Víš, Jitko, abych vypadala tak, že po zlatě kloužu, vstávám každý den v pět ráno, dám krávám do kopyta, tele nakrmím, rozděluju krmivo a pak se pouštím do své běžné práce. Takže se tady nemusí nikdo závistivě dívat. Kdybys věděla, jaký je život na venkově, už by sis to takhle nevykládala.
Ach, Jarmilo! No, krásko! A neříkej, že žiješ na vesnici. Podívej se, jsi celá v zlatě! Náhrdelníky, náramky, dokonce i zlatý náramíček povídám ti, že jsi jako stará kamarádka, co nepřestane šprýmy prskat. No, Jarmilo, fajn, říkají, že na venkově žít není nic dobrého. Když tě takhle uvidím, každý městský člověk by se hned podal do toho, aby tam žil. To je přece paráda žít na venkově, vypadat tak skvěle, oblékat se jako královna a blyštit se zlatem!
Víš, Jitko, abych tak vypadala a po zlatě kráčela, vstávám každé ráno v pět, krávy dotáhnu do stájí, tele napojím, rozděluju krmivo a pak vyrážím do své hlavní práce. Není tedy důvod, proč by tě někdo mohl závidět. Kdybys poznala, co to je žít na venkově, už by sis to takhle nepřemýšlela.
Jarmilo, já tě prostě neznám, co to je venkov! Na rozdíl od tebe jsem od dětství věděla, co jsou krávy i prasata, ale jak ses jednou stala venkovskou tátou, je pro mě záhada. Vždycky jsme si říkali, že po škole se už nikdy nevrátíš domů.
No, už nechceme vzpomínat na to, co bylo. V mládí jsme všichni byli maximální a mysleli si, že všechno půjde podle plánu, ale pak se ukázalo, že to jde úplně jinak.
Jarmila měla tvrdý charakter, byla neústupná když něco řekla, udělala to. Už od maličkých let tvrdila, že vše, co patří k vesnici zahrady, brambory, krávy a tele, jí není k ničemu, protože je krásná, chytrá a zaslouží si jen to nejlepší. Řekla si, že ty krávy ji nikdy v životě nebudou potřebovat.
Mami, do vašeho vesnice se nikdy nevrátím. Po škole se přestěhuju do města, najdu si bohatého snoubence, vezmu si ho a zůstanu v městě. Město mi už nestačí!
Dobře, Jarmilo, pokud tak chceš, ale kdo ví, kam tě život zavede. Vesnice není horší než město, lidé tam taky žijí. Kdybys šla pro krávy, dcero, všechno by šlo snadněji a já mezitím uvařím večeři.
To by byla sranda, kdybych šla pro krávy! Všichni by se mi smáli. Víte, mami, vaše krávy jsou mi na smích. Nechci do toho jít, a už ani k tomu nepřicházejte se svými otázkami.
Ostatní děti se se svými krávami potýkají a rodičům pomáhají. Co tě dělá lepší než ostatní, dcero?
Mami, co bych se měla dívat na ostatní? Mám vlastní rozum
Matka Jarmily, Magda, jen povzdechla a potichu šla sbírat svá krmení z pastviny, zatímco dcera si nanášela na tvář tuny make-upu pro vesnickou diskotéku.
Jarmilyny kamarádky na ni jen závistivě pohlížely jako na místní královnu, která se nikdy nechtěla starat o domácí práce, ani neumývala nádobí a ani se neodvážila vkročit do stodoly. Jarmila snad ani neví, odkud se má ke kravám přiblížit. Byla totiž pozdní, nečekaná a nevyzpytatelná. Starší sestra už dávno vdaná, po vnoučata se těší, a Magda se dozvěděla, že je těhotná. Děti se narodily téměř současně, s dvouměsíčním odstupem. Jak bychom mohli nechat malou pošetit?
Čas plyne, děti rostou, dospívají, rodiče stárnou. Jarmila skončila školu výkony nebyly nejlepší, jen trojky, ale ambice měla vysoké.
Rozhodla se studovat učitelství. Práce není špinavá, je čistá a respektovaná.
Magda znovu smutně povzdechla, prodala s manželem dva buvoly a zaplatila dceři rok studia.
Nikdo nejprve nepochopil, že Jarmila je v tomhle stavu. Poslední rok studia na koleji a dcera se často vracela domů. Chtěla studovat naplno, ale pořád se vracela. Před zrcadlem se pořád upravovala, koukala z okna, jako by čekala někoho, a večer skončila sama v klubu.
Přibývala, zhušťovala se, stala se půvabnou. Jednou za víkend přišli svatci: Máme zboží, u nás je obchodník.
Rodiče nepochopili, co to mají svatci za vtipy. Jarmila se rozběhla do náruče svého milence, aniž se zeptala rodičů. Čtyři roky starší vyvolený byl ze stejné vesnice, po koleji zůstal ve městě, kde se potkali a zamilovali se.
Uspořádali svatbu, Jarmila dokončila koleji jako žena vdaná a těžce těhotná. Šuškalo se, že jí zápočet dal jen kvůli situaci, ne kvůli znalostem nebyla žádná hvězda studentky.
