Já a moje manželka máme nyní čtyřicet čtyři let. Před měsícem a půl jsme se znovu stali rodiči. Už jsme měli pět dětí, všechno kluci, a teď jsme konečně přivítali holčičku!
S manželkou jsme se seznámili už na gymnáziu, a stalo se, že nám v šestnácti narodilo naše první dítě. To nijak neubrali na naší lásce, právě naopak spojilo nás to ještě víc a brzy jsme měli svatbu.
Rodiče mě vždy podporovali, a když jsme ve dvaceti zjistili, že čekáme druhé dítě, všichni byli nadšení a šťastní.
Jednoho dne mi maminka řekla, že by sama chtěla mít alespoň dvě děti, jenže s tátou to nebylo možné, a proto si tolik užívají péči o své vnuky.
Být otcem není vždy lehké; jsou děsivé chvíle když jsou děti nemocné a také veselé nebo smutné třeba po rodinných hádkách. Ale nikdy to neovlivnilo mou lásku k dětem ani manželce. Myslím, že dokud dokážeme přivést děti na svět, měli bychom jim dát šanci žít. S manželkou jsme šťastní a neplánujeme přestat, přejeme si klidně další děti.
Dnes, když se ohlédnu, uvědomuji si, že rodina je v České republice to nejcennější. Děti dávají životu smysl, a člověk by se neměl bát jeho naplnění.