Slavnostní výstup Magdaleny Petrové
Marie! Tohle přece není pravá polévka! Spíš nějaký podivný mišmaš! Miláčku, jsi vynikající právnička, věnuj se už konečně tomu, čemu rozumíš! Kuchyni nech těm, co nemají tolik v hlavě.
Magdo, já nejsem žádná kuchařka! Marie už má na krajíčku a nejraději by se rozplakala.
Proč jí nikdy nejdou ani ty nejjednodušší jídla? Na něco složitého si nikdy ani netroufla. U nich doma bylo dávno rozděleno, kdo má co na starosti.
Veronika hospodyně, Marie hlava rodiny a Sylva rebelka, která dokáže roztočit každé kolečko přesně tím správným směrem. Obvykle tedy vařila na rodinné setkání právě Věra, Marie a Sylva zajišťovaly zázemí: úklid, nakupování a plánování zábavy pro děti. To poslední bylo na Sylvě. Jen ona dovedla s gangem “Sokolových” tak, aby dům Veroniky, kde se zpravidla rodina scházela, zůstal po akci v relativně obyvatelném stavu bez nutnosti generální opravy či stavby dalšího domku. V rodině Sokolových se děti milovaly, rozmazlovaly, ale přesto se tu přísně vychovávalo i když to vlastně nikdy k ničemu moc nevedlo.
Všech sedm vnoučat Magdaleny Petrové, které milovala jako nikoho jiného, bylo spíš jako jejich nejmladší teta Sylva. Ačkoli už měla dvě z těch zlobných dětiček, které teď pobíhaly po zahradě a hrály si na indiány nebo africký kmen, Sylva si stále zachovala hravost. Seděla na schodech, probírala švestky, co z nich Magda vaří další várku kompotu, a přemýšlela, že by se ke srandě dětí přidala. Zastavily ji jen přísné pohledy Veroniky, která zuřivě krájela rajčata a mrmlala si pod nos:
Nejseš ženská, ale kluk! Sylvo, kdy už vyrosteš? Marie je rozumná, já také držím rodinnou linii, a ty? Chceš celý život poskakovat jak zajíc, jezdit na motorce a všechny učit, jak je život krásný? Sylvo, děti rostou, jak se tvoje děti na mámu budou koukat? Teď jsou malé, ale za pár let? Budou se stydět?
Věru, nebuď taková! Marie ještě jednou zoufale pohlédne do hrnce se svým kuchařským neúspěchem a přikryje jej pokličkou. Mají na co být hrdé. Máma, co umí rozebrat a složit motorku! Ty to umíš? Já určitě ne. Nepodaří se mi ani polévka! Na mě být pyšná netřeba?
Ale no tak, Marie. Ty neumíš polévku, ale u soudu jsi hvězda.
Tak vidíš! Každý má dělat, co umí nejlíp.
Přesně! Magdalena Petrová zaslechla konec rozhovoru, připlula na verandu a všechny ženy užasly. A děti, co ztichly hned, jak se dohadování matek ustalo, teď stojí jako solné sloupy a nevěřícně hledí na babičku ve vší parádě.
Ty jo! Sylvina dvojčata v úžasu mlaskla jazykem tak synchronně, že Magdě cukly koutky.
Účinek dosažen!
Otočila se pomalu kolem dokola, aby si rodina mohla prohlédnout nové šaty i střevíčky na podpatku, které si brala jen ke slavnostním příležitostem. A dnes dnes na ni čeká právě taková chvilka.
Holky, co myslíte? Dá se v tomhle objevit na rande žena lehce balzakovského věku s mužem, kterého naposledy viděla před čtyřiceti lety?
Magdo, vypadáš úžasně! Bude okouzlen.
Jen ať neomdlí! Magdalena s důstojností královny přešla před rodinou a postavila se do oblíbené pózy ruce v bok, brada vztyčená. Co já s omdlelým mužem? Chci vědět, proč mě po tolika letech hledal. Co ode mě může potřebovat?
Babi, třeba potřebuje ženu? nejstarší Veroničina dcera Justýna, patnáctiletá, sedá vedle tety a zastrčí si půlku švestky do pusy. No co!?
Smích, který následoval, vyplašil líné kocoury z opalování na zábradlí a vyděsil až na pokraj nervové zhroucenosti onu drobnou čivavu, kterou Veronika pořídila a honosně nazývá toy teriérem.
