Znovu přišla máma s novým spolubydlícím a ještě s nějakým mužem. Už v opilosti Libuše se zhroutila do rohu za nočním stolkem.
A už se nikam neukrývat, venku už padá sníh. Už mě to všechno štve. Léta, už po škole skončím devátý ročník a pojedu do města. Nastoupím na pedagogickou školu a budu učitelkou. Jen deset kilometrů do Českých Budějovic, ale budu bydlet na internátu.
Máma a návštěvy se usadili v kuchyni. Zasylnulo, když nalévali tekutinu do sklenic, a z kuchyňské linky se linulo kouřové aroma uzeniny. Libuše nechtěně spolkla slinu.
Počkej, ty! ozval se hlas matky.
Co se lámeš?
Vy dva
Poprvé s dvěma, řekl Miroslav, spolubydlící matky.
Zazněl řízný zvuk padajícího skla. Šustění, syčení. Libuše se ještě více stlačila do rohu. Šum najednou ustal.
Poslouchej, Mirosle, ona spí, ozval se hlas spolubydlícího.
Říkal jsem, že je dobrá holka, ale něco v ní odpověděl.
Poslouchej, má dceru
Kterou?
Irku, už je velká. Asi se schovává v pokoji.
Přiveď ji sem, radostně prohlásil Miroslav.
Irko, kde jsi? vstoupil do pokoje spolubydlící, uviděl Libuši a zahřál se nepříjemným úsměvem. Pojď, posaď se s námi!
Mám tu dost.
Proč se stydíš? Miroslav se snažil obejmout dívku.
Libuše popadla vázu na stolku a hodila ji na hlavu spolubydlícímu. Rozbilo se sklo. Vytrhla se a vyběhla z místnosti.
Chyťte ji! zakřičel Miroslav.
Ale dívka už stála u vstupních dveří. Neměla čas na boty, šla v ponožkách, starých šortkách a tričku, a vyběhla na ulici.
Za ní vyběhli i muži. Ulice osady byla prázdná. Kam běžet večer po sněhu? V pozadí se ozývaly křiky. U obrovské budovy, podél které běžel, zaslechl štěkání. Pak někdo zakřičel na psa.
Libuše přiběhla ke dveřím a zaklepala. Otevřel je čtyřicetiletý muž.
Pomozte! řekla tiše, zoufale hledíc na muže.
Pojď dovnitř! chytil ji za ruku a zavřel dveře.
Petře, kdo je to? vyšla na verandu žena.
Tady, přikývl host na dívku. Za ní běží nějací muži.
Rychle dovnitř! uchopila Libuše za ruku. Tam všechno řekneš.
Irko, vyjdi pěkně! ozval se hlas Miroslava.
Petře, nechoď tam! křikla paní. Vstup domů!
Z ulice se ozývaly křiky, ze dvora štěkání psa.
Musíme zavolat policii, žena vytáhla telefon.
Petro, ne, já to vyřeším sám. Jsou to snad místní.
Jak s nimi budeš jednat?
Poctivě. Uklidni dívku! řekl host, šel k lednici, položil tam láhev a kus šunky.
Na dvoru pohladil psa a šli spolu ven. Na něj zaútočil Miroslav:
Vrať mi Irku!
Ber a běžte!
Co tam? otevřel balíček, na tváři se mu rozlil úsměv, přikývl kamarádovi. Jdeme, Mirosle!
***
Jmenuji se Petra Nováková, žena položila konvici na plotýnku. Sedni, povídej, co se stalo.
Jmenuju se Libuše, dívka kousala zuby. Bydlím na této ulici, ale už od konce.
Jsi Křovinova dcera?
Ano.
Ačkoliv jsme tady ještě nedávno, slyšeli jsme o tvé matce.
Libuše sklonila hlavu a rozplakala se.
Neboj se! řekla Petra a lehce ji přitiskla k hrudi. To gesto bylo pro Libuši neobvyklé. Objala ji a plakala ještě hlasitěji.
