Věk není rozsudek: Život ve víru vášní
Dagmara se chystala na své šedesáté narozeniny. To číslo znělo jako rozsudek a vyslovit jej nahlas bylo nesnesitelné. Kdysi se šedesátka považovala za práh stáří, začátek úpadku, a i podle dnešních mírnějších měřítek to byl přechod do kategorie „senior“. Při té představě se jí svíralo srdce.
Naposledy tak silně prožívala svůj věk, když jí bylo třicet. Tehdy se zdálo, že mládí je nenávratně pryč a zůstala jen vzpomínka na bývalou svobodu. Ale teď, když hleděla na své dospělé děti, se nad těmi vzpomínkami jen hořce pousmála.
Zastavila se před zrcadlem v ložnici a bedlivě si prohlížela svůj odraz:
„Vlastně ještě docela ujde,“ zašeptala a otáčela se ze strany na stranu. „Vypadám na čtyřicet, cítím se stejně. Nic mě nebolí, všechno funguje, kdovíjestli.“
Mrkla na svůj odraz, jako by vzdorovala času, a šla splnit úkol od manžela.
Oslavu naplánovali ve velkém stylu: na pobřeží Chorvatska, mezi přáteli a rodinou. Dagmara zpočátku protestovala – že to není důvod k veselí, ale k zamyšlení nad pomíjivostí života. Navíc drahé, daleko, starosti. Ale její námitky utonuly v nadšení celé rodiny. Manžel Zdeněk, kterému všichni říkali Zdeno, slíbil, že všechno zařídí: od letu po slideshow s hity Michala Pavlíčka. Střih svěřil mladšímu synovi, ale fotky – to pochopitelně připadlo na Dagmaru.
Usadila se na měkkém koberci v obýváku, s těžkým povzdechem otevřela starou komodu. Fotografií nebylo tolik – stopy po dvou emigracích a nekonečných stěhováních. Dětské snímky se téměř nezachovaly: když ve svých dvaceti opouštěla rodný Brno, neměla čas na sentimentalitu. Něco se podařilo získat od rodičů, ale ani oni neměli mnoho. První manželství, rozvod – odtud si odnesla jen pár obrázků: své, dětí, přátel. Zbytek zůstal v minulosti, která vlastně nikdy nepřišla.
Zdeněk, na rozdíl od prvního manžela, amatérského fotografa, fotoaparát téměř nebral do ruky. Ale za roky společného života se nějaké snímky nasbíraly. Pak život zrychlil: telefony se rozbíjely, pevné disky zastarávaly, složky se soubory se ztrácely pod podivnými názvy. Alba, která šlo listovat, osahat, vzpomínat, zmizela v propadlišti dějin.
Procházela fotky a narazila na snímek z maturity – v těch šatech, co jí darovali prarodiče z Vídně. Další – z praxe v nemocnici po třetím ročníku. A tady – bar micva staršího syna, jeho napjatý úsměv a její vlastní hrdost. A najednou – fotka, která se přilepila k jiné. Opatrně ji odlepila. Srdce jí přestalo tlouct. Lenka. Vedle ní Dagmara ve smaragdových šatech na oslavě narození dítěte.
Neviděly se téměř třicet let.
Lenka se přidala k jejich skupině mediků na podzim, přestoupivší z kardiologie na internu. Křehká, s krátkým sestřihem a obrovskýma očima, vypadala jako holka, dokud nezačala mluvit. Tehdy všichni pochopili: před nimi nestojí jen chytrá žena, ale skutečný talent. Emigrantka z Bratislavy, přijela s matkou a manželem – ten byl jejím školitelem a starší o dobrých deset let. Zkoušky složila na první pokus a tak skvěle, že si mohla vybrat jakoukoli specializaci. Zvolila kardiologii – prestižní obor, blízko manželovi. Ale po půl roce nočních směn to vzdala a přešla na internu.
S Dagmarou se sblížily okamžitě. A když Leničina matka začala hlídat Dagmařina syna, staly se z nich skoro sestry. Studium se chýlilo ke konci a kamarádky stále častěji mluvily o budoucnosti.
„Třeba bych šla na endokrinologii?“ přemítala Dagmara.
„Proč?“ mávla rukou Lenka. „Ještě tři roky studovat, a pak čekat na pacienty. Internista je hned v akci, všechno vede přes tebe!“
Nakonec Dagmara zůstala na interně a Lenka přešla na endokrinologii. A odjela do Vídně.
Lenka měla dokonalou rodinu: matku, manžela, mladší sestru – všichni ji zbožňovali. Jen jedno jí chybělo – dítě. Roky pokusů, slzy, kliniky. A pak – zázrak. Dcera se narodila těsně před promocí. Lenka se rozhodla zůstat ve Vídni, mezi slovenskou komunitou.
Rozloučení bylo srdcervoucím. Kamarádky si často volaly, Leničina matka chňapala po telefonu a žádala zprávy o „jejím maličkém“ – Dagmařině synovi. Ale čas plynul, hovory řídly, život je rozděloval víc a víc. A pak – pozvání na oslavu prvních narozenin dítěte.
Lenka popsala slavnost s nadšením: šaty za deset tisíc, stylista z Paříže, účesy za pět tisíc korun – a to na konci devadesátých let! Dagmara zpanikařila, ale její kadeřnice Jitka ji uklidnila:
„Máš skvělé vlasy. Kartáč, fén, lak – a budeš královna.“
Na výprodeji koupila smaragdové šaty s otevřenými zády, oblek pro Zdeňka, obrovský kufr a samoopalovací krém. Opalovat se nestíhala a její bledá moravská pokožka by na chorvatské slunce rozhodně nestačila.
Přiletěli v pátek v noci. V sobotu – procházka po Vídni. Dagmara si obula pohodlné tenisky, Zdeněk tričko s nápisem „Brno – není to tak špatné!“ – a vydali se objevovat město.
Plán byl velkolepý: Dunaj, Hofburg, Naschmarkt, nábřeží. Ve skutečnosti však zácpy, davy, trh byl příliš hlučný a Hofburg v rekonstrukci. Ale najedli se v nějakém moderním, drahém a ne moc chutném podniku. Zdeněk si stěžoval, ale všechno fotil na telefon.
Pak byl Dunaj, rackové, vůně moře, pouliční hudebníci a aroma vídeňské kávy. A také projížďka po Mariahilfer Straße, kde každá výloha vypadala jako záběr z filmu.
„Tady prý pil kafe George Clooney,“ řekla Dagmara.
„No, možná ne on, ale někdo hodně podobný,“ zasmál se ZA teď, třicet let poté, si Dagmara uvědomila, že nejkrásnější okamžiky života bývají ty nejméně dokonalé.
