Opožděný večer v městském supermarketu.
Jana seděla za pokladnou a tiše plakala únavou, zklamáním a osamělostí. Byla poznamenaná bezesnou nocí. Soused Karel, známý opilec, opět za zdí vyváděl s kumpány. Ani obecní strážník ho nedokáže usměrnit.
Jana se rozhlédla po prodejně a otřela si slzy. K pokladně přistupoval sympatický mladý muž v moderním kabátě. Už měsíc tento vysoký brunet pravidelně chodil k její pokladně, platíc za pizzu a džus. „Asi je taky sám,“ přemýšlela, „někomu takový fešák jistě padne do oka.“
Kupující i tentokrát přišel s pizzou, mile se usmál, podal tisícovku, ale pak si to rozmyslel: „Nechte, najdu drobné, abych vás nezačal zatěžovat s vydáváním.” Zaplatil a odešel.
Do zavírací doby zbývala hodina. Ojedinělí návštěvníci si bez spěchu nakládali nákupy do vozíků. Nevědomky zívajíc, Jana si v duchu připomněla souseda Karla. A hle, tady ho máme, zarostlého s modřinami. Přítel pití bleskově vrazil do obchodu a brzy stál u pokladny se dvěma lahvemi drahé vodky. Usmívajíc se, podal novou tisícovou bankovku. „Mejdan za zdí bude pokračovat až do rána,“ vztekle pomyslela Jana.
„Karle, někoho jsi přepadl?!“
Sousedy úhybně sledoval těma lstivýma očima. „Proč hned přepadení?“
Jana zvyklá zkontrolovala bankovku proti světlu, projela ji prsty a najednou… „Počkej, Karle, něco tu nesedí… Musím to ověřit.“
Zasunula peníze do bankovní detektoru a zašeptala: „Kde jsi to vzal?! Tisícovka je falešná!“
Karel zůstal stát jako přimražený a pevněji přitiskl lahve k hrudi, jako by se loučil se svými plány. Náhle prudce položil alkohol na stůl. „Zkontroluj ještě tyhle,“ s nadějí podal další dvě tisícovky.
„I ty jsou falešné. Musím to nahlásit na policii!“
„Jano, přísahám, našel jsem to u obchodu, budu zatracen, peněženku někdo zahodil, peníze jsem sebral. Neudávej mě…“