Vítal se usadil ke stolu s notebookem a šálkem kávy, připraven dokončit pracovní záležitosti. Vtom m…

Dobré zprávy

Vít Vávra se rozvalil za pracovním stolem s notebookem a hrníčkem kofoly. Čekala ho halda restů, které už dávno měly být hotové. Jenže klid mu narušil neznámé číslo, co se rozezvonilo na jeho mobilu.

Haló, slyším, tady Vít.

Pane Vávra? Tady porodnice Motol, ozval se starší hlas muže. Znáte paní Alenu Šimkovou?

Ne, žádná Alena Šimková mi nic neříká. Co se děje? podivil se Vít.

Paní Alena včera zemřela při porodu. Spojili jsme se s její matkou a ta nám sdělila, že jste otcem dítěte. V telefonu ticho, jak kdyby čekal na vysvětlení, co s tím.

Jakého dítěte? Jaký otec? To snad nemyslíte vážně! Vít začal poposedávat.

Alena porodila holčičku. Vy jste podle maminky otcem. Tedy pokud jste skutečně Vít Vávra. Zítra byste měl dorazit do porodnice. Něco je potřeba rozhodnout

A co jako rozhodnout? Vít netušil, která bije.

Přijeďte, prosím, zítra na Motol. Hledejte MUDr. Petra Novotného. To jsem já. Všechno si vysvětlíme.

Vít zíral na mobil, teď už jen vyzváněl tón odložení hovoru. Dlouho seděl, zíral na hrnek kofoly a pokoušel se pobrat, o co právě přišel.

Alena Kdo je sakra Alena? mrmlal, jak přecházel kuchyní. Netuším… Ale vážně, jak dlouho je žena těhotná? Devět měsíců, jasně. Teď je květen, takže Září. No jo, září!

Vít svraštil obličej, kofolu postavil, výraz teď bych dal radši rum mu jasně jiskřil v očích.

V září jsem byl přeci v Karlových Varech Dva týdny. No jo, Alča!

Obrys její tváře mu už splýval. Plavovláska, modré oči… Kolik takových Aliček už v životě potkal? Každou by měl pamatovat? Ve čtyřiceti pořád svobodný, o ženění nechtěl ani slyšet. Natož o dětech! Byl zvyklý na svůj klid. A tohle měnit? Pro nějakou Alenu?

Jenže ona je mrtvá…

Jak mohla umřít? Bylo jí sotva dvacet řekl do stropu, jako by mu tam měl někdo odpovědět.

Zatoužil po cigaretě, ale už přece přestal. Kdesi pod žebry se vyvalil neznámý pocit. Lítost? Zmatek? Spíš ledacos najednou.

Dítě zabručel do prázdna. No ať si dítě vezme její matka. Je přece babička. Navíc, kdoví, jestli je to vůbec moje

Vít měl jasno. Zítra přijede, setká se s lékařem, podepíše papír, že se dítěte vzdává, a život půjde dál.

Jenže večer nemohl usnout. Hlavou se mu honilo tisíc věcí, na srdci těžko. Pořád si říkal to mrtvé tělo přece nemůže být Alena. Něco mu tam plesklo v hrudi Před očima viděl, jak se smála, jak běžela po kolonádě, jak se na něj dívala zamilovanýma očima taková praštěná holka, na kterou si po příjezdu sotva vzpomněl. A teď? Leží na pitevním stole…

Ráno v porodnici. Vít v chodbě pokynul doktoru Novotnému, ať mu dá minutku.

Hned u vchodu poprosil o cigaretu prvního lempla, co šel kolem, a vyběhl si ji dát na schody před porodnici. Pak rázně zamířil do ordinace.

Chcete se podívat na dceru? navrhl MUDr. Novotný.

Ne, nejdřív chci mluvit s matkou Aleny. Kde je?

Sedí na chodbě. Právě jste kolem ní prošel.

Hned jsem zpět, vyhrkl Vít a zmizel ven.

Hubenou paní v černém šátku zahlédl hned. Seděla bokem, trochu bokem ke dveřím.

Dobrý den, vykoktal Vít.

Alenina máma vzhlédla. V tom pohledu bylo tolik bolesti, až se v tom dalo utonout

Je jak Alena úplně stejná tvář, problesklo Vítovi hlavou.

Jsem Věra. Věra Šimková, řekla potichu, maminka Alenky.

Vít taky Vávra, vysoukal ze sebe.

Vím. Alenka mi o vás vyprávěla. Teď už mi ale nikdy nic neřekne, Věra se rozplakala.

Vít byl ztracený. Prostě stál a netušil, co dělat a co říct.