Justýno, ty mě zabiješ! Veroniká si otře slzy a zamíří do domu pro hadr, zatímco Marie chytá a uklidňuje poníženého psíka.
Magdo, co jste vlastně spolu měli? Chytře zašeptá na děti, které vytuší správně, že teď není čas na vměšování, a rozeběhnou se kolem zahrady.
Ach, Maruško, my měli románek!
Magdalena to slovo vyřkne s takovou nostalgií a chutí, že Justýna si zpět sedne na schody a povzdechne si, až Sylva znovu vyprskne smíchy.
Justýno, na takové věci máš ještě čas!
Jo? A kdy už? Justýna otře podlahu hadrem a znovu povzdechne, žádný osobní život! Kolik ti bylo, Magdo, když jsi měla románek?
Šestnáct! Magda rozhodí ruce a v očích jí pobaveně jiskří, když sleduje pohled Veroniky. Copak na mě koukáš takhle? Byla jsem mladá, nezkušená a pošetilá! Tobě to Justýno nehrozí, jsi celá po matce chytrá a krásná. Ale vědět, jak je to s láskami, to je potřeba. Nebo myslíš, že ne?
Magdo! Tak to už vyprávěj! Sylva smíchy sbírá slzy. Teď už ji stejně nevyženeš. Jen ať sedí a učí se!
Justýna děkovně pohlédne na tetu, usadí se pohodlněji a podívá se na babičku. Ty zelené oči, skoro jako rybník za domem, si nevědomky podědila právě po ní. To říkal každý, kdo rodinu Sokolových znal, přestože Magda vlastně nebyla pokrevní příbuzná. Právě tak jako Veronika, Marie a Sylva nebyly Magdiny skutečné dcery.
Magdalena Petrová totiž přišla do jejich života krátce poté, co jejich vlastní maminka umřela. Otec, zničený ztrátou, vůbec netušil, jak dál žít. Svět, který držel pohromadě jen díky ženě, s jejím odchodem zmizel.
Veronice bylo sotva osm a najednou se musela starat o sestry sama, protože otec na všechny otázky odpovídal:
Verčo, kdyby tu byla maminka, ta by poradila. Ona by to věděla nejlíp…
Těch odpovědí se Veronika bála jak čert kříže. Připadala si, že táta se zbláznil. Přestala se ho na cokoli ptát a pečovala o “děti” sama.
S Marií to šlo ještě nějak zvládnout, vždyť ji bylo pět a byla už rozumná, ale se dvouletou Sylvou to byla fuška. Ta se pletla do všeho a nebylo chvíle klidu.
Babička, která přijela na pomoc, chytala se za hlavu, a po dvou měsících prohlásila, že už na to nemá.
Odpusť mi, zetku. Já to nedám! Stáří, nemoci Děti jsou živé jako rtuť. Jedině Verču bych si mohla vzít k sobě. Ostatní nějak zvládneš…
Veronika se tehdy příšerně bála, že ji o všechno připraví o sestry i domov.
I Sylva, která právě strkala otcův šroubovák do zásuvky, začala křičet tak, že Veronika ji sevřela v náručí. A sama ztuhnula strachem co bude dál s nimi všemi?
Nebreč! Nepojedu! Schovám se a nenajde mě! Vím kam.
Naštěstí babička nehledala. Táta něco zabručel a matčina máma odjela s pocitem dobře vykonané povinnosti.
O pár měsíců později vstoupila do života dívek Magdalena.
Sylva už dva dny v horečce a Veronika, která ji starostlivě ošetřovala, musela otce vyrušit z pracovny, kam se zavřel, aby měl klid.
Verčo, mám moc práce! Je to opravdu naléhavé? ozval se za dveřmi tak cizí hlas, že Veronice běhal mráz po zádech.
Strach jí byl věrným kamarádem. Každé ráno, když otevřela oči, už uvažovala, jestli to zvládne dotáhne to do školy, zvládne uvařit kaši tak, aby ji Marie snědla, co zase Sylva vyvede… Báli se všeho.
Dnes ale Veronika věděla, že strach musí stranou. Sylva se zmítala v horečce, volala Veroniku a mámu.
Tati, je to akutní, Sylva umírá!
Jestli zaúřadovala tahle věta, nebo táta prostě konečně slyšel paniku ve Veroničině hlase, otevřel, zavolal lékaře a Veronika poprvé od máminy smrti aspoň na chvíli ulevila své duši, že táta jedná.