Dobře, dobře! Teď si dáme čaj.
Vstoupil host domu:
Všechno hotovo.
Co budeme dělat s touto kráskou? Petra přikývla a najednou se usmála.
Zítra o tom promluvíme! Teď si dám čaj a pošlu ji do koupele.
Chceš něco k jídlu? Petra položila před dívku hrnek čaje a opět se usmála. Vidím, že máš chuť.
Na stole se objevily chlebíčky a zbytky dortu.
Jez, jez! usmál se host, koukaje, jak Libuše zívá na jídlo.
Libuše už nevyčerpávali otázkami, raději se snažili nepozorovat její stud. Když večeře skončila, Petra ji zavedla do koupelny:
Omyj se, tady máš župan!
***
Libuše chtěla jen jedno nevyhnat se ven. Bylo úžasné ležet v teplé vaně, zatímco venku zmrzla ulice. Ale musela vstát, hosté čekali.
Vyšla. Muž s manželkou seděli na pohovce. Dívka se vinuplně usmála:
Děkuji!
Libuško, rozumím, že tě nikdo nechtěl hledat. Nemáš chuť vrátit se domů?
Dívka sklopila hlavu níže.
Zítra brzy ráno musíme odjet
Chápu, Libuše sklonila hlavu ještě níž.
Zůstaneš sama. Nikomu neotvírej dveře! Náš pes Jack nikoho nepustí. Rozumíš?
Ano! vykřikla, nemoci bránit slzy.
Můžeš uvařit guláš, až se vrátíme, zlomyslně se usmál Petr Románek. Umíš?
Umím, spěšně odpověděla Libuše, stále se obávala vyhození. Zvládnu vařit i úklid.
Uklízej, pokud ti to nevadí, dole, souhlasila Petra Nováková.
***
Ráno se probudila spolu s hosty. Ležela tiše v posteli, stále se bála, že ji vyhození. V dvoře zamrzlý motor nahlas bzučel, potom vše ztichlo.
Vstala, umyla se. V kuchyni bublal čaj, na stole chléb, šunka, sýr. Na pracovní desce ležely vepřové žebírka.
Snídala, odklidila stůl, utřela podlahu. V chodbě našla vysavač, zapnula ho a začala vysávat.
Právě vypnula, uslyšela hlas za zády:
Co to všechno znamená? ozval se vysoký chlapec okolo osmnácti let, v hnědých očích se leskla zvědavost.
Uklízím, zamumlala Libuše. A vy jste?
No chlapec zaváhal, vytáhl z kapsy telefon: Mami, jsem doma. A to kdo je?
Synku, ať tahle dívka trochu u nás přebývá.
Cože?
Schoval telefon, očima prověřil Libuši od hlavy až k patě a zamířil do kuchyně.
Chcete čaj? zeptala se dívka.
Sám se postarám.
***
Libuše doprátila vysavač, pak se snažila otírat prach, poslouchajíc každý šelest v kuchyni.
Chlapec se najedl, vešel do koupelny a vyšel nahý, vonící po krému.
Hej, pane, dejte ještě jednu láhev! ozval se křik z ulice.
Co to je? šel k oknu chlapec.
Neotevírejte jim! vykřikla Libuše vyděšeně.
Dívku zaujalo, usmál se a šel ke dveřím. Na plotě stál spolubydlící matky s kamarádem a něco křičeli. Libuše se začala bát.
Vynořil se syn majitelů. Oba na něj vrhli. Najednou upadli do sněhu, a Libuše si připadala, že oba spadli najednou.
Chlapec se nad nimi naklonil, něco řekl. Vstali s hlavami dolů a šli k domu matky.
***
Chlapec se vrátil a zastavil se u zmračené Libuše.
Co, leknula ses?
Bez rozmyslu se vrhla na jeho ramena a zaplakala.
Jak se jmenuješ? zeptal se náhle.
Libuše.
Já jsem Ruslan. Všechno bude v pořádku, už nebudou přicházet.
