Dcera s manželem mi nechali vnoučata na celé prázdniny. A já je mám na své penzi krmit a bavit.
Současné děti a vnoučata jsou nějak sobečtí – všichni vyžadují pozornost, péči, čas, a na oplátku nedávají nic než lhostejnost a výčitky. Jaký je tohle přístup k seniorům? Jako bychom, my starší lidé, neměli vlastní život, vlastní přání – jen sedět s vnoučaty, jako bychom byli personálem. Jakmile však požádám o pomoc, všichni se ihned tváří jako by neměli čas, jako bych byla cizí.
Moje dcera má dva syny – staršímu je 12 a mladšímu 4 roky. Žiji v malém městečku poblíž Brna a všechno, co mám, je skromná penze a klid, který si tak cením. Nevím, jak moje dcera s manželem vychovávají kluky a co se děje ve škole, ale kluci rostou jako opravdoví lenoši. Nic po sobě neuklidí, ani si neustelou postele – všechno leží rozházené, jako po vichřici. Nechtějí jíst, co uvařím, a žádají různé nesmysly. Je to prostě trest!
Když byli vnoučata malí, pomáhala jsem dceři, co to šlo – starala jsem se o ně, opatrovala je, běhala po obchodech. Ale posledních pět let jsem v penzi a od té doby se snažím od ustavičné role chůvy ustoupit. Letos, před podzimními prázdninami, jsem si s úlevou povzdechla: podívala jsem se do kalendáře a pochopila, že na začátku listopadu mě dlouhé volno nečeká. Myslela jsem si, že dcera s manželem nikam nepojedou a já budu moci žít v klidu. Jak moc jsem se mýlila!
Předešlou neděli, těsně před posledním říjnovým týdnem, zazvonil u mě zvonek. Otevřu – a tam stojí moje dcera, Lenka, se dvěma syny. Sotva vešla, bez pořádného pozdravu, hned řekla:
„Ahoj, mami! Přebíráš vnoučky, začínají prázdniny!“
Byla jsem jako opařena.
„Lenko, proč jsi mi to neřekla dopředu? Co to má být za překvapení?“
„Když tě upozorním, vymyslíš tisíc výmluv, jak se jim vyhnout!“ zareagovala, zatímco klukům svlékala bundy. „Jdeme s Antonínem na týden do lázní, už nemůžeme, jsem vyřízená!“
„Ale co práce? Vždyť letos nejsou žádné další volné dny!“ zkoušela jsem si to poskládat v hlavě, cítíc, jak ve mně narůstá panika.
„Máme dovolenou, Antonín si vzal tři dny neplaceně. Mami, nemám čas vysvětlovat, máme zpoždění!“ hodila, políbila mě na tvář a vyběhla ze dveří, nechávající mě se dvěma kufry a dětmi.
Neuběhlo ani pět minut a dům se změnil v chaos. Televize řvala na plné pecky, bundy a boty byly rozházené po celé chodbě a kluci běhali jako uragán. Snažila jsem se je napomenout, aby si aspoň uklidili oblečení, ale oni mě prostě ignorovali, jako bych neexistovala. Moji polévku odmítli jíst, ušklíbli se a prohlásili, že jim mamka slíbila pizzu. Tehdy mi došla trpělivost.
Popadla jsem telefon a vytočila Lenku:
„Dcero, tvoje děti chtějí pizzu! Nemíním jim to kupovat!“
„Už jsem vám objednala rozvoz,“ odbyla mě, zjevně podrážděná. „Mami, oni tvoji kaši nebudou jíst, vždycky jsou kvůli tomu hádky. Běžte někam, zabav je, pořádně se najezte! Sama si stěžuješ, že tě doma vyčerpávají!“
„A za co je mám bavit? Ze své penze, či co?“ naštvala jsem se, cítíc, jak mi krev stoupá do obličeje.
„A na co ji ještě utrácíš? Vždyť jsou to tvoji vnouci, ne cizí! Nemohu uvěřit, že to říkáš!“ vyhrkla a zavěsila.
A to je vše! Zůstala jsem s touto noční můrou sama. Celý život jsem dřela pro svoji jedinou dceru – pracovala jsem na dvou místech, šetřila každou korunu, aby se měla dobře. A teď, ve stáří, dostávám takové „děkuji“! Jsem zničená z toho zklamání, z té bezmoci, z té nespravedlnosti.
Miluji svá vnoučata, celým srdcem. Ale oni jsou unavení ze mě a já z nich – ten věkový rozdíl je obrovský, už nejsem mladá, abych s nimi celý den běhala. A dcera si myslí, že jsem nyní bezplatná služebná, že moje penze a čas patří jí a jejím dětem. To je jejich právo a moje – jen povinnosti. Jsou bezohlední, čistá sobeckost! A já sedím, dívám se na ten nepořádek, poslouchám jejich křiky a přemýšlím: je tohle opravdu moje stáří? To si zasloužím jenom tohle?”