Magdalena Petrová, dětská lékařka, obsluhovala náhodou i jejich část města. Večer se chystala domů, kočky nekrmené, kuře na stole už asi “zdivočelo” od čekání na úpravu, ale práce je práce a polovičatá nikdy být nechtěla.
Vztekala se na rozkopané silnice, proběhla mezi blátem a zamračenými sousedkami:
Sokolovi?
Ten tón a tah rozhodnosti, a měla během pěti minut informace o rodině i důvodech jejich trápení.
Díky!
Vystoupala k bytu a od toho dne byla pro Veroniku ona skalou v bouři byla vyhlídkou a útočištěm v jednom.
Rychle zhodnotila situaci, zavolala sanitku a šla s otcem i Sylvou do nemocnice, kde Veroničin otec dostal od Magdy “školení”. Nejdřív byl zaskočený, chtěl se obhajovat, pak už na ni jen křičel:
Co po mně chcete?
Buďte otcem, sakra! Máte je vůbec rád? Matka tu není a otec taky ne? Kde máte svědomí?!
Křičela Magda ještě hlasitěji. Po pár dnech Veronice spadl kámen ze srdce táta se snad vrátil a ona nemusí být malá dospělá aspoň na chvíli. A brzy měla radost z druhé “macechy”.
Dívky přijaly Magdu různě. Veronika byla spokojená, života bez pořádku už měly dost, a Magda jasně zadala, že maminku měly jen jednu a ona si říkat “maminka” nebude. Stačí Magda.
Marie, která s mámou měla ten nejbližší vztah, přijala Magdu zpočátku neochotně. Veroničina slova o lepší budoucnosti nezabírala, Marie si zakrývala uši a tiše opakovala:
Nechte mě, chci zpátky mámu!
Veronika vydržela dlouho, i když Sylva už následovala Mariin příklad, ale v jednu chvíli nevydržela:
Marie! Nechci být vaše máma! Nemůžu, vždyť mi to nejde!
Magda je nachytala, když plakaly každá v jiném koutku dětského pokoje. Nahromadila je všechny k sobě a dlouho je houpala v objetí, hladila po tváři, rukách, nohách, zádech i ucpaných nosích.
Neplačte, milé moje! Maminku už nemáte, ale já tu jsem. Maminkou nebudu, ale kamarádem ano. Už vás nikomu nedám!
Plakaly poprvé bez studu, Marie stále trochu vzdorovala, ale Sylva hned usnula Magdě v náruči.
Pochopení přišlo až s časem. Za ta léta se stalo kdeco, ale Magda, které nebylo dopřáno mít vlastní děti po nešťastné operaci, se stala jejich mámou v srdci.
Otec jim odešel ze světa rok po svatbě s Magdou myslel na něco, sešel z chodníku rovnou pod auto…
Magda tu zvěst přijala v hlavě omámená, pak vyběhla ze své ordinace a běžela ke škole, kde byly Veronika a Marie jakoby ji honil bůh. Zastavila ředitelku:
Já to zvládnu!
Děti odvedla domů, nakrmila a řekla:
Holky táta už tu není. Ale nejste samy. Já vás nikdy neopustím ani nikomu nedám!
Tušily, že se stalo něco strašného. Vzájemně se držely za ruce a tiskly se do teplé široké náruče “macechy”.
Magda slovo dodržela. Děvčata zůstala s ní, adopce už byla v běhu, nikdo neprotestoval.
Odešla z polikliniky, začala pracovat v soukromých ordinacích už to tak nějak stačilo. Teď se starala o své “vrabčáky”.
A že to byli vrabčáci s velkými plány! Každý plán Magda přijala. Ať už byly její představy o budoucnosti jakkoli jiné.
Chceš být herečkou? Zajímavé! Marie, to není jen tak. Hned telefonovala, a dva dny nato šla Marie na zkoušku do divadla. Dobrá lékařka má známosti, děti hereckých ředitelů potřebují taky pečovatelskou pozornost. Jakpak by odmítli…
Po dvou letech si Marie rozmyslela, a Magda si oddychla.
Sylvo! Když už chceš padat na motorce, aspoň v pořádné výbavě!
Trénovala s kaskadérem, Magda prodala i chalupu, hlavně, že Sylva má svou dílnu a je spokojená. Bezpečí dítěte nemá cenu! “Vždyť kdo tvoří ta pravidla, profese i štěstí?”
Veronika byla vždycky rozumná. Magda ji tiskla a šeptala:
Vydechni si, malá, jsem tu.
