Alena nepřicházela domů z práce s prázdnýma rukama. Ráda si po cestě koupila malou lahvinku vína, kterou si večer vychutnala u večeře. Doma ji čekal nečekaný pohled: její druh, Tomáš, si právě balil věci. Našel sis práci? Chystáš se do noční směny? Ne, já odcházím. Kam bys šel? Je deset večer. Ty neslyšíš? Říkám, že odcházím. Opouštím tě, ty hloupá. Aleně se podlomily nohy a sedla si na židli… Je ti dobře? Mají spolu dva malé děti. Tomáši, jsi vůbec v pořádku? Dala jsem ti děti. Našla jsem tě na lavičce u nádraží, vyhublého a špinavého, vzala tě domů, umyla jsem tě, nakrmila, udělala z tebe člověka. Byl jsi stále doma, zatímco já vydělávala a starala se, abychom měli co jíst
A takhle se mi odvděčíš? Děti neopustím, ale tebe… ano. Už mám dost toho, že se každý večer vracíš s lahvinkou, jako že si ji kupuješ jen pro potěšení. Jenže Renata, ta taková není, od ní necítím alkohol, spíš něco milého, sladkého. Takže jdeš za Renatou? Víš vůbec, kdo to je? Utekla z Brna sem do Olomouce, kdo ví proč. Jsi tak naivní, že se do toho zamotáš. Tomáš už Alenu neposlouchal, kopl do dveří a odešel. To Alenu úplně zlomilo a začala pít ještě víc. Chodila do práce s kocovinou byla švadlena a dlouhé hodiny prostě nemohla ušít ani steh, prsty neposlouchaly. Takhle uplynuly týdny. Alena pila každý večer, někdy zapomněla i uvařit dětem, takže jedli jen ve školce.
Domov zanedbala, všude byl pach kouře, v hrncích rostla plíseň, děti si hrály venku špinavé. Jednoho dne dorazila sociální pracovnice a děti Aleně odebrala. Řekli jí, že má ještě šanci všechno napravit. Má práci, byt, jen se musí dát dohromady. Vzala si krátkou dovolenou. Několik dní jen ležela na posteli, na nic se nezmohla. Nakonec však přemohla chuť na další skleničku. Pátý den, když si uvědomila, že má zase chuť na jídlo, a žaludek už nevydrží bez pití, začala uklízet byt a nakonec se pustila do práce. Pracovala pilně a po práci, aby na alkohol nemyslela, dál uklízela doma.
Po pár měsících jí děti vrátili, ale stále na ni dohlíželi. Alena vydržela, už na pití nemyslela, děti pro ni byly nejdůležitější. I když se dozvěděla, že si Tomáš požádal o ruku Ivu, nepropadla zoufalství. Bylo to těžké vždyť mu dala děti, žili spolu osm let a nikdy se nevzali. Několik měsíců nato se Tomáš vrátil s monoklem: Aleno, promiň Ukázalo se, že Renata utekla ze Zlína před svým mužem. Ten ji našel, přijel za mnou, zmlátil mě a ji odvlekl za vlasy do auta. Tomáši, děkuju ti za děti i za lekci. Ale zpátky tě nevezmu. Odejdi a už se nevracej.Tomáš stál chvíli ve dveřích, nečekal, že Alena odmítne. Ale ona jen popadla děti do náruče, objala je pevněji než kdy dřív a v očích jí zazářil nový lesk. Tentokrát ne slzy, ale síla. Po dlouhé době se usmála na dcery i na svět za oknem. Doma už víno neměla, lednice voněla čerstvým máslem, v kuchyni bylo cítit kakao a vanilku.
Večer, když dívky usnuly, Alena otevřela okno a zhluboka dýchala chladný olomoucký vzduch. Uvědomila si, že to byly právě všechny pády, které z ní udělaly někoho, kdo už se nenechá vzít sám sobě. Díky, že jste tu se mnou, zašeptala do ticha a srdce jí klidně tlouklo. Tam v temnotě za oknem byla minulost, ale doma, v teple u dětí, byl začátek toho krásnějšího, co teprve přijde.