V dávných časech, na okraji zapomenuté vesničky přitisknuté k lesu v Českomoravské vrchovině, se znenadání objevil vlk samotář. Mladý, statný, očividně z divočiny a přece se nehnal do lesa, nýbrž těžko pochopitelně hledal lidskou společnost a vyhledával vesnické psy. Neplížil se nocí po chlévech, nesápal se po drůbeži, nešířil mezi lidmi hrůzu. Jen usedal nedaleko dvora a zadumaně, až téměř lidským pohledem, pozoroval okolí, jako by opravdu toužil po porozumění.
Zvláštní slabost měl pro Brůnku šedobílou kříženku žijící u Hany Pokorné. Lidé z vesnice si z ní tropili žerty a říkali Haně vlčí nevěsta,” ale ona se tomu nesmála. Jednoho rána, když si vyšla pro vodu ke studni, spatřila vlka stočeného u psí boudy. Jeho pohled byl tak zarmoucený, že jí sevřelo srdce: nebylo v něm nic hrozivého, jen tichá tíseň.
Co se přihodilo tomu zvláštnímu šelmákovi a proč pořád znova vybíral Hanin dvůr?
První zprávy o vlkovi v okolí vyvolávaly v lidech obavy, leč strach pomalu utichal. Zvíře si nevšímalo dobytka, neohrožovalo lidi zůstávalo spíš na okraji a snažilo se přiblížit k místním psům. Psů-samců se držel stranou, zato k fenám se tiskl vytrvale, jakoby hledal partnerku. Tak se dostal až k domu Hany Pokorné.
Brůnka ho vítala vrtěním ocasu, žádná nevraživost mezi nimi nebyla. Vlk na ni upínal pohled, pak klidně sledoval i okno domu, jako by čekal na svolení. Hana vesele přiživená sousedskými vtípky v hloubi duše cítila, že jde o cosi mnohem hlubšího než jen o podivínství jedné šelmy.
Jednoho jitra, kdy už se vlk ani nelekl rachotu kbelíků, zahlédla Hana na jeho krku tmavý stín. Vypadal jako pás či obojek. Ta představa ji znervóznila: jak by mohl mít divoký vlk na krku něco takového? Krátce nato zvíře zmizelo, avšak znepokojení zůstalo.
Při podvečeru vynesla Hana na zahradu kousek masa a v tu ránu jí bylo jasné, co vlka trápí. Nežral; jen lízal sousta a marně se pokoušel kousat. Jeho tlama zjevně nešla pořádně otevřít. Strach vystřídalo pochopení: takový vlk pro lidi není nebezpečný.
Den za dnem krájela maso na menší kousky, aby je mohl polykat. Nebála se přiblížit, šeptala klidná slova, jako by hladila dítě. A až jednou se jí podařilo dotknout se jeho hlavy.
Pod její dlaní nahmátla starý kožený obojek, zažraný hluboko do masa. Památka lidské krutosti, sevřená smyčkou, co zabíjela. Hana sebrala odvahu, vytáhla vesnický nůž, vyhledala sponu a přeřízla řemen. Vlk sebou prudce škubl, vysmekl se a v mžiku zmizel v lese.
Ráno donesla Hana obojek k jedinému krámku. Sedláci jej poznali okamžitě před několika lety utekl z honitby mladý vlk. Právě on. Lidé si chvíli dohadovali a žertovali, Hana však myslela na jediné teprve teď mohl vlk znovu svobodně dýchat.
A znovu se vrátil. Jedl už bez potíží, sílil každým dnem. Jednou přistoupil k Haně, když ho pohostila, a tichounce se jí opřel čumákem o kolena.
Skutečné překvapení ale přišlo teprve později. Brůnka porodila čtyři vlčata a jedno černé štěně. Vesnice žasla: samotář neztrácel čas.
Vlk chodil navštěvovat své potomky, nosil jim potravu, opatrně je očichával a někdy jim něžně slízal srst. Hana pozorovala scénu z okna a tušila: stal se otcem a její dvůr se stal součástí jeho smečky.
Jednoho dne se na dvorku objevil hrubý muž pán z oné bývalé myslivecké honitby. Požadoval vlka zpátky, nabízel za štěňata halíře, a když neusmlouval, začal vyhrožovat. A tehdy se stalo něco, na co vesnice dlouho nezapomněla.
Vlk překonal plot jak blesk, porazil surovce k zemi a pak se postavil mezi Hanu se štěňaty a nepřítelem. Muž se vyděšeně rozutekl a Hana věděla jistě: před ní stojí právě ten vlk, který kdysi uprchl od lidí.
Když vlčata povyrostla, na jaře jednoho dne odešla do lesa za otcem. Roky na to myslivci slýchávali o podivných černých vlcích, kteří se v tom kraji toulali. Hana se jen usmívala Brůnčini vnuci.
Starý vlk se ještě někdy vracel k jejímu domu. Ale jak říkala Hana, to už je zase jiný příběh.
Občas vznikne důvěra tam, kde by ji nikdo nečekal mezi člověkem a divokou přírodou. Hana se nebála projevit soucit a vlk jí odpověděl tak, jak uměl odvahou a věrností.
Tak našel samotář svou smečku, a žena příběh, který dokazuje, že dobré skutky se vždy vracejí.
A co myslíte vy umějí divoká zvířata na dobro vzpomínat a odvděčit se člověku?