Takových momentů si Veronika cenila zas byla tím malým dítětem, co může spoléhat na dospělého.
Magda se snažila. Pomáhat, chránit, vychovávat. Někdy se to nedařilo, ale když se ohlédla zpět, neměla důvod litovat. Děvčata vyrostla, vše mu se postavila, má rodinu, děti Co víc si přát?
Život plynul klidně, občas s menšími starostmi. Až do onoho telefonátu před třemi dny, kdy se z éteru ozval dávno zapomenutý hlas. Magda upustila hrnek čaje a usedla v šoku do křesla, minulá židle ji minula, a chvíli jen koukala do stropu na zkoprnělé dotazy vnučky.
Justýno, zavolej mámě! Potřebuju morální injekci!
Veronika byla za půl hodiny doma, auto letělo, telefon drnčel.
Magdo, co se stalo?
Asi jsem se zbláznila!
Ale prosím tě! Veronika odhazuje bundu, Sylva si odkládá přilbu na kocoura:
Běž od ní! Spí na tom pořád! A teď máš kecy? Měkkoučká polštář! Podívej, jak mi umí kreslit! Líbí?
Nádhera! Je to drak?
Přesně v mém stylu! Magda už kouká na strop. Holky, můžu jít na rande?
Kamže!?
Tváře starších dcer jsou k nezaplacení. Justýna odbíhá dát vařit vodu na čaj. Matika bude muset počkat i tak je jedničkářka.
A babička na rande! To je teda něco!
O tomhle šokujícím tématu vede rodina debatu několik dní. O víkendu, když jsou všichni pohromadě u Veroniky, Magda hraje “drama”.
Co vám mám povídat? On byl moje první láska! Ach, jak byl krásný! A jaký měl hlas
Babi, milovala jsi ho?
Šíleně! Magda zvedá oči ke stropu. Milovala a trpěla!
A proč trpěla?
Protože moje láska byla nešťastná a stala se příčinou všech možných potíží. Ztratila jsem samu sebe! Řekla jsem to dobře, že?
Ještě, babi, povídej dál!
Děcko moje! To není na povídání, to je na baladu! Tohle by měli zpívat bardové! Ale dobře, obalím to do slov.
Magdo! směje se Sylva a chroupe další švestky. Méně pýchy, více reality!
Nebuď drzá, děvenko! Nebo místo věnečků dostaneš gesto, které zná každý Čech a ví, co znamená.
Už mlčím, jen povídej, Justýnu to zajímá!
A tak Magda usedne do houpacího křesla s Justýnčiným sešitem místo vějíře:
Pozorujte a bez komentářů! Tohle už jsem dávno pohřbila a nikoho mi nesouděte!
V klidu, stejně už jsme připravené na všechno! Veronika utírá prkénko od rajčat a sype je do mísy s okurkou.
Magda začne: Jak už to bývá, první láska nevedla ke svatbě. A proč taky, když mně bylo šestnáct, jemu sedmnáct a ta, co nás rozdělila, měla sotva osmnáct?
Ona byla starší? Justýna hned ztichne, když Sylva ukáže prstem, ať neruší.
Teď mi to přijde malicherné, tehdy to byl celý věk! Byla studentka, sousedka. Máma se s její mamkou kamarádila, znaly jsme se dobře. Kamarádily jsme dokonce. První lekce pro tebe, Justýno: nikdy neříkej kamarádce, jak skvělý máš kluka! Takové věci končí špatně. Závist je jako černá plíseň nejdřív ji nevidíš, ale pak zahltí všechno. Tak to bylo i u mě nejdřív závist, pak všechno ostatní. Zjistila jsem, že spolu chodí, když už jsem byla zamilovaná po uši. Mlčela, trpěla, bála se přiznat.
Nejsi Tatiana Larinová, babi?
Nejsem. Příběhy mám ráda, ale šla jsem jinudy. Kdo ví, jestli to bylo dobře nebo špatně. Možná kdybych řekla, že mi nejde jen o kamarádství Ale co by z nás bylo? Pár měsíců polibků na lavičce? On mířil do armády, chtěl být námořníkem, já toužila být doktorkou. V tom jsme své sny splnili… Když si vzpomenu on mi dokonce dvakrát napsal! A já mu v prvním dopise přiznala, že ho miluju.
Hurá! Justýna radši málem spadne ze schodů, jak tleskne.
