Ponožky
Ach, můj miláčku! Ty jsi ten nejhodnější! Proboha, proč jsou malé děti tak sladké, že? Tereza Maláčová se rozplývala nad vnoučkem a pyšně se natřásala před kamerou.
Šest měsíců od narození Matýska se slavilo s velkolepostí klauni, balónky, obrovský krásný dort. Babička s dědečkem si dali záležet. Pavlína, Matýskova maminka, celou tu veselici moc neschvalovala. Bylo jí sice příjemné, že její rodiče chtějí učinit radost jí i synovi, ale jak to mívala už v dětství, velmi rychle ji hlučná oslava unavila. A Matýsek, zjevně po ní, začal zoufale plakat už za půl hodiny od začátku, takže ho Pavlína musela vzít dovnitř. Pečlivě zavřela okna, usadila se s dítětem do křesla a za pár minut už Matýsek usnul.
Utrápil ses, miláčku. Ještě jsi na takové mejdany malý.
Tereza se vydala do dětského pokoje, v ruce nesla z předsíně svůj dárek.
Spí?
Je unavený. Mami, říkala jsem ti, že je na to ještě malý.
Ale no tak, musí si zvykat. Dcero, můžeme si dovolit uspořádat takovou slávu našemu milovanému vnoučkovi! Podívej, co jsem mu koupila! Není to rozkošné?
Zašustění papíru vyrušilo dítě, které se neklidně zavrtělo.
Mamko, nech to na později, jo? Pavlína znovu začala pochodovat po pokoji, kolébajíc synka.
No jo! Takovou dobu jsem vybírala a tobě je to jedno! Tereza s rozmrzelostí položila krabici.
Ale ne, vždyť mě to zajímá! Určitě je to krásný dárek! Pavlína se usmířila. Nemohla bys mi přinést něco k pití? Mám hroznou žízeň.
Polož ho a pojď dolů.
On se vzbudí.
A co má být. Půjdeme zase ven, ne?
Jestli teď vstane, bude plakat do noci. Nevymýšlej, mami, prosím tě.
Pavlíno, děti je třeba vychovávat hned zpočátku. Vychované děti nebrečí!
Pavlína sebou trhla, na okamžik zpomalila, ale pak pokračovala v jejím tichém tanci po pokoji. Její pohyby plynuly bez přerušení, jako by celý život nacvičovala tenhle zvláštní tanec ticha. Vychované děti nikdy nedělají, co dospělým vadí. A holky musí být dokonalé. Rovná záda, hlava vzhůru, první pozice žádné odmlouvání!
Jdu zpátky k hostům. Ty mezitím uspávej dítě a pak přijď dolů. Bez paní domu to není vhodné.
Zastup mě aspoň chvíli, mami.
Tereza odešla a Pavlína se zabořila do křesla, syna tisknouc k sobě. Kolik toho musela podniknout, než se Matýsek narodil!
Narodila se ve velmi spořádané rodině. Děda byl profesor, babička vrchní chirurgyně v největší Pražské nemocnici. Otec pokračoval v rodinné tradici a stal se také lékařem. Pavlína nikdy nepochopila, jak se z tak sebejistého a rozumného muže stal poslušnou hmotou v rukách její matky. Tereza byla totiž k vědě na hony daleko. Sotva dostudovala vysokou a schovala diplom do zásuvky, začala hledat muže. Respektive snahu našla její vlastní babička. Marie Veselá úkol splnila bravurně. Rodiče se seznámili na narozeninové oslavě a od té chvíle to jelo samo. Krásná, upovídaná Tereza rychle přilákala Aleše a za pár měsíců byla velká svatba a nastěhování do bytu od rodičů. Po dvou letech se narodila Pavlína a okamžitě byla svěřena do výhradní péče babičky. Marie rozhodovala o chůvě a pečlivě vybírala kroužky, které se ke slečně hodí: dva jazyky, baletní škola, soukromý učitel klavíru.
Na dítěti musí být všechno dokonalé!
Pavlína trávila víkendy v muzeích a divadlech pod ostražitým dohledem babičky. Rodiče vídala málo. Otec měl spoustu práce, maminku sotva políbila a už letěla na další společenskou akci.
Babiččina výchova nesla ovoce Pavlína byla přijata na taneční konzervatoř, později do známého souboru. Kariéra se vyvíjela, když potkala svého budoucího muže. Dan se rodině líbil jen otci.
Proboha! Jaký to nerovný svazek! babička Marie ležela na gauči s rukama na spáncích. Zamysli se, holčičko! Co chceš dělat s tímhle buranem?
