– Vezmu si své vnoučata! Uvidíte!

Dobré zprávy

Stalo se to před mnoha lety, a když na to dnes vzpomínám, stále ve mně zůstává hořkost. Já a má sestra jsme měly společnou tchyni.

Můj muž, Václav, byl každýmu sympatický, měl ale i pověst svůdníka. Dvořil se mně, ale pokukoval i po mé sestře, Bohumile. Když zjistil, že mi babička přepsala byt v Praze a ne Bohumile požádal mě rázem o ruku.

V té době už byla Bohumila těhotná; plánovala se za něj provdat, chtěla si ho pojistit dítětem. Musela dokonce přesvědčit svého předchozího přítele, že dítě je jeho, jen aby měla zajištěného muže ve svém životě.

Já s Václavem jsme žili v malé chalupě u jeho rodičů nedaleko města Plzeň. Když sousedé prodávali pozemek, přesvědčil mě Václav, abych prodala svůj byt a koupili jsme pole. Souhlasila jsem, ale museli jsme si také vzít úvěr na stavbu domu.

Moje tchyně Marie byla na mě neustále zlá. Hledala na mně chyby, hýčkala svou dceru a mně jen poroučela. Když jsme konečně dostavěli náš dům, zbořila plot a pustila na pozemek psy přesně věděla, jak zvířat se bojím. Chtěla mi ukázat, kdo je tu pán. Kolikrát jsem prosila Václava, aby si s ní promluvil, ale vždycky mi řekl, že to přeháním.

Nakonec jsem to nevydržela. Zažádala jsem soudně o svůj podíl na domě a doufala, že si budu moct koupit vlastní byt. Ale na soudu jsem zjistila, že jediným vlastníkem stavby je tchyně nikoliv já ani Václav. Jak to zařídili, nikdy jsem nezjistila. Zůstala jsem bez střechy nad hlavou a bez koruny.

Tehdy Václav zjistil, že Bohumila od našeho otce dostala byt na Žižkově, a rozhodl se jednat. Aby rozbil její manželství, řekl jejímu muži, že je biologickým otcem její dcery. Po rozvodu udělal Václav Bohumile totéž, co mně.

S Bohumilou jsem se v té době nestýkala, ale náhodou jsem se dozvěděla, že jsou spolu. Když Bohumila zjistila, že ji Václav podvedl stejně jako mě, navrhla, abychom spojily síly.

Začaly jsme se ptát sousedů a zjistily jsme, že tchyně se synem už díky naivním ženám získali pět pozemků kolem vesnice. Vždycky Václav dovedl manželku domů, po čase se rozvedli, a žena skončila s prázdnýma rukama.

Kontaktovaly jsme ostatní oběti a sestavily hromadnou žalobu. Jenže už nebylo koho žalovat Václav mezitím zdrhl do Německa. Tchyně zůstala doma a teď po nás požadovala vnoučata, prý jsou to její jediné radosti.

Pokoušela se nás připravit o práva na děti s tím, že žádná z nás nemá vlastní byt. Nakonec nám soud zajistil bydlení a uznal, že za naše potíže může její podvod. Bylo nám nařízeno dovolovat dětem, aby navštěvovaly babičku a bránit jim v kontaktu bychom nesměly.

To nejhorší však bylo, že tchyně začala obracet naše dcery proti nám. Podle ní je babička ta správná a my jsme jen darebnice. Otevřeně nám ničí štěstí, vyhrožuje inspekcí, učí dívky lhát o cigaretách a alkoholu. A už nám dává ultimáta: když jim nekoupíme tablet, oznámí nás sociálce.

Vezmu si vnoučata, uvidíte! křičí tchyně.

A my? Co teď? Jak se jí bránit? Tolikrát nám ublížila, a stále nemá dost…

Rate article
Add a comment