Pronajali si byt ve městě a začali tam žít. Rodiče posílali balíky s potravinami, aby mladí mohli uživit sebe. Jarmila byla v mateřské dovolené, zatímco Václav, její manžel, pracoval na dva. Brzy se narodila dcerka, krásná jako matka. Na dva manželova výplata nestačila, na tři už ano. Václav se rozčílil:
Dělej, co chceš, ale já už toho mít dost. Už mě nebaví žít takhle, platit půlku platu strýci za byt. Přesuneme se zpátky na vesnici, dokud naše Lenička nepřeroste, a končíme tím.
Vezmeme, co máme, sbalíme se a jedeme na vesnici. Rodiče Václava koupili jiný dům, ten starý zůstane prázdný. Tam se mladí nastěhovali. Václav si našel práci na farmě byl to cenný odborník, mechanik s diplomem. Výplata byla menší než ve městě, ale všechno šlo na výdělek a za bydlení nic neplatili. Jarmila zpočátku odmítala, říkala: Proč jsi mě přivedl na vesnici? Pak se uklidnila. Mamka i tchyně pomáhaly s malým, přinášely potraviny jako dřív. Nepřipadalo to život, ale pohádka.
Brzy se pohádka skončila, protože tchyně i mamka začaly křičet, že Jarmila dny před zrcadlem sedí, zatímco oni se na zahradách plazí. Pořídím si se vnučkou místo toho, abychom se těžce dřeli na záhonech. Jarmila se pokusila naštvat, ale Václav jen zamířil pohledem, že už rozumí, a ona šla čistit mrkev. Léta proběhla v čistých záhonech, žádný odpad na zahradě, jen radost. Pak se rozhodla zasadit vlastní zahradu, protože nebylo fér celý léto pracovat a každou mrkev přebírat od rodičů.
Václav začal chovat buvoly to se zdálo výnosné, farma i seno, krmivo, co se dalo pěstovat. Kde jsou buvoli, tam jsou i krávy. Rodiče Jarmily se přestěhovali do okresního centra a mladým darovali krávu. Zpočátku Jarmila těžko vstávala tak brzy, ale po čase si zvykla.
Po čtyřech letech odešla do práce, čekala, až se uvolní místo v mateřské škole, když stará učitelka odešla do důchodu. Do té doby už mělo slušné hospodářství, až na to se začala soustředit.
Jarmila si nevšimla, jak se sny o městském životě posunuly do pozadí. Kde by se snila, když od brzkého rána do pozdního večera je plná povinností a starostí?
Třináct let uplynulo, tchyně už žije v okresním centru, dcera chodí do školy a ona, Jarmila, zůstává na vesnici. Postoupila na ředitelku školky. Václav zahájil rozhovor, že by možná měla být blíž k civilizaci?
Co, Václave? A co ti tu chybí? Dům, zahrada, hospodářství. Peníze máme. A do města jezdíme často. Ne, nechci, tady se mi líbí. Kdo se postará o školku, když půjdu? Ne, Lenička dopíše školu, potom uvidíme, ale zatím nikam nechodím.
Dvacet let uteklých jako jeden den. Rozhodli jsme se se spolužáky setkat po středoškolské výpovědi. Jarmila potkala spoustu známých, s některými si povídala, někteří už žili na vesnici, ale kamarádky ze dětství, Katka a Tereza, už neviděla. Na večerní setkání se sešli téměř všichni.
Překvapili se, jaký to je dospělý život! Nikdo by neřekl, že se vše takhle obtočí. Polovina spolužáků je teď ve městě, nikdo nečekal, že to tak dopadne.
Katka například celý život v vesnici, rodiče na farmě, chodila do školy prostě, po škole necítila touhu po vysoké škole, místo pro ni připravili na farmu. Na kuchařský obor vyrazila a nakonec se provdala za městského muže, podívejte se na ni!
A Tereza? Už v posledním ročníku se provdala za Miroslava, spolužáka. Teď žije ve městě, má byt, auto. Manžel je podnikatel a Tereza nepracuje, i když od dětství nechtěla z města, vždycky snila o vesnici.
Společně se všichni dobře povídali, vyměnili si telefonní čísla, divili se životním zvratům a rozptýlili se. Jarmila a Václav přišli domů zamyšlení, vážní, každý se svými myšlenkami.
Odpusť mi, Jarmilo, že jsem tě tehdy z města převezl, věděl jsem, že nevydržíš na vesnici. Kdyby jsi teď žila ve městě, řídila bys auto.
Cože, Václave! Jezdím už v autě, a žijeme ne horší než ostatní. Víš, ve městě není vždy sladké. Všude jsou své výhody. Líbí se mi na vesnici. Unavuje mě město. A že jsem v dětství nepracovala doma, nebyla jsem hloupá rodiče mě jen dopřávali. Myslela jsem, že je trapné se o hospodářství starat. Kdyby jsi mě tehdy nezavlekl na vesnici, možná bychom teď bydleli v pronájmu nebo spláceli hypotéku. Pamatuješ, jak jsem se bála umýt talíř? Teď, na vesnici, doma a s tebou po boku, chápu, že je třeba pracovat všude. Není to daleko od města. Přestěhovat se vždy můžeme. Práce je, vlastní dům co dál pro štěstí?
Ano, Jarmilo. Kdy ses vesnici zamilovala?
Vždycky jsem ji milovala, jen jsem to neviděla. Nikdy neříkej nikdy. Pamatuješ, jak jsem křičela, že v vesnici nikdy nebudu žít? A teď?
Líbí se vám příběh? Dejte like, napište komentář a těšíme se na další!