Ruslan šel nahoru do svého pokoje a po celý den se neobjevil. Libuše uvařila guláš, posadila se ke stolu a zamyslela se.
Samozřejmě chtěla zůstat v tom domě s těmito laskavými lidmi, ale věděla, že přešla hranice slušnosti.
Vrátili se hosté. Petra Nováková překvapeně pokývala hlavou, hodnotila úklid. Petr Románek ocenil guláš.
Asi půjdu domů, pronesla Libuše odsouzena. Děkuji vám za vše!
Libuško, zůstaneš u nás ještě pár dní!
Děkuji, Petro! Už se chystám domů, zopakovala.
Udělala krok ke dveřím a ztuhla. Od včerejška se potulovala domem v cizím županu a cizích pantoflích.
Jdeme! paní ji popadla za rameno a vedla do obývacípi.
Otevřela skříň, dlouho prohlížela věci. Vytáhla džíny, svetr, teplou sportovní bundu.
Oblékej! Máme téměř stejný výškový rozdíl.
Ne, ne…
Nejdeš domů nahá. Oblékněte se! řekla, že nevyjde chudá.
Oblékla se a tajně se podívala do zrcadla. Nikdy předtím neměla takové pěkné oblečení.
V chodbě jí paní nasadila čepičku a zimní boty.
Libuško, na zdraví!
Děkuji vám, Petro Nováková!
***
Život se vrátil do starých proudů, ne úplně starých. Máma našla práci na farmě. Její spolubydlící zmizel s kamarádem.
Přišla jaro. Ten den Libuše seděla doma nad učebnicemi. Když zaklepalo na vrata, podívala se z okna a neuvěřila svým očím u plotu stál Ruslan. Když ji uviděl, přikývl hlavou. Jako by říkal: Vyjdi!
Nešla vyletěla.
Ahoj! usmál se Ruslan.
Ahoj!
Máma tě volala.
***
A tak vstoupila do toho domu, kde prožila ten šťastný den.
Ahoj, Libuše! přivítala ji na prahu Petra Nováková a objala dívku.
Ahoj, Petro Nováková!
Pojď dovnitř, napijeme se čaje!
Petra posadila dívku, nalila čaj a sama usedla ke stolu.
Mám k tobě jeden úkol. My s manželem letíme na měsíc do Turecka, na tváři se jí mihla snová úsměv. Syn doma je zřídkavě. Nemohla bys hlídat dům? Jacka krmit a kočku taky. Květiny zalévat. Mám spoustu květin.
Samozřejmě, Petro Nováková!
Tak dobře, vytáhla peníze. Dvacet tisíc korun.
Petro Nováková, k čemu?
Vezmi! Nezbohatneme, slibuji. Pojď, všechno ti ukážu!
Libuše si dobře zapamatovala, kde stojí květináče, kde jsou kočičí krmivo a kde je maso pro Jacka. Pak Petro zakřičela:
Ruslane! syn okamžitě vyběhl ze svého pokoje. Seznam Libuši s Jackem!
Jdeme! chlapec lehce položil ruku na její rameno.
Vyšli na dvůr, odvázali Jacka a šli na procházku.
Celou cestu Ruslan vyprávěl o studiu na vysoké škole, o karate, o společném podnikání s otcem.
Libuše mezitím myslela na něco jiného. Uvědomila si, že mezi ní a Ruslanem je taková propast jako mezi její matkou a rodiči Ruslana. Jsou dobří lidé, ale to není pohádka o Popelce, jen skutečný život.
Za dva měsíce zkoušky na koleji, složím je. Budu studovat, pracovat, otáčet se, ale stanu se člověkem. Ožením se, ale ne za toho krásného chlapíka. Je úžasný, ale ne můj!
Děkuji Petro Novákové za oblečení a těch dvacet tisíc korun. Přinejmenším přežiju první období ve městě.
Nějaký vnitřníA když se ráno probudila, věděla, že její vlastní cesta právě začíná.