Veterinář objal toulavého kocoura – a zůstal stát v úžasu, když zjistil, kdo ve skutečnosti je

Vítr zafoukal a pan veterinář objal toulavou kočku a hned v další vteřině ztuhl, poznal totiž, kdo to vlastně je

Tohle je příběh postaršího veterináře, kterému připadla dost nevděčná role měl uspat agresivní toulavou kočku. Jenže osud si to opět zařídil po svém a předložil důkaz, že skutečné pouto přežije nejen léta odloučení, ztrátu blízkých, ale dokonce i drsný život na pražském chodníku.

Ten deštivý podvečer by Prahu stejně tak dobře mohl zalít kbelík s šedým nátěrem. Doktor Sevčík tehdy objal kočku a o vteřinu později se stalo něco, na co nebyl připravený ani on, ani zbytek světa.

Oldřich Sevčík měl veterinu v malíčku už čtyřicet let. Prošly mu rukama ztracené štěňata, křečci z lednice na chalupě i holubi napadení rezavým plechem. Ale časem se práce stala spíš pokáním než útěchou, na srdci mu zbyl jen pořádný těžkotonážní šutr.

Teď mu bylo šedesát osm, byl utahaný jak stará tramvaj. Před třemi lety mu zemřela manželka Žofie a od té doby byla ordinace jediným útočištěm před prázdnotou. Čisté, tiché a donekonečna osamělé místo.

Jednou v úterý, kdy už většina Pražáků ucukávala mapu domů, vešel dovnitř pracovník útulku mladý klučina jménem Lukáš. V ruce přidržoval plastovou přepravku, ze které se ozývalo něco, co znělo jako krátký zkrat v Pražské energetice.

Promiňte, pane doktore, koktal Lukáš a skládal krabici na stůl. Máme tu červený stav. Našli jsme ho za rybím trhem na Holešovické. Pokousal tři naše. Divoký, vychrtlý, lapit nejde. V útulku není místa. Takže byl zapsán na uspání.

Oldřich odfoukl a sundal si brýle, otíraje sklíčka, jako by se jimi dalo vykouzlit lepší rozhodnutí.

Tohle přímo nesnášel. Nesnášel zabíjet zdravá zvířata jen proto, že jim ulice nahnala do srdce strach a do tlamy špičáky.

Dobrá, kývl tiše. Ale musím ho napřed vidět. Neusnu kočku, aniž bych jí pohlédl do očí.

Lukáš ustoupil na bezpečné dva kroky. Radši opatrně, pane doktore. To je fakt dravec!

Oldřich nahlédl do klece; tam na něj civěly dvě obrovské oči doširoka rozevřené hrůzou. Kočka bílá, špinavá od sazí, uši přišpendlené k hlavě. Hluboké vrčení rozvibrovalo celý kovový stůl.

Tak nazdar, zašeptal kocourovi hlasem, jakým kdysi uklidňoval splašené koně. Videl jsem, že to nebyla procházka růžovým sadem.

Nemířil hned pro injekci. Místo toho si natáhl koženou rukavici a opatrně odcvakl západku.

Kocour nevyrazil. Ztuhl, napjatý jako struna v houslích pana Dvořáka.

Nejdřív tě dám do pucu, pak uvidíme, zamumlal Oldřich.

A přes svůj letitý hrb a zarputilé klouby současně chytil kocoura za kůži na krku a pomalu ho vytáhl z přepravky. Kocour vzdoroval, škrábal, jako by mu šlo o grant od Akademie věd, ale Oldřich ho zkušeně přitiskl k hrudi.

A právě tehdy mu došlo, co má vlastně v rukou.

Pod nánosem špíny číhal krásný, krátkosrstý sněhobílý kocour s růžovým nosem a očima jako oběd v pivovarské restauraci.

Třásl se tak, že to dunělo až k sousedům.

Žádný ďábel, Lukáši, ušklíbl se Oldřich. Je jen vystrašený k smrti.

Oldřich ho začal hladit po hlavě, pomalu, jemně, jako by hladil miminko. Pohladil ho za ušima, po zádech…

A pak se stal malý český zázrak.

Kocour přestal vrčet. Uvolnil se. Zvedl hlavu, zavřel oči, a postavil se na zadní. Přední tlapy položil Oldřichovi na ramena, zabořil tvář do jeho krku a usnul.

Objal ho! Opravdické kočičí objetí!

Oldřich zcepeněl.

Psa vděčného za piškot objetím rozhodíte každou hodinu. Ale kočka? Ty si svůj odstup chrání jako recept na svíčkovou.

Ta se ale přitiskla, jako by Oldřich byl jediný plovák na rozbouřené Berounce.

Doktor v bílém plášti a bílý kocour byli najednou dvě nejzranitelnější bytosti v Karlíně.

