Viktor přijel autem ke klidné vesnici, když si na okraji silnice všiml dívky. Bylo už pozdě večer a kromě nich nikde nikdo. Zastavil.
Svezu vás? zeptal se.
Ano, prosím, odpověděla dívka. V tuto dobu tudy skoro nic nejezdí. To už asi čekáte dlouho?
Ano, dlouho, řekla dívka a najednou se rozplakala. Viktor na ni překvapeně hleděl.
Viktor ten den jel dodávkou po okreskách. V kabině krásně voněly bramborové koláče, které mu maminka upekla k obědu a ještě teplé si je s sebou přibalil na cestu.
Byl sice svátek, ale Viktor musel do práce bylo potřeba doručit zásilku.
Natáhl ruku, vzal si ještě horký koláč a s chutí ho snědl. Zapnul rádio, kde hrála veselá písnička, a hned se mu zlepšila nálada.
Když už byla tma, přijížděl právě do vesnice kousek od silnice, když v záři světel spatřil dívku, která na kraji silnice stopovala.
Zastavil. Bylo vidět, že tam čekala už dlouho, radostně běžela k jeho dodávce.
Mohla bych popovézt? zeptala se.
Byla zima, třásla se.
Jasně, nastupte. Tady už teď moc aut nejezdí. Už je dost pozdě. Čekáte tam dlouho?
Ano, už dlouho, odpověděla a znovu se rozplakala.
Viktor ji zmateně pozoroval.
Stalo se vám něco? zeptal se.
Mezi vzlyky začala vyprávět:
Jmenuji se Jaroslava. Dnes se slaví Silvestr podle starého kalendáře, víkend před námi a kolegyně z práce mě pozvala k sobě na chalupu, do její vesnice na oslavu. Její manžel slíbil udělat grilování, slavnostní stůl a všechno možné. Domluvily jsme se, že až přijedu, zavolám jí, ona mě vyzvedne na zastávce u místního obchodu.
Souhlasila jsem, protože jsem se těsně před Vánoci rozešla s přítelem, tak mě kolegyně pozvala, ať doma nesmutním sama.
Nasedla jsem do autobusu do Doudleb, přijela tam, vystoupila, volala jí.
Řekla mi: Zajdi do obchodu, za pět minut přijdu.
Podívám se, a všude kolem tma, vesnice až tak tři sta metrů daleko.
Podívám se na autobus, který právě odjížděl, a na něm cedule Doubrava.
Spletla jsem si autobus, Doudleby jsou úplně na opačné straně!
A autobus už byl pryč… Volala jsem za ním, ale nikdo mě neslyšel, a asi po dvou hodinách mi došlo, že to byl poslední spoj.
Auta směrem do města vůbec nejezdila, chtěla jsem se vypravit pěšky, ale napadlo mě zkusit ještě stopovat.
Tak jsem tady skoro tři hodiny čekala.
Kdybyste nezastavil, netuším, co by se stalo… Moc vám děkuju.
Říkej mi ty, usmál se Viktor.
Jaroslava přikývla a lehce se pousmála.
Viktorovi byla Jaroslava hned sympatická hezká, obyčejná holka, žádná namyšlená slečinka. Bylo vidět, že je samostatná. Vzápětí zastavil auto.
Už ses zahřála, teď je čas si i něco dát. Od maminky mám výborné bramborové koláče.
Večeřeli spolu. Jaroslava měla v tašce krájené uzeniny, sýr a tabulku hořké čokolády.
Potom si ustlali k přespání Jaroslava si lehla na horní lůžko, Viktor na sedačky. Když už leželi, náhle se dívka zeptala:
Viktore, jsi ženatý?
Ne.
A proč?
No právě jsem potkal dívku, která se mi opravdu líbí, jen jsem jí to ještě neřekl.
Chápu.
Tak dobrou, musím zítra doručit zásilku.
Cesta dál už probíhala v pohodě, Jaroslava se smála, že tohle je její první opravdové dobrodružství, a vlastně teď byla ráda, že se to takhle seběhlo.
Cestou si Viktor stále více uvědomoval, že mu osud poslal do cesty skvělou dívku.
Když po návratu přijížděli do města, vzal Viktor odvahu a požádal Jaroslavu o číslo.
A co ta dívka, co se ti líbí?
Mluvil jsem o tobě, zasmál se Viktor. Moc se mi líbíš, chtěl bych tě znovu vidět, jestli budeš chtít také.
Také jsi mi hned padl do oka, jsi opravdový chlap, v nesnázích jsi mě nenechal, a celou cestu ses choval jako gentleman.
V dubnu se Viktor a Jaroslava vzali. Říká se tomu náhoda nebo osud a já věřím, že to byl právě on.