.
Seděla jsem na chodbě na zemi a brečela. Nemohla jsem uvěřit, že ještě včera tancovala pod rachejtlemi, smála se, a teď…
Sotva jsem se držela na nohou, vyšla jsem na dvůr. Sníh už skoro nepadal. A uviděla jsem její stopy. Ty drobné, rovné stopičky. Od branky ke dveřím, pak zase zpátky. Přesně tak, jak to dělávala.
Dívala jsem se na ně hrozně dlouho. A ptala se Boha: Jak může být, že člověk včera ještě chodil po zemi, zanechával po sobě stopy a dnes už není? Stopy tu jsou, ale člověk ne!
A připadalo mi nebo nepřipadalo, jako kdyby druhého ledna vyšla na dvůr naposledy aby nám zanechala čistou cestu. Abychom mohli jít dál… tentokrát už bez ní.
Nechala jsem ty stopy být. Poprosila jsem i ostatní, ať to neuklízí. Ať je nechá být, dokud je nezakryje další sněhová peřina.
To poslední, co maminka pro nás udělala. Její starost a péče byla cítit i ve chvíli, kdy už tu nebyla.
Za týden napadla hromada nového sněhu.
Pečlivě schovávám tu fotku s jejími posledními stopy. Každý rok, třetího ledna, si ji znovu prohlížím a pak jen tak koukám na prázdnou cestu před domem.
A je to k nevydržení, vědět, že někde pod tím sněhem jsou zastrčené poslední stopy.
Ty, po kterých za maminkou pořád jdu…