Já vím o tvých záletech, řekla manželka. Viktor ucítil chlad po celém těle.
Ne, nevyskočil. Ani nezbledl i když uvnitř se mu všechno stáhlo do malého, tvrdého uzlu, jakoby mačkal papír před vyhozením. Jen přestal dýchat.
Ludmila stála u sporáku, míchala něco v kastrolu. Tak obyčejně záda ke Karlovi, zástěra s drobnými puntíky, vůně smažené cibule. Takový domovský obrázek. Příjemný. Ale hlas, ten byl studený, klidný, jak předčítající v rozhlasu.
Viktor na chvíli uvěřil, že špatně slyšel. Možná mluvila o okurkách vím, kde dobré prodávají? Nebo snad o sousedovi z třetího patra, co prodává auto?
Ale ne.
O všech záletech, zopakovala Ludmila, aniž by se otočila.
A teď už opravdu pocítil ledové sevření. V jejím tónu nebylo nic z toho, čeho se vždycky bál. Nebyla hysterie, uraženost, žádné slzy, výčitky, rozbité nádobí. Jen oznámení. Jako když řekne, že došlo mléko.
Padesát dva let žil Viktor na světě. Dvacet osm z nich s touto ženou. Znal ji jako své boty: pihovaté rameno, jak krčí nos nad polévkou, jak tiše vzdychne ráno. Ale tenhle hlas od ní ještě neslyšel.
Liduš, začal, jenže hlas selhal.
Odkašlal si. Pokusil se znovu.
Ludmilko, o čem to mluvíš?
Otočila se. Podívala se na něj dlouze, klidně, jako by ho viděla poprvé. Nebo spíš, jako když se znovu podíváte na starou fotografii, na které už není nic vidět.
O Markétě, třeba, řekla tiše. Z tvojí účtárny. Rok dva tisíce osmnáct, jestli se nepletu.
Viktor cítil, jak se mu podlamují kolena. Tohle nebyl obrat, to se vážně propadal podlahou a vznášel se v prázdnu.
Proboha. Markéta?!
Vlastně si sotva vybavoval její tvář. Byla to nějaká krátká epizoda na vánočním večírku? Nebo potom? Nic vážného. Sám si tenkrát slíbil: už nikdy víc.
A o Světlaně, pokračovala Ludmila klidně. Která tě oslovila ve fitku. Dva roky zpět.
Otevřel ústa. Zavřel. A Světlana? O té jak to mohla vědět?!
Ludmila vypnula sporák. Sundala zástěru pomalu, pečlivě, přeložila napůl. Sedla si ke stolu.
Chceš vědět, jak jsem na to přišla? zeptala se. Nebo proč jsem mlčela?
Viktor mlčel. Ne proto, že by nechtěl mluvit, spíš nemohl.
Prvně jsem si všimla už tak před deseti lety, řekla. Zůstával jsi v práci déle. Hlavně v pátek. Přišel jsi domů zvesela, s jiskrou v oku. Cítila jsem cizí parfém.
Utrousila hořký úsměv, bez špetky radosti.
Tehdy jsem si říkala: možná se mi to zdá. Třeba nosí někdo v kanceláři nový parfém. Celý měsíc jsem se přesvědčovala. Pak jsem našla v kapse saka účtenku z restaurace. Večeře pro dva. Víno. Zákusek. Nikdy jsme tam spolu nebyli.
Chtěl něco říct vymluvit se, zalhat, jako obvykle. Ale slova uvázla v hrdle.
Víš, co jsem udělala? zadívala se mu do očí. Plakala jsem ve vaně. Pak si umyla obličej. Uvařila večeři. Přivítala tě s úsměvem. Dceři jsem nic neřekla bylo jí tenkrát patnáct. Maturita. První láska. Proč by měla vědět, že táta
Odmlčela se. Přejela dlaní po stole, jako by utírala prach, který tam nebyl.
Říkala jsem si: vydržím to. Přejde ho to. Všichni chlapi jsou stejní krize středního věku, hormony, hlouposti. Vrátí se a hlavně, že rodina drží pohromadě.
Liduš, vymáčkl ze sebe Viktor.
Nech mě domluvit, zarazila ho. Prosím.
Umlkl.
Pak přišly další. Druhá, třetí, čtvrtá. Už jsem to přestala počítat. Tvoje mobil bez kódu. Myslel jsi, že nekoukám? Četla jsem zprávy. Ty laciné esemesky: Chybíš mi, koťátko, Jsi ten nejlepší. Viděla jsem fotky jak se s nimi objímáš, směješ. Poprvé se jí zadrhl hlas ale ovládla se, zhluboka se nadechla.
Pořád jsem se ptala sama sebe: Proč to dělám? Proč zůstávám s někým, kdo mě nemiluje?
Já tě miluju! vykřikl Viktor. Ludmi, já
Ne, řekla pevně. Nemiluješ. Miluješ pohodlí. Čistý byt. Teplou večeři. Vyžehlené košile. Ženu, co neklade otázky.
Vstala. Přešla k oknu. Dlouho hleděla do tmy.
Víš, kdy jsem se rozhodla? řekla tiše, zády k němu. Minulý měsíc. Dcera přijela na víkend. Seděly jsme v kuchyni u čaje. Povídá mi: Mami, jsi nějaká jiná. Zamlklá. Jako bys nebyla sama sebou. A mně to najednou došlo, má pravdu. Už spoustu let nežiju pro sebe.
