Před dvěma lety Viktorčina babička zemřela a zanechala jí starý dům na vesnici s rozlehlou zahradou a zeleninovým záhonem. Viktorie na to místo vzpomínala s láskou; trávila tam dětství, hrála si pod jabloněmi a pomáhala babičce s domácími pracemi. Každý víkend přijížděla s rodinou a také s tchyní, aby si užila čerstvého vzduchu a sladké ovoce přímo ze zahrady. Mezi ní a tchyní panoval klid nikdy se nehádaly, všechno šlo po dobrém.
Blížila se sklizeň a Viktorie měla všechno pečlivě připravené sklenice na marmelády, hrnce na kompoty i sudy na zavařování okurek. Když ovšem dorazila na vesnici, ztuhla hrůzou: černý i červený rybíz, angrešt i maliny byly fuč! Sousedé říkali, že prý po vesnici běhali nějací kluci a trhali plody, jenže sklidit tolik ovoce by jim zabralo celý den a všichni by si toho jistě všimli.
Vtom k ní, celá udýchaná, přiběhla teta Olinka od vedle. Viki, tvoje tchyně tu byla včera! Odvážela dvě obrovské vědra plná všeho toho ovoce, šeptala dramaticky a Viktořina tvář, dosud naplněná nepochopením, se rozzářila vzteklým pobouřením.
Vyhledala tchyni a přímo se jí zeptala. Tchyně jen klidně pokrčila rameny a potvrdila, že opravdu všechno vzalaprý potřebovala dopřát vnoučatům vitamíny a na trzích jsou teď rybíz i maliny k neúnosným cenám v korunách. Viktorie jí nevěřila svým uším. Cítila se podvedená. Celý rok se těšila na zavařování, a teď bude muset pro zásoby na zimu utratit v Praze v obchodech tisíce korun.
Když se vrátila domů do bytu, vylila si srdce svému manželovi ten byl vlastní matkou také zaskočený. Viktorie se rozhodla vzít věci pevně do rukou. Odebrala tchyni klíče od chalupy. Od té chvíle tam mohla tchyně jezdit jen s nimi, protože Viktorie chtěla mít jistotu, že o všem bude vědět a už nikdy se nebude dívat na prázdné keře s pocitem zrady.