Lukášovi spadla brada až na ponožky.

To… jsem nezažil. Hodinu zpátky mě chtěl rozcupovat jako jitrnici na zabijačce!

Oldřich zavřel oči a opatrně kocoura objal nazpět.

A v tom se mu v hlavě ozvalo zvláštní déjá vu. Ten pach pod špínou. A jak se ten zmetek tulí bradičkou ke klíční kosti…

Vzpomínky ho zalily tak, že málem ztratil pojem o čase.

Stál tam, držel kocoura, jeho tlukot srdce se zvolna synchronizoval s Oldřichovým.

Nemůžu, Lukáši, zamumlal doktor. Nemůžu ho utratit. Vezmu ho domů.

Jste si jistý? špitl Lukáš. On fakt… může zase vyletět.

Jsem. Na beton.

Když chtěl Oldřich položit kocoura zpět na stůl, přišel další šok.

Kocour se držel jako klíště.

A pak vytáhl levou packu a třikrát Oldřicha lehce ťukl do nosu.

ťuk. ťuk. ťuk.

Oldřich přestal dýchat.

Všechno se rozmazalo jako rozpitý guláš.

Tenhle trik znala jen jedna jediná kočka na světě.

Před pěti lety, ještě když Žofie žila, měli doma bílého kocoura jménem Vilibald. Bylo to nalezené kotě, které Oldřicha zbožňovalo natolik, že se mu usazovalo na rameni a packou slabě ťukalo do nosu, když chtělo pamlsek.

Vilibald zmizel před čtyřmi lety. Během rekonstrukce zapomněli dělníci zavřít zadní dveře a byla to poslední věc, kterou po kocourovi našli.

Oldřich s Žofií ho hledali jako posedlí inzeráty, útulky, večerní obchůzky po ulicích s baterkami.

Marně.

Rok nato zemřela Žofie. Srdce jí prasklo dvakrát.

Oldřich byl přesvědčen, že Vilibalda už nikdy neuvidí.

Ruce se mu třásly. Jemně oddálil kocoura a prohlédl mu levé ucho. Pod špínou vykukovala tenká jizvička ve tvaru půlměsíce přesně jako měl Vilibald, když si v kotěcím věku udělal seznámení s keřem růží.

Vilibalde…? vyhrkl Oldřich.

Kocour zahuhlal typickým chrčivým mrrááu, který měl Oldřich navěky zapsaný v paměti.

Padl na kolena, tiskl kocoura k hrudi a rozplakal se jak malý kluk.

Proboha, to jsi ty. To je on, Lukáši. Můj kluk.

Lukáš zamrkal dotčený, že kontroloval čip a žádný tam nebyl.

Oldřich si otřel slzy. Měl čip. Mezi lopatkami.

Popadl čtečku, přejel kocoura po hřbetě.

Nic.

Někdy se podkožně posune, zašeptal sám pro sebe, může klidně vklouznout do nohy.

Přejel čtečkou pravou přední packu.

Píp.

Na displeji vyjel číslo.

Poslední čtyři čísla znal z paměti byl to den Žofiiny narozenin.

Vilibald čtyři roky přežíval v ulicích. Vyhýbal se tramvajím, bránil se psům, hladověl a divočel, protože musel.

Vrhal se na lidi, protože mu připadali cizí.

Ale ve chvíli, kdy poznal starý pach a dotyk známých rukou, pochopil, že už bojovat nemusí.

Vrací se domů.

Ten večer si Oldřich vzal Vilibalda domů. Vykoupal ho v teplé vodě, smyl z něj roky ulice, až srst zazářila bílou barvou. Nakrmil ho lososovým paštikou ano, pořád ji měl v lince, zvyk je železná košile.

V noci seděl Oldřich ve svém ušáku přesně v tom, kde kdysi sedávala i Žofie.

Většinou byl dům až bolestně tichý a připomínal všechny ztráty.

Ale dnes na jeho hrudi spokojeně vrnělo živé klubko, jako dobře seřízený motor ve starém Favoritu.

Vilibald spal, stočený do klubíčka. Oldřich mrkl na prázdné místo po Žofii a poprvé za tři roky se necítil doma sám. Zdálo se mu, že mu poslala znamení.

Sama přijít nemohla, ale vyslala jediné stvoření, které mu dokázalo zahojit srdce.

Veterinář, co zachránil kočku, byl nakonec zachráněný kočkou.

A démon v přepravce? Byl to jen anděl, který na čas zabloudil a čekal, až se otevřou ty správné dveře.

A co vy věříte, že zvířata své lidi poznají i po letech? Pište do komentářů, jestli se vám někdy vrátil ztracený chlupáč… nebo si aspoň přeje vrátit účet za granule v českých korunách!

Rate article
Add a comment