Paní Aleno, mohu? na prahu ředitelny chemičky zůstal stát jeden z jejích zástupců.
Ano, pane Jaroslave, pojďte dál, kývla úředně ředitelka. Tak co máme dnes nového?
Co nového? Kde?
Na provozu přece.
Á, na provozu. Na provozu je všechno fajn. Proč se ptáte?
No jak proč? Nepřišel jste ke mně určitě jen tak. Asi chcete o něčem mluvit.
No, vlastně Potřeboval bych s vámi něco probrat, přikývl zamračeně zástupce. Spíš o něco poprosit.
Poprosit? Alena tázavě pohlédla na toho uhlazeného muže a nevěřícně zavrtěla hlavou. Jaroslave, vy se mi poslední dobou nějak nezdáte.
Poslední dobou?
Jo. Chodíte tu jako kakabus. Jako byste měl doma pohřeb. Je doma všechno v pořádku?
No, jak se to vezme povzdechl si Jaroslav. Za chvíli možná nebude. Pokud mi nedáte jedno potvrzení.
Potvrzení? Alena zpozorněla. Teď vás vůbec nechápu. O jakém potvrzení mluvíte?
Chápu, že nechápete, ale jinak to nejde. Potřebuji od vás potvrzení. Pro mou ženu.
Prosím? Aleně se nechtělo věřit vlastním uším. Potvrzení? Pro vaši ženu? A jako vážně?
Potvrzení, že mezi námi nic není a nikdy nebylo.
Že co že nebylo?
Že jsme nikdy neměli no blízký vztah. Jako chlap a ženská, víte jak.
To jste se zbláznil? Alena, na rozdíl od Jaroslava, bledla čím dál víc. Vy si ze mě snad děláte srandu!
Kéž bych, zafňukal Jaroslav. Ale jde tu o vše. Moje žena si do hlavy vsugerovala, že jsme milenci. A buď jí to písemně vyvrátíte vy, nebo podá žádost o rozvod a odstěhuje se s dětmi k mamince do Ostravy. A to je, uznejte, konec světa. Co mám dělat?
Ředitelka civěla chvíli s otevřenou pusou a pak si dodala odvahy:
Vaše žena má zřejmě bujnou fantazii. Požadovat od manžela potvrzení, že je věrný Neviděla jsem to ani v žádné české komedii!
Vím! Ale já s tím nic nezmůžu Máme spolu děti. Pokud jí nedáte to vaše razítko, navždyčky mi zmizí za Karvinou a už je neuvidím. Prosím vás, napište jí tu pitomou lejstra, zachráníte mi manželství.
Poslyšte, pane Jaroslave! Alena kroutila hlavou pořád víc. Kde na to vaše žena vůbec přišla, že bychom spolu něco měli? Nikdy jsme se spolu nepotkali mimo práci! A flíčky od rtěnky na košili taky nikdy nebyly, to bych si všimla. Jak ji to napadlo?
Od tohohle, zalovil Jaroslav v kapse saka, vytáhl mobil, najel na fotku a podal ji Aleně. Tohle viděla manželka a vypnulo jí logické uvažování.
A co jako? Alena si fotku prohlížela zmateně. Byla tam celá adminstrační parta. Vždyť toto mám taky. Po slavnostním předávání cen z města.
Jenže, povzdychl si Jaroslav, my tam stojíme vedle sebe a já vám položil ruku na rameno.
Protože jsme se tam všichni mačkali jako sardinky do objektivu!
Vím, že jo. Ale koukněte na náklon vaší hlavy. Moje Radka tvrdí, že takhle se sklání hlavu na mužovu hruď jen zamilovaná žena.
Cože?! rozhořčení v očích Aleny přímo jiskřilo. Jaká zamilovaná žena? Vaše Radka je asi slepá. Já se naklonila, aby mě při focení nezakryly ty karafiáty, co držela v ruce paní Pavlína.
Taky jsem jí to půl večera vysvětloval, ale čím víc jsem mluvil, tím víc byla přesvědčená o své pravdě. Bez potvrzení jsem v háji. Fakt přísahám.
To snad není možné! povzdechla Alena. Tak vy jste opravdu typický podpantoflák?
Jsem, šeptl Jaroslav, ale dost hlasitě, aby ho slyšela. Kvůli dětem podpantoflák být klidně budu. Bez nich bych stejně neměl pro koho žít.
No to je hrůza, zamručela Alena, vytáhla čistý papír a ušklíbla se. Dobře Pokud je tohle to, co zachrání vaši rodinu Tak diktujte!
Tak jo, zabručel Jaroslav. Píšete: Já, Alena Novotná, tímto potvrzuji, že svého zástupce Jaroslava Procházku nemohu ani vystát
Alena na něj pohleděla tázavě, on ji ale gestem uklidnil:
Fakt to tam napište. A přidejte ještě: “Ba co víc, nenávidím ho!”
Jak to jako nenávidím? vyjekla Alena. To pak s ním mám spolupracovat, když ho nenávidím? To nejde.
Tak tedy napište: Nenávidím pouze jako muže. Ani za milion korun českých bych s ním nešla do postele. A teď podpis a orazítkovat.
Razítko je v účtárně, odpověděla Alena automaticky, pak vše po sobě přečetla a zhrozila se.
Vždyť je to šílenost! Dělat tohle, to je proti zdravému rozumu! rázně papír složila a roztrhala na kousky.
Co to děláte? zlekl se Jaroslav. Já ten dokument opravdu potřebuju!
Víte co, pane Jaroslave Alena se najednou usmála zvláštním úsměvem. Já myslím, že by bylo lepší, kdybyste se s Radkou rozvedl, upřímně řečeno.
To přece nejde! vylekal se zase Jaroslav. Vždyť mi vezme děti. To vám Radka garantuje. Sbalí je a zmizí.
Nezmizí, usmála se Alena s klidem. Mám známého právníka, machr přes rozvody. Zařídí, abyste děti měl vy. Určitě něco vymyslí.
Ale
Když bude nejhůř, přerušila ho, osobně vám pomůžu s výchovou. S dětmi si poradím.
Vy? Že vy byste mi pomohla?
Opravdu. Jako zástupce jste mi docela sympatický. Najdu vám skvělou chůvu, uvidíte.
A Radka?
Radka může klidně odjet do Ostravy za maminkou. Nebo ať přijde za mnou a vše si v klidu promluvíme, pěkně mezi čtyřma očima. Opravdový lidský rozhovor je lepší než kdejaké papírové razítko.