Sylva ji zachytí a ostražitě kouká na Magdu. Její hlas zvážněl.
A dál? Justýna si tře ruce napětím, ale Magdalena mlčí.
Pauza trvá a Sylva už chce prohlásit, že večer vzpomínek je u konce, ale Magda se vzchopí:
Ve druhém dopise jsem mu odmítla…
Proč? kroutí hlavou Justýna.
Protože jsem mu neměla co nabídnout, kromě své lásky. A muži potřebují někdy víc.
Co víc?
Děti, sluníčko. Jeho pokračování. A to já dát nemohla. A když někoho miluješ, musíš myslet hlavně na něj. Najdeš-li někoho, kdo myslí víc na tvé štěstí než na svoje, toho si drž a vezmi si ho! To je jediná jistota.
Justýna si přemýšlivě otírá prst o fialový povrch švestky.
A pak? zvedne oči na babičku a uvidí mokré tváře. Skočí k ní, obejme a snaží se jí něžně osušit slzy.
Nebreč! Stačí, už nic nevyprávěj! Babi, nesmíš plakat, zčervenáš a zničíš si make-up!
Máš pravdu! Magda ji obejme a zvedne se z křesla. Jdu si odpočinout, abych na večer byla čerstvá jako růže! Slavnostní výstup bude! To není každý den. Musím vypadat dobře.
Dcery mlčí. Někdy netřeba slov. Magda je učila, že když převrátíš stránku, dál čti, i kdybys už tušil konec.
Sylva odnáší švestky, Veronika jde uklízet na kuchyň, Marie zaléhá do houpací sítě s knížkou a hned usíná. Je ta rodinná tichá atmosféra nějak podivná, Marie má zvláštní pocit, ale nechává se pohltit spánkem.
Jak jen toho později bude litovat!
Za pár hodin u branky parkuje auto, z něj vystoupí menší pán v módní kšiltovce, srovná si papír, zazvoní.
Dobrý večer, mohl bych mluvit s paní Magdalenou Petrovou?
Veronika otevře, pozvedne obočí, ale neodmítne ho pozvat dál.
Vy jste se nedomluvili ve městě?
Ano, ale měl jsem dřív čas a nemohl jsem se dočkat.
Pojďte dál, přivedu ji.
Veronika míří na verandu a zarazí se úžasem.
Má proč!
Na verandu vplula Magdalena Petrová ve své parádě a všechny ohromila.
Vnoučata se snažila černé linky fixami místo tužky, za což je Justýna už hnala pro hadr, chudák čivava zalezla pod stůl a na svět ani nevzhlédla.
Účes, na kterém mladší vnučky čarovaly téměř tři čtvrtě hodiny byl jako věž, posetá kvítky a sponkami, fantazie účastníka mistrovství světa v kadeřnictví.
Panebože, Magdo! Věra užasla, zasmála se a pak už se směje celá rodina.
Host, užasle na špičce jedné nohy, protože druhou zapomněl položit na chodník, stahuje čepici. Lysina se něžně leskne ve slunci. Veronika se opírá o cestu a smíchem praská.
Kde kde ta hříva!
Host nechápavě hledí kolem, a pak se rozesměje taky.
Ano! Býval jsem kudrnatý, krásný a nebezpečný! Dnes už jsou ty časy pryč. Magdo, rád tě zase vidím!
Magdalena, nyní zcela vzhůru, podívá se na Justýnu s obdivem i hrůzou a zmizí v domě. Zvenku se ozve zvláštní vytí, smích až bouřlivý. Sylva se zvedá, volá “Já první!” a mizí na záchod.
Za chvíli už i Magda doladila zbytky make-upu, co šlo, a rodina sedí na verandě a dlouhý večer píše další kapitolu jejich společného života.
A stránka byla převrácena.
Sokolovy sestry, každá svým způsobem, se shodly, že dobrých lidí není nikdy dost.
A pokud tenhle muž, tak odlišný od obrazu, který Magda líčila, přijel sám a neutekl, ale zasmál se s nimi a ještě se vyptával na všechny triky v líčení snad si zaslouží šanci? Uvidíme. Hlavně, dát čas tomu, kdo o něj stojí! A že stojí, bylo jasné všem, v očích hosta, a taky v těch tmavě zelených očích Magdy.
A Veronika, když staví čaj před Magdu, ji jen na vteřinu objímá, a zašeptá jí do ucha:
Neboj se! Jsme s tebou. Jdi do toho!