Babi, vedle tebe málokdo dokáže kloudně mluvit. Pavlína seděla v křesle s nohama pod sebou.
Chceš tím něco naznačit?! Marie se posadila a zadívala na Pavlínu.
Chci říct, že málokdo na světě se dokáže vyrovnat tvé inteligenci.
Marie svraštila obočí, ale Pavlína pokračovala:
A chci ještě říct, že Dana nejen že mám ráda, já ho miluju. A snad uznáš, že právě láska pohání umění, ne?
Umění sem, umění tam! Ale jak s ním budeš žít?
Dlouho. A pokud možno šťastně.
Své štěstí si Pavlína vybojovala. Neobešlo se to bez nekončících výčitek a prosíček o rozum. Ale když podívala do Danových očí, řekla ano, a další protesty ustaly. Pro Dana byla Pavlína jako oživlá bohyně, která se snesla až k němu. Křehká, něžná, zranitelná, ale s pevným jádrem. Toužil ji obejmout a chránit před celým světem.
Moc ti toho zatím nemůžu nabídnout. Ale udělám vše pro tvé štěstí. Umím tě milovat.
Jiné sliby nebyly třeba. Pavlína pochopila, že se našel někdo, kdo ji chce právě takovou, jaká je. Žádná další přizpůsobení.
Jejich cesta nebyla snadná. Dan neměl známosti, ani bohaté příbuzné. Otec zemřel dávno a matka, Jana, celý život učila na základní škole. Děti ji zbožňovaly, syn ji obdivoval. Díky ní vystudoval prestižní fakultu a firmě, kterou založil, se začalo dařit. Brzy byla špičkou v oboru. Dokonce i Marie Veselá musela jeho schopnosti uznat, obzvlášť po narození pravnoučka.
Pavlína toužila po dítěti až posedle. Slavná být nemusela, chtěla jen prosté ženské štěstí. Ale příroda ji dlouho nechtěla obdařit roky vyšetřování, dvě operace, nic. Pavlína po nocích plakala a Danovi nic neříkala, nechtěla ho zraňovat. Přemýšlela, zda má právo mu upírat otcovství. Když mu to nesměle navrhla, rozesmál se.
Promiň, promiň, Pavli! Dan si ji pevně přivinul. Ty hloupá, proč si myslíš, že moje láska k tobě závisí jen na dítěti? Ty jsi moje všechno!
Plakala štěstím i úlevou.
Přijmout, že dítě bude jen sen, bylo jednodušší než doopravdy se s tím smířit. Neustále narážky její matky, že “všechny kamarádky jsou už babičky a ona nic”, nebo pozvání na dětské oslavy a vybírání dárků pro cizí děti jen přilévaly olej do ohně. Nakonec ale otevřela baletní školu, aby nezačala šílet, a do práce se vrhla po hlavě.
Prvních příznaků si nevšimla připisovala je vyčerpání. Až když ji jednoho dne její tchyně opatrně oslovila v kavárně při kávičce: Pavlíno, nečekáš náhodou dítě? a Pavlína ostře zareagovala, při vstávání málem omdlela. Jana vše vyřešila: hbitě objednala sklenici vody a malou krabičku. Netrap se, když můžeš vědět hned.
Personál kavárny pozoroval dvě ženy tančící kolem stolu divoké kolečko s pláčem i smíchem zároveň. Štěstí z nich sršelo a každý host se musel nevědomky usmívat.
Matýsek přišel na svět zdravý a silný, lékaři jen tiše žasli.
Byla jste baletka? zeptal se porodník.
Ano.
Synáček je úžasný. Opravdový kluk jako lusk.
Ráno se Pavlína budila s tak slastným štěstím, až ji to někdy děsilo:
Neboj se, zlato, nejsi na to sama. Jsme dva rozděl si to. Dan hladil tvářičku v prachovém peří, které zakoupila slavnostně Tereza.
Odpustka z porodnice se proměnila ve zvláštní výjev: fotografové otírali objektivy, hosté se mačkali u branky, doma čekal hojný stůl. A Pavlína, vyčerpaná, toužila po sprše a klidu.
Mami, proč jsi to celé tak zorganizovala?
Jak to proč? Musí to být poctivě oslaveno! Udělala jsi mě babičkou! Jsem šťastná!
Pochopila, že teď nemá cenu se hádat, a s krajní únavou vystoupala po schodech k malému komornímu davu neúnavných hostů.
Dcero, jsou tu jen ti nejbližší!
Spiklenecký pohled Jany, jež v chodbě v koutku nesouhlasně pokrčila nos. Stání ji bolelo, hosté přibývali.