Věra vytřela slzy.

Neodepírejte se té malé, prosím vás! Nemůžu dovolit, aby vnučka vyrostla v děcáku! Víte?

Ale proč v dětském domově? Vy jste babička, určitě ji dají vám! snažil se Vít upokojit Věru. V duchu ale myslel: Vždyť je stejně stará jako já, žádná babička

Nedají Mám invalidní důchod, nemocné srdce Přiznejte ji, jen to po vás žádám. Budu ji vychovávat, nebudeme vás obtěžovat, přísahám! Věra napřáhla ruce.

Jdeme, řekl rázně a zase táhl Věru k doktorovi.

Doktor v ordinaci zvedl pohled od lejster.

Co musím udělat, abych uznal otcovství? spustil Vít nejistě.

Test DNA, kývl doktor. Už víte, jak ji pojmenujete?

Koho pojmenuju? Vít byl tradičně mimo.

Vaši dceru, usmál se šéf zdravotníků.

Nechcete ji aspoň vidět? houkl doktor.

Vít se podíval po Věře a zašeptal:

Ne. Nechci.

Papírování šlo překvapivě rychle. DNA test jednoznačně ukázal: je to jeho. Vítovi bylo úplně jedno, jak žít dál. S dítětem nepočítal, a ani nevěděl, jak by jej měl začlenit do své pohody. Ale jen tak zmizet? Věru a dítě prostě vymazat? Nedokázal.

Slovo DCERA se mu pořád nedařilo vyslovit. Prostě to dítě.

Budu pomáhat, když bude třeba, pošlu peníze, koupím kočárek, co bude nutné, rozhodl narychlo, když šli s malou z porodnice.

Když uviděl sestřičku nesoucí uzlíček v děsně růžové peřince, dočista mu vyschlo v hrdle.

Věra vzala uzlíček do rukou, odklopila krajku.

Chceš se podívat na malou?

Než stačil něco říct, rozletěly se dveře k ordinaci, doktor Novotný táhl Věru dovnitř.

Věra předala dítě Vítovi. V tu chvíli ztuhnul. Nemohl mluvit ani se pohnout. Uzlíček hřál, voněl nasládle. Najednou se cosi ve fusaku zamlelo, zamňoukalo a rozřvalo se na celé patro. Vít vylekaně pohlédl na dítě a spatřil tam svoje oči! Holka byla jeho věrná kopie. Zíral na ní, ona na něj

Zvláštní pocit, jakobyste stáli na pohyblivém písku. Vít se sesul na první židli, pohoupal malou v náručí. Utichla a upřela na něj oči. Jako by se pousmála.

Věra za minutku vyšla z ordinace.

Předám vám ji.

Já sám! vypálil Vít. Vždyť se na mě usmála! a rozzářil se od ucha k uchu. Jeďme domů, Věro, řekl už docela tiše. A pevně dodal: Jdeme domů spolu!Venku se začalo rozjasňovat, slunce se opíralo do oken a v chodbě to vonělo jako v cizím světě: dětským pudrem, únavou i novým začátkem. Vít držel maličkou pevně, a přesto s bázní. Věra mu položila ruku na rameno; nebylo třeba slov, jen pohledy všechno řekly.

V autě směřovali pomalu, opatrně, aby malou neprobudili, ani jednou se nehádali. Každá ulice za okny znamenala něco známého, teď najednou úplně jiného. Věra tiskla v klíně dětskou tašku, Vít jednou rukou opatrně hladil malou po čele, druhou řídil. Kofola zůstala ve vzpomínkách, teď začínala jiná kapitola.

Doma Vít položil miminko do košíku. Poklekl k ní a chvíli ji bez hnutí pozoroval. Dětské dlaně se mu ovíjely kolem prstu, úplně samozřejmě, jako by tam Vítova ruka vždycky patřila.

Jmenuješ se Anička, zašeptal. Alenka by to tak chtěla.

A najednou na chvíli přestaly existovat resty, tabulky v excelu i osamělé večery. Byla jen Věra, která připravila láhev na mlíko, a Anička, která se ve spánku usmála. Byl tam domov.

Vít se vydechl, srdce mu poprvé po letech bilo jinak možná zmateně, ale pravdivě. Podíval se na Věru a tiše řekl: Dík, žes nevzdala mne ani ji.

Venku na parapetu sedla první vlaštovka, a Vít věděl, že se zítra všechno změní ale vůbec poprvé tomu věřil s radostí.

A malá Anička chrupala v peřince, spokojeně, jakoby doma byla odjakživa.

Rate article
Add a comment