Viktor zíral na její záda rovná, napjatá a najednou pochopil, že ji ztrácí. Ne může ztratit, ale už teď ji ztrácí.
Já se nechci rozvádět, zachraptěl. Ludmilo, prosím.
Ale já chci, odpověděla klidně. Papíry už jsem podala. Za měsíc soud.
Proč? vybuchl Viktor. Proč právě teď?!
Ludmila se na něj zahleděla. Dlouze, zkoumavě. Pak se smutně usmála.
Protože jsem pochopila, že jsi mě nikdy nezradil, Vítku. Protože zradit můžeš jen někoho, na kom ti záleží. Já pro tebe byla jen tak. Vždycky. Jako vzduch.
A to byla pravda.
Viktor seděl shrbený na pohovce, jako by zničehonic zestárl o deset let. Ludmila stála ve dveřích do předsíně. Mezi nimi dvacet osm let manželství, společná dcera, byt, v němž každý roh znal jejich život. A propast. Obrovská, nepřekonatelná.
Vždyť víš, řekl tiše, že bez tebe zahynu.
Nezahyneš, přežiješ, zarazila ho. Nějak.
Ne! Vyskočil, vykročil k ní. Ludmi, já se změním! Přísahám! Už žádné…
Vítku, zvedla ruku, aby ho zastavila. Nejde o ně. Vůbec ne.
Tak o co?
Chvíli mlčela. Přemýšlela nad slovy, která měla říct už dávno, ale bála se. Nebo neuměla. Nebo nevěřila, že by byl schopen slyšet.
Víš, jak jsem se cítila? Vždycky, když ses vrátil z další tvé Markéty nebo Světlany ležela jsem vedle tebe a připadala si jako nicota. Ani ses to nesnažil utajit! Nechal jsi mobil venku. Košile v koši, s její rtěnkou na límečku. Byl jsi si jistý, že jsem blázen. Slepá.
Viktor sykl bolestí, jako by ho někdo praštil.
Nechtěl jsem to.
Nechtěl? přiblížila se k němu. Její oči zářily ne slzami, ale vztekem. Hlubokým, dávno uloženým, teď konečně venku. Ty jsi o mně prostě nikdy nepřemýšlel. Co ti běželo hlavou, když jsi líbal jinou? Manželka se nedozví? Nebo Stejně je to jedno?
Mlčel.
Protože pravda byla horší.
Skutečně na ni nikdy nemyslel. Ludmila v jeho životě byla samozřejmost. Byl si jistý: nikdy neodejde. Vždycky tu bude.
Chodil jsi domů po svých výletech a byl jsi v klidu. Protože v tvém světě se nic nezměnilo. Manželka doma. Rodina jakž takž. Vše v pořádku.
Otočila se mu zády.
Ale já tam nebyla. V tom tvém světě. Vůbec.
Viktor udělal krok, natáhl ruku chtěl ji pohladit, obejmout, zastavit.
Ludmila se mu vyvlékla.
Nech toho, řekla unaveně. Je pozdě.
Držel ji za ruce.
Ludmilo, prosím! Dej mi šanci! Změním se! Budu jiný!
Podívala se na jejich spojené prsty. Na jeho obličej zkřivený strachem, úzkostí. A došlo jí, že se skutečně bojí. Ale ne ztratit ji.
Bojí se zůstat sám.
Víš, řekla tiše, ruce si uvolnila taky jsem se bála. Bála jsem se být sama. Bez tebe. Bez rodiny. Ale víš, co jsem pochopila?
Vzala ze stolu kabelku. Klíče.
Už dávno jsem sama. I když jsi vedle mě.
A zamířila ke dveřím.
Uběhly tři týdny.
Viktor seděl v prázdném bytě Ludmila se po jejich rozhovoru přestěhovala k dceři a listoval telefonem. Markéta z účtárny. Světlana z fitka. Ještě dvě, tři jména, která kdysi něco znamenala.
Vytočil číslo Světlany.
Zavěsila.
Markétě napsal zobrazila, neodpověděla.
Ostatní se už ani nenamáhaly odepsat.
Zvláštní: když byl ženatý, měly o něj skoro všechny zájem. Ale teď, když je vlastně svobodný…
Nikdo o něj nestál.
Seděl na pohovce, v bytě, který se náhle zdál obrovský a cizí a poprvé za svých padesát dva let se cítil skutečně, opravdově sám.
Znovu vytáhl telefon. Našel jméno Ludmila. Dlouho civěl do obrazovky. Prsty se mu třásly.
Začal psát zprávu. Smazal. Napsal znova. Znovu smazal.
Nakonec napsal prostě: Můžu tě vidět?
Odpověď přišla za hodinu: Proč?
Viktor zaváhal. Co napsat? Promiň? Pozdě. Vrať se? Dětinské. Změnil jsem se? Lež.
Napsal pravdu:
Chtěl bych začít znovu. Smím to zkusit?
Objevily se tři tečky. Zmizely. Zase naskočily.
A pak přišla odpověď:
Přijď v sobotu. K dceři. Ve dvě. Promluvíme si.
Viktor vydechl.
Nevěděl, jak to dopadne. Zda mu odpustí. Zda se vrátí. Zda vůbec má právo na druhou šanci.
Podíval se na snubní prsten, co stále nosil.
A poprvé po dlouhé době ucítil, že opravdu chce začít znovu.
Jestli mu to dovolí.
Měla Ludmila zavírat oči před manželovými zálety? Nebo měla hned na začátku udělat rámus a nastavit jasná pravidla? Co si myslíte vy?