Smím si půjčit na chviličku vnoučka a jeho krásnou maminku? Jana sebevědomě zakročila a odvlekla Pavlínu nahoru do ložnice.
Lehni si. Připravím ti vanu, máš hlad? Polévka je na sporáku.
Pavlína kývla a sledovala, jak Dan ukládá dítě a sám se tváří zdrženlivě.
Musíme jít dolů.
Kdo musí? zamračila se Jana. Oni to zvládnou. Už jsi se s nimi protokolárně vyobjímala.
Pavlína si s úlevou oddychla a najednou jí oči klesly únavou. Svíjela se pod dekou, zatímco Jana chodila po pokoji.
Chceš spát? překryla ji až ke kotníkům. Spi, já pohlídám malého.
Matýska… upadala. Už nespatřila, jak na ni Jana něžně pohlédla. Mimochodem, Matýsek byl po Danově otci.
Tereza, když dorazila o pár minut později nahoru, byla pohoršená, že dcera spí místo hostění.
A tomu se říká co?
Tomu se říká mladá, kojící matka. Potřebuje klid. Nebudeš chtít, aby tvůj vnuk měl umělé mléko, že?
Ale já Pavlínu tři dny nekojila, a jaký je ze mě dospělý člověk! Tereza se chtěla rozběhnout do pokoje, ale Jana ji zadržela u lokte.
Nechme teď novou etapu našich životů babičky. Jak myslíš, že nás malý bude oslovovat babičko, nebo jménem?
Dan zavřel dveře a v duchu matce děkoval. S tchyní totiž vycházel těžko. Využívala vše, co mohla, a s jeho názorem si těžkou hlavu nedělala. Nekonfliktní Dan měl velké sebeovládání, když šlo o matku své ženy. S tchánem vycházel dobře, ten ocenil jeho schopnosti, jen k matriarchátu rodiny mlčel.
Změnit ji nepůjde, vulkán v domě nestojí za to.
Pavlína spala hodinu a půl, zpočátku nechápala kde je. Ale Matýsek zavrněl, dole se ozval smích, a byla zpátky v realitě. Nakrmila dítě, dočkala se manžela a konečně dorazila do koupelny. Sedíc po sprše u okna, srkala vynikající polévku od Jany a vyptávala se na péči o děti.
V porodnici něco ukazovali, ale toho je málo. Mám strach!
Jez a neboj se! Děti jsou pevnější než si lidé myslí. Ty jsi maminka. Jakmile pustíš strach, vše půjde samo. Když se narodil Dan, byla jsem na vše sama. Zvládla jsem to, i když s chybami. Ale kdo je nedělá! Věř si. Věřím ti, že sama poznáš, co je pro tvé dítě nejlepší.
Čas ukázal, že měla pravdu. Za pár týdnů se Pavlína v nových rolích zabydlela, i když strachu se nezbavila zcela.
Prvních šest měsíců uteklo jako voda. Jana jezdila dvakrát týdně pomáhat, ale obvykle skončila u plotny. Pavlínu to zpočátku mrzelo, ale Jana ji vždy utěšila:
To je tak krátké období. Každý záblesk, úsměv, je nový. Užij si to. Já zvládnu vařit i vytírat.
Tereza se doma objevovala sporadicky, ale vždy jako malý cirkus.
Podívej, jaký kočárek jsem koupila! Fantazie!
Mami, máme výborný kočárek!
Není co srovnávat! Obleč malého, jdeme na testovací jízdu!
Jméno Matýsek babička dlouho odmítala uznat.
Kde jste to sebrali? Proč ne něco normálnějšího? Matyáš! To zní jak z pohádky!
Je to jméno pro panovníky, mami. Co ti vadí?
On s ním bude žít! Budou se mu v kole smát!
Tak půjde do normální školy. Dítě si pojmenujeme podle sebe.
To si piš… Teď mu jméno dala prababička, já bych tě pojmenovala jinak!
Dobře že jsem já svého syna mohla pojmenovat sama.
Tereza odfrkla, vzala vnuka a vypravily se ven. Stejně jí lichotila slova kolemjdoucích: Jaký krásný kluk a maminka jak ze žurnálu! Líbilo se jí, že si vnoučka pletou s jejím dítětem. V celé čtvrti se ale rychle vše vyjasnilo. Vyjížďky skončily; místo toho chodila na kávu po cestě.
Budu babička-na-slavnosti! Další křiklavá hračka si našla místo v dětském pokoji.
Rodinné role se ustálily. Všichni se uklidnili.
Jen oslavu, co Tereza zorganizovala k půl roku, málem pokazila hádka.
