Jednou během noční směny, když jsem si dopřával kávu v zadní místnosti, nechtěně jsem zachytil telefonní hovor kolegy. S podrážděním opakoval:
Ať ho vezmete, kam chcete, dělejte s ním, co chcete, už toho nemůžu vydržet!
Zajímalo mě, o čem to mluví. Když jsem se zeptal, odpověděl, že se vzdává německého ovčáka.
Proč? zeptal jsem se.
No, je to zbytek, zamával rukou. V noci vytřásá, z řetězu se vytrhává, srst má jako moře, dvůr je špinavý, hlídání domu mu nepřijde na mysl.
S lítostí jsem přivolal otce a zeptal se, jestli by mu ten pes nechtěl pomoci střežit pozemek. Po chvíli mi zavolal zpátky a řekl, že si ho může vzít.
Den D nastal. Naložili jsme auto, vzali obvaz pro jistotu, kdybychom museli svázat čenich, protože jedeme pro divokou šelmu. Když jsme dorazili, přivítal nás kolega a pes otrhaný, vyhladovělý, s rozcuchanou srstí, krvavými rány na hlavě a roztrženou polštářkem na tlapce. Oči mu byly tak smutné, že by se za chvilku rozplakal.
Pes vyskočil do auta sám, klidně a bez jakékoliv agresivity. Za ním se posadil manžel mé sestry a celou cestu ležel tiše.
Doma jsme nejdříve koupili obojek, vodítko a dali ho koupat. Máma a sestra, šourajíc se z koutku, sledovaly opatrně myslely, že přivezli divokého dravce. Během jízdy máma připravila kaši s masem. Když ještě trochu vychladla, dali mu k ochutnání kousek chleba. Vypadalo to, že ho bolestí ran, ale ještě víc bolí sledovat, jak zoufale skáče po té prázdné kostce.
Obvyklá váha německého ovčáka je okolo 35 kilogramů, on vážil asi 20. Když jsme postavili misku s jídlem, vše během okamžiku snědl a ulehl na místo, kam ukazuje.
Po chvíli máma vzala misku, aby ji umyla, a držela ji za zády. Najednou ucítila, jak jí něco jemně vyndává z rukou. Byl to Cezar tak se jmenoval pes. Opatrně si misku vezl zuby, přinesl si ji na své místo a lehl vedle, jako by říkal: To je moje, postarám se o to sám.
Neplánovali jsme nechat dospělého, pětiletého psa v bytě mysleli jsme, že máma bude proti. Ale její srdce se rozplynulo a nikdo už ho nedokázal odevzdat. Po koupeli a kartáčování Cezar získal nový vzhled. Následující den jsem ho vzal k veterináři. Vysvětlili nám, jak ošetřit rány, koupil jsem léky a během dvou týdnů udělal všechny očkování. Nepřítelem jsem neobviňoval předchozí majitele kdo ví, možná skutečně utekl a byl tímto výřezem pošramotěn.
Když se pes úplně uzdravil, prošel výcvikem. V létě nás rodiče brali na chalupu, kde se stal pravým strážcem: k plotu cizího člověka se nepřiblížil. A nikdo by se neodvážil, protože čtyřicet kilogramů síly vzbuzuje respekt.
Od té doby uplynulo osm let. Cezar podstoupil dvě operace nejdříve pásmovou kýlu, potom komplikace po ní. Bolí ho klouby, rozvinul se mu artróza, ale léčíme ho, podporujeme a staráme se o něj. Teď je už starý. Otec ho něžně oslovuje synku, máma ho rozmazluje jako dítě.
Nedokážu pochopit, jak mohl někdo takového psa nechtít a vzdát se ho. V něm je neomezená věrnost a něha. Ano, péče o zvíře vyžaduje sílu, ale teď si už nikdo nedokáže představit domov bez něj. Když otce není doma nebo někdo z nás odcestuje, Cezar smutní, nejí, čeká.
O dva roky později, když už byl Cezar součástí naší rodiny, zemřela naše kočka, která v domě žila patnáct let. Osud si to zřejmě přeházel: v domě pod naším domem ukryl jeden bytenant opuštěné koťátko. Všichni sousedé ho krmili, dokud jsem si neuvědomil, že v listopadovém zimě ho nemohu nechat venku. Teď ta chytrá a drzá kočičí tvář jménem Eva žije s námi.
Lidé, buďte k zvířatům laskavější. Cítí vše bolest i lásku. Stačí si vybrat lásku.
