Silná, soudržná rodina je jako starý pražský most, který vydrží nápor řeky i kroky poutníků, protože sdílíme společně těžkosti i radostné chvilky. Podporujeme se jako horké rohlíky na cestě z pekárny jeden bez druhého by nebyl úplný. Každý z nás ví, že mezi čtyřmi stěnami bytu v Holešovicích může kdykoliv otevřít srdce jako skříň starých kalhot, kde bývají ukryté i drobné trable.
Někdy ke štěstí netřeba víc než vonící káva a huňaté papuče rodinnou pohodu lze namalovat v několika tazích, podobně jako obrázky v orloji. Tyto příběhy to dokazují.
Já i můj muž oba jsme nižší než branka na Malé Straně, sotva metr šedesát, ale tatínek je vysoký jako staletá lípa, má přes sto sedmdesát. A vypěstoval si vousisko, husté jak peřina na Vysočině. Když vchází do bytu, volá: Nazdar, trpaslíci!, a my zabručíme: Nazdar, kouzelníku Jaroslave!
V naší rodině žiji já, má žena Lenka a naše dvě dcery. Jednou jsme přemýšleli, kdo vyrazí s naším voříškem Bobinou na procházku. Rozhodli jsme se, že ten, kdo prohraje v tiché hře, půjde s pejskem. Hra začala a dcera Eliška si najednou začíná mlčky obouvat boty, neohlíží se na nás, obléká si bundu, bere vodítko, otevírá dveře a odchází. Ostatní v rodině sledují, jakoby zamlkle čekali na zázrak. A pak svorně pronášíme: Eliško, ty jsi ale hodné děvče! Eliška se vítězně uculí: Ha! Nachytala jsem vás! a s klidem se vrací do pyžama.
Stal se i podivný incident s mým kamarádem, který přišel k otci žádat o moji ruku. Táta padl divadelně na podlahu a volal: Konečně jsi přišel, spasiteli! Prý si tuhle scénku vymyslel už v mládí, někde u piva v žižkovské hospodě, a pak o ní snil po nocích.
V sobotu ráno připravuji v paneláku na Jižním Městě snídani své vnučce Barunce, má osm let. Ale o víkendu vždycky spím o půl hodiny déle, a tak jsem jednou ráno přišla do kuchyně a na stole už čekal čaj, tvaroh se skořicí a dva tousty. Barunka, svým úsměvem připomínající štědrý den, rozhodla, že tentokrát potěší babičku ona. Dětská vděčnost chutná vždycky nejlíp.
Jednou jsme všichni (já, manžel a synek Matěj, 11 let) jeli s mým bratrem a jeho rodinou (ženou a sedmiletou Aničkou) do maminčina rodného Valašského Meziříčí. Cestou nás napadlo, že dětem koupíme vodní pistole budou si užívat! Po čase rozpoutaly děti na zahradě vodní bitvu století a dospělí nezůstali pozadu každý s kapesní pistolí, načež končíme celí mokří a rozesmátí pod jabloní.
Když mi bylo šest let, naši mě často brávali večer na vesnická pole za Litomyšlí. Táta pokaždé vzal udici, na jejím konci byl malý klacík přivázaný k plováku. Vyrazili jsme na rozlehlé pole; tatínek hbitě máchal udicí, třeštil očima a skřípal, jako by napodoboval myš. Po chvíli přilétla sova obrovská jak starý účet z restaurace! Chytala klacík zobákem, ale nikdy se jí to nepovedlo. Sledovala jsem ji s úžasem. Tak mě otec naučil lásce k přírodě. Z těchto snů je v srdci nejvíc.
Najednou jsem si uvědomila, že se s mužem snad nikdy nehádáme Přitom kámošky z práce pořád povídají o domácích konfliktech. Rozhlédnu se po bytě: ponožky na židli, noviny mezi hrnky, neumyté talíře. Ale místo hádky si sedneme na pohovku, obejmeme se a sledujeme film. Jsme prostě šťastní, i když je kolem drobný chaos.
Stojím s dcerou v řadě u pokladny. Prohlíží si časopisy a volá: Tati, podívej, časopis o vílách, na titulce Flora! Opravuji ji: To není Flora, ale Bloom. Dvě slečny před námi se na mě překvapeně otáčejí asi nečekaly, že otec chápe dětské záliby.
Manžel přišel o maminku ještě jako kluk, a moje máma ho přijala za svého. Sedíme teď v hospůdce pod Petřínem (já, muž, naši dva synové a moje maminka) a manžel děkuje mé mámě za mateřskou lásku i když nejsme pokrevní, jsme pravá rodina.
Moje osmiletá Terezka vběhla z hřiště celá rozjařená. Povídá: Tati, venku byl motýl, to byl tak barevný motýl!, ukazuje rukama, jako by měl velikost vrabce. Všichni se báli, nikdo se mu neodvážil přiblížit! Jen kluci to zkoušeli a chtěli ho trefit klackem ale stejně se báli!
Vyprávěla to slavnostním dechem:
A já se nebála! Sama jsem vzala klacek ne abych motýlkovi ublížila, ale abych odehnala kluky! Pak jsem ho sama vypustila, aby mohl létat…… dál. Chvíli jen mlčela, jako by sama znovu sledovala let barevného motýla. Podívala se na mě a dodala šeptem: Tati, víš, že i malá holka může zachránit něco krásného? Pohladil jsem ji po vlasech a ucítil, jak mezi námi proudí tiché rodinné štěstí.
A tehdy jsem pochopil, že největším bohatstvím jsou obyčejné okamžiky, kdy stojíme při sobě. V rodině je každý most nesený láskou, každý den malován smíchem i nedokonalostí a každý motýlbarevný i ten docela obyčejnýmá u nás dveře dokořán. Protože doma nejsme jen sousledi ve stejném bytě. Jsme parta zachránců motýlů a snů, a vždycky budeme stát při sobě, ať řeka plyne jakkoliv prudce.