Pavlína s úsměvem přivinula syna a sáhla po krabici od Terezy. Nádherná stříbrná chrastítka ji nadchla.
Matýsku, podívej, jaká krása!
Dítě otáčelo v ručkách zvonící hračku a usmívalo se novými zoubky.
A co ti dala babička Jana? Pavlína otevřela balíček od tchyně.
Bělounký kabátek, ručně pletený Janou, byl jemný a Pavlína si ho přitiskla ke tváři.
A ponožtičky! Vidíš, jak jsou krásné! Máš šikovnou babičku!
Tereza, vstoupivši právě v tu chvíli, vykřikla:
Proboha! To je úžasné! Koupila jsi to někde u návrháře?
Ne, to pletla Jana.
Tereza kabátek otáčela v rukou:
To tě nenapadlo koupit něco lepšího? První významné výročí. Sama bych něco takového nikdy nezvolila! Škudlit na dětech Neuvěřitelné!
Mami!
No a co? Copak nemám pravdu?
Pavlíně bylo trapně, hlavně protože Jana stála mezi dveřmi a slyšela vše. Položila sklenici s kompotem na přebalovací stůl a tiše odešla. Pavlína uklidňovala rozmrzelého syna. Když sešla dolů, zjistila, že Jana už odjela.
Dane! To je tak trapné! Je mi hanba!
Ale to jsi nebyla ty. Proč bys měla být v rozpacích?
Měla jsem to hned zarazit. Tohle je špatně!
Neboj, Jana to pochopila.
Chtěla rovnání vztahů řešit brzy otevřeným rozhovorem, ale Jana všechny pokusy smírně odmítala.
Pavlíno, nestresuj se. Netrápím se tím.
Ale Pavlíně se zdálo, že něco nevyslovitelného zlomilo, a snažila se to nějak opravit.
Jednou v neděli, když byli doma jen ona a Matýsek, a dítě spalo nahoře, Pavlínu přepadly ostré bolesti. Zkoušela volat Danovi telefon vypnutý. Táta v nemocnici, maminka suše odsekla, že má teď linku, než zavěsila. Po několika pokusech zprávy: obsazeno.
Bolelo čím dál víc; vytočila sanitku, pak zoufale Janě.
Pavli?
Prosím… pokoj před očima plaval.
Jana běžela v bačkorách, kabelku v ruce, vletěla na cestu prvnímu autu.
Máte hrklo v hlavě?! zuřil taxikář.
Moje dcera! Rychle prosím!
Naskočte!
Cestou Jana šeptala: Neboj se. Jezdím třicet let, dojedeme.
Sanitka zaparkovala skoro ve stejný čas jako taxi. Jana mávala na záchranáře.
Tudy, rychle!
Pavlína se probrala později.
Budeme vás brát s sebou.
Kam? Proč? nechápala.
Pavlíno, musíme. Neplaš se. O Matýska se postarám, Dan už je na cestě.
Operace dopadla dobře a za dva týdny byla doma. Otec trval na tom, ať ještě zůstane v nemocnici, ať je silná.
První, co po návratu udělala, bylo, že objala synka. Pak volala Tereze.
Mami!
Pavlíno! Jak ti je?
Špatně. Budu potřebovat pomoc.
Jak bych ti měla pomoc? hlas Terezy zněl zvláštně.
Potřebuji, abys s námi byla, než zesílím. Matýska sama nezvednu.
Samozřejmě! Ale mám poukaz. Odlétám pozítří. Tarify už nejdou vrátit. Tak jsem se těšila!
Pavlína na chvíli zavřela oči a beze slova vypnula telefon. Bude se muset spolehnout sama na sebe.
Po odpoledni, kdy uspala synka, začala jen tak spát, když zaslechla, že po pokoji někdo chodí.
Pardon, nechtěla jsem tě vzbudit! Jana brala Matýska do náručí. Nemáš hlad? Uvařila jsem tvůj oblíbený vývar a mám čerstvé koláčky. Jdu ti všechno ohřát. Nevadí ti, když u vás zůstanu, než budeš zase fit?
Pavlína se rozplakala.
Ale no tak, zlatko! Lékař řekl, že potřebuješ jen radost! Tak se na ni soustřeďme.
Matýsku, pojď k mamince! Jana pustila malého na podlahu, přidržela ho za ručičky, ale on se rozběhl sám k Pavlíně.
Ta vztáhla ruce, zvedla syna a pohlédla na Janu.
Tak co, radost už funguje? Jana se smála. A teď tě nakrmím! Musíš se rychle uzdravit. Až ten kluk začne běhat, potřebuješ víc síly než kdy dřív.