Václav Král poletoval po chodbě v kanceláři, jako by měl v těle neviditelný radar, a sledoval Ondřeje tak nenápadně, že ten ani netušil, že je pod pozorováním. Po celé roky působil na řadě povýšených pozic, byl to pravý odborník, a přesto zatím nic nezaváral. Ondřej nikoho do svého domu nepozýval a zbytečně se neplížil po temných uličkách. Ale Václav věděl, že čas není na jeho straně čekal, až se podívá do očí a udělá chybu. Intuice mu nebral oddechu.
Tito dva se týkali nejen jejich, ale i rodinných osudů. Jaký byl život krutý, když se zrodila malá Lada! Když se narodila, Václav byl sklíčený, že místo syna přichází dívka. Na tváři to nezanechal, ale v srdci se mu rozhořela jiskra dívka!. Co má udělat muž, když je těžký den a potřebuje po pravém muži popovídat? Kdo bude učit životu, kdo zformuje pravého člověka?
Pozdě se oženil; pracovní závazky ho neustále otravovaly a ženám se nelíbila taková napjatá povolání. Pak přišla Libuše. Už mu bylo skoro čtyřicet, a tak se sny o synovi rozplynuly. Náhle však zasáhla malá Lada. Když se poprvé usmála k otci a chytla ho jemně za nos prstem, celý svět se mu rozzářil.
Jednoho dne běžela nejistými kroky k otci a křičela: Tati, tati! Václav ji sevřel do náruče a přitiskl k sobě. V tu chvíli pochopil, že největším štěstím v jeho životě je tato maličká hvězdička. Přísahal, že ji nikdy neublíží.
Václave, hýčkáš nás! zahvízdala Lada. A Václav kupoval svým oblíbeným dívkám dárky, a když viděl jejich radostné oči, srdce mu bušilo štěstím.
Jak se Lada tak rychle vyrostla? Včera ještě držela Václavovu velkou ruku, když ho vodil do školky. Teď už, s hlavou vztyčenou, hleděla na něj a ptala se: Tati, jsi tak velký! Koupíš mi medvídka? Václav se cítil jako bůh, když na něj dívala taková úcta. Školu dokončila, nastoupila do dálkového studia a šla pracovat. Tati, musím být samostatná. V práci získám zkušenosti hned, nebudu ztrácet čas. Václav byl hrdý na svou dceru, kterou považoval za skutečnou mudrcovnu.
Jednoho večera Libuše vyšla z trouby s koláčem, záhadně se usmála a řekla: Možná vám dcery něco chtějí koupit. Ale ne, šlo o úplně jinou věc, o kterou Václav ani nesnil. Nedávno Lada právě dovršila dvacet.
Tati, usmála se Lada a mávla prstem ve vzduchu, jako by zvedala prach. Chci vám představit jednoho kamaráda, ale nepřeháněj. Onda je moc dobrý, myslíme, že podáme žádost. Pozval jsem ho dnes na čaj. A najednou zazvonil telefon.
Libuše první otevřela dveře: Dobrý večer, vítejte, jsem Libuše Nováková. A tohle je tátův Václav Král. Václav přikývl, stiskl Oondovu ruku a v krku mu ztichlo.
Myslel si, že Ondřej přišel odvézt jeho dceru, že cizí muž chce vzít jeho jedinou Ladu z domova. Však rozum mu pošeptal: Co chceš? Nechceš své dceři štěstí? Máš dobrého chlapíka, silnou ruku, a přesto chceš, aby zůstala s maminkou a otcem po celý život? Vášně ho však nezastavily. Odmítl Ondřeje, považoval ho za nehodného a rozhodl se, že prověří jeho úmysly.
O několik týdnů později se Václav skryl v autě před Ondřejovým domem. Po práci, když Ondřej odvážel Ladu domů, několikrát tiše sledující ho projel, chtěl zjistit, co se skrývá. Myslel si, že možná něco není v pořádku, a nechtěl, aby jeho dcera skončila s špatným mužem. Přestože podali žádost, Lada šila šaty a s Libuší plánovali oslavu.
Pak uviděl, jak před Ondřejovým vchodem přichází dívka s malou holčičkou. Václav vstal, popřál dívce, přijal ji z ruky a držel ji na chodbě. Dveře se za nimi zavřely a on věděl, že Ondřej není tím, za koho se vydává. Přesto se mu v Ondřejovi objevil obraz mladého sebe otevřený, prostý. Možná byl jen příliš ostražitý.
Lada vstoupila k otci radostně: Tati, za týden svatba! Dnes jsme s Ondřejem objednali kafe. Jsem tak šťastná. Václav sledoval dceru a neznal, co má dělat. Najednou se mu v srdci rozhostila hanba, protože sledoval svého snoubence. Lada však pokračovala:
Tati, rodiče Ondřeje přijedou zítra večer, chtějí se s námi seznámit a přespí u něj. Dnes večer má přijet sestřička s dcerkou, Natálka z jiného města, její manžel je na služební cestě, ale pak přicestuje.
Na svatební hostině tančil s Libuší jako mladý. Rozhodl se, že už dál nebude podezřívat, že to vše jen míchá práci s životem.
Rok poté se Lada stala babičkou. Narodil se vnouče Šárka! Nový dědeček rozplakal slzy radosti. Sny se plnily. Nyní měl konečně někoho, s kým mohl popovídat po chlapsku, a Ondřej se ukázal jako skvělý zeť.
A vnouče Šárka už roste, křičí, už se učí mluvit a svět se mu rozprostírá před očima. To je radost života! A o tom, jak Václav Ondřeje prověřoval, už nikomu neřekne. Důvěra se staví jen mezi blízkými.
—A nakonec, když se šumivé tóny posledního písně rozplynuly po sále, Václav tiše pochopil, že největší dar, který může dát, je věřit v lásku své rodiny.