Vždycky jsem věřila na druhé šance. Říkala jsem si, že pravá láska najde cestu i přes bolest, hrdost a chyby. Takže když mi po dvou letech od rozchodu napsal Lukáš — můj bývalý —, něco se ve mně pohnulo. Směs vzrušení, nostalgie a slabé naděje zaplnila všechno kolem.
Rozchod byl těžký. Byly tam křivdy, nedorozumění, výbuchy hrdosti od obou stran. Dlouho jsem se zotavovala a učila se znovu dýchat. Dokonce jsem chodila s jiným, zkoušela jsem začít znova. Ale Lukáš… prostě zůstal někde hluboko, jako jizva, která se pořád nehojí. Nezapomněla jsem. A když navrhl, že bychom se sešli, jen si promluvit — souhlasila jsem. Naivně jsem si myslela, že by z toho mohlo něco dobrého vzejít. Prostě rozhovor dvou dospělých lidí, kteří si kdysi byli blízcí. Co by se mohlo pokazit?
Setkali jsme se v útulné kavárně na rohu Vodičkovy ulice. Přišla jsem dřív, a když vešel, srdce mi divoce bušilo. Měl všechno jako dřív — stejné držení těla, lehký strniště, ten teplý, povědomý pohled. Usmál se, přistoupil a objal mě. Na vteřinu jsem měla pocit, že se vracím do minulosti, kdy všechno bylo jednodušší a jasnější.
Povídali jsme si hodiny. Nejdřív o maličkostech — o práci, co je nového, jak se máme. Jeho hlas byl pořád stejně jemný, pohled upřímný. Vypadalo to, že opravdu chce vědět, jak jsem žila bez něj. A já, hloupá, jsem tajila. Začala jsem si dokonce myslet, že možná ještě něco může být — aspoň přátelství, aspoň nějaké spojení duší.
Ale pak… něco se změnilo.
Zapadl do křesla, zvážněl, odvrátil pohled. Jako by bojoval sám se sebou. Cítila jsem úzkost. A pak promluvil.
— Adélo… musím ti něco říct. Trápí mě to. Ale musíš znát pravdu.
— Co se děje? — hlas se mi zachvěl. — Děsíš mě.
Povzdechl si, promnul si spánky a konečně se mi podíval do očí.
— Nesešel jsem se s tebou, abychom byli znovu spolu. Nechci to. To všechno… — rozložil ruce, — není proto, že bych po tobě toužil.
Zbledla jsem. Srdce mě bolelo.
— Tak proč? — zašeptala jsem.
Na okamžik se odmlčel, pak vydechl a hodil mi do tváře:
— Využívám tě, Adélo. Abych se pomstil tvojí sestře. Anetě.
Všechno se kolem mě rozpadlo.
— Co?… Ty… co jsi to řekl?
— Tvoje sestra… zradila mě, — řekl chladně. — Přesvědčila mě, že mě miluje. A pak… začala chodit s jiným. Za mými zády. Hrála si se mnou. A teď si hraju já. Ty jsi můj nástroj. Ten nejlepší.
Ztuhla jsem. Moje sestra — moje nejlepší kamarádka, opora, člověk, kterému jsem věřila víc než sobě… To přece nemohla udělat. A Lukáš… celý ten večer, jeho laskavá slova, ty pohledy — to všechno byla lež?
— Co přesně udělala? — sotva jsem ze sebe dostala slova.
— Byla se mnou. A pak se mi smála za zády, — jeho oči potemněly. — Ani nevíš, jak to bolelo. Ztratil jsem důvěru. A teď… chci, aby cítila to samé.
Nevěděla jsem, jak dýchat.
— Využíváš mě, abys ublížil Anetě? Mně? Proč? Já jsem ti nic neudělala!
— Vím. Promiň. Ale jinak to nejde. Musí pochopit, co ztratila. Co způsobila.
Do očí se mi hrnuly slzy. Sotva jsem popadala dech. Vnitřně jsem se svíjela v bolestném klubíčku — studem, lítostí, zklamáním.
— Hraješ si s mýma citečkama, — zašeptala jsem. — Já vážně myslela… doufala…
Odvrátil se.
— Je mi líto, Adélo. Upřímně. Ale mě taky hrozně zranila. Jsem ztracený. Nevěděl jsem, co dělat.
Rychle jsem vstala. Ruce se mi třásly.
— Dost. Už nikdy víc. Nebudu součástí tvojí špinavý pomsty. Nejsem loutka. Jsem člověk. A nenechám tě, abys mi kvůli pomstě, který ani nerozumím, znovu drtil srdce.
Nesnažil se mě zastavit. Jen seděl s očima sklopenýma. A já odcházela — po studené ulici, po tváři mi tekly slzy, a v hlavě zněla jen jedna otázka: „Jak jsem mohla být tak slepá?“
Už nikdy nebudu něčí figurka na šachovnici. Nikdy. A jestli kvůli tomu musím přetrhnout vztahy s ním i se sestrou — tak ať. Protože lež, i když je ve jménu lásky, je zrada. A já si volím pravdu. I když bolí.