Věk není rozsudek: Život v divokém víru vášní
Alžběta se chystala na své šedesáté narozeniny. Ta cifra zněla jako rozsudek a vyslovit ji nahlas bylo nesnesitelné. Kdysi se šedesátka považovala za hranici stáří, začátek úpadku, a i podle dnešních mírnějších měřítek to byl přechod do kategorie „senior“. Při té myšlence se jí sevřelo srdce.
Naposledy tak intenzivně prožívala věk, když jí bylo třicet. Tehdy se zdálo, že mládí navždy zmizelo a zanechalo jen stín bývalé svobody. Ale teď, když hleděla na své dospělé děti, Alžběta se jen hořce pousmála nad těmi vzpomínkami.
Zastavila se před zrcadlem v ložnici a upřeně se zadívala na svůj odraz:
„Ještě to jde,“ zašeptala a otáčela se zlehka ze strany na stranu. „Vypadám na čtyřicet, cítím se stejně. Nic mě nebolí, všechno funguje, krom ples.“
Mrkla na svůj odraz, jako by vzdorovala času, a šla splnit úkol od manžela.
Oslavu plánovali velkolepou: u moře v Chorvatsku, mezi přáteli a rodinou. Alžběta zpočátku protestovala – prý takové výročí není na veselí, ale na úvahy o věčnosti. Navíc drahé, daleko, starosti. Ale její námitky utonuly v moři rodinného nadšení. Manžel, Jakub, přezdívaný Kuba, slíbil, že všechno zařídí: od letu až po slideshow s hity Karla Kryla. Střih svěřil mladšímu synovi, fotky samozřejmě Alžbětě.
Usadila se na měkkém koberci v obýváku, s těžkým povzdechem otevřela starou komodu. Fotografií nebylo mnoho – stopy po dvou emigracích a nekonečných stěhováních. Dětské snímky se téměř nedochovaly: když jako dvacetiletá opouštěla rodnou Ostravu, na sentimentalitu nebyl čas. Něco se podařilo zachránit díky rodičům, ale i u nich toho moc nebylo. První manželství, rozvod – odtamtud si odnesla jen pár obrázků: sebe, dětí, přátel. Zbytek zůstal v minulosti, která nikdy nenastala.
Jakub, na rozdíl od prvního manžela, nadšeného fotografa, s fotoaparátem zacházel jen zřídka. Ale za léta společného života se snímků přece jen nasbíralo. Pak začal život zrychlovat: telefony se rozbíjely, hard disky zastarávaly, složky s daty mizely pod podivnými názvy. Alba, která šlo listovat, osahat, vzpomínat, zmizela v nenávratnu.
Přehrabujíc se snímky, Alžběta narazila na fotku z maturity – v těch šatech, co jí darovali prarodiče z Vídně. Tady další – z praxe v nemocnici po třetím ročníku. A tady – bar micva staršího syna, jeho napjatý úsměv a její vlastní hrdost. A najednou – fotka, která se přilepila k jiné. Opatrně ji odtrhla. Srdce jí přestalo tlouct. Lada. Vedle – Alžběta v smaragdových šatech na oslavě Masopustu.
Neviděly se skoro třicet let.
Lada se připojila k jejich skupině mediků na podzim, přestoupivši z kardiologie na internu. Křehká, s krátkým sestřihem a obrovskýma očima, vypadala jako holčička, dokud nepromluvila. V tu chvíli všichni pochopili: před nimi nestojí jen chytrá žena, ale věhlasný talent. Emigrantka z Tbilisi, přijela s matkou a manželem – ten byl jejím školitelem a starší o dobrý tucet let. Zkoušky složila na první pokus a tak skvěle, že jí nabízeli jakoukoli specializaci. Vybrala si kardiologii – prestižní, blízko manželovi. Ale po půl roce nočních služeb to vzdala a přešla na internu.
S Alžbětou se sblížily okamžitě. A když Ládina matka začala hlídat Alžbětina syna, byly jako sestry. Studium se chýlilo ke konci a kamarádky stále častěji mluvily o budoucnosti.
„Možná endokrinologie?“ uvažovala Alžběta.
„Proč?“ mávla rukou Lada. „Ještě tři roky studovat a pak čekat na pacienty? Interna – to je rovný přístup, všechno vede přes tebe!“
Nakonec Alžběta zůstala na interně, Lada odešla do endokrinologie. A odjela do Vídně.
Lada měla dokonalou rodinu: matku, manžela, mladší sestru – všichni ji zbožňovali. Jen jedno jí chybělo – dítě. Roky pokusů, slzy, kliniky. A najednou – zázrak. Dcera se narodila těsně před promocí. Lada se rozhodla zůstat ve Vídni, mezi gruzínskou komunitou.
Loučení bylo drásající. Kamarádky si často volaly, Ládina matka hned chňapala po telefonu a ptala se, jak je „její maličký“ – Alžbětin syn. Ale čas plynul, hovory řídly, život je rozděloval víc a víc. A najednou – pozvání na Masopust, gruzínskou oslavu prvního roku dítěte.
Lada popisovala oslavu s nadšením: šaty za deset tisíc, stylista z Paříže, účesy po dvou stovkách dolarů – a to koncem devadesátek! Alžběta zpanikařila, ale její kadeřnice Zuzana ji uklidnila:
„Vlasy máš nádherné. Kartáč, fén, lak – a budeš královna.“
Na výprodeji Alžběta koupila smaragdové šaty s otevřenými zády, oblek pro Jakuba, obrovský kufr a samoopalovací krém. Na opalování nebyl čas a její bledá ostravská pleť rozhodně nebyla stvořená pro středomořské slunce.
Přiletěli v pátek v noci. V sobotu – procházka po Vídni. Alžběta si obula pohodlné tenisky, Jakub tričko s nápisem „Ostrava – není to tak zlé!“ – a vyrazili objevovat město.
Plán byl velkolepý: Dunaj, Stephansdom, Naschmarkt, nábřeží. Ve skutečnosti však zácpy, davy, trh byl moc hlučný a Stephansdom v rekonstrukci. Ale aspoň jedli něco módního, drahého a ne příliš chutného. Jakub reptal, ale všechno fotil na telefon.
Pak byl Dunaj, rackové, vůně moře, pouliční muzikanti a aroma vídeňské kávy. A ještě – projížďka po Graben, kde každá výloha vypadala jako záběr z filmu.
„Tady, myslím, pil kafe Brad Pitt,“ řekla Alžběta.
„No, možná ne Brad, ale někdo hodně podobný,“ zasmál se Jakub.
U StephAlžběta si ten večer na Masopustu, navzděs všem svým obavám, uvědomila, že právě v těch nečekaných okamžicích bez dokonalosti tkří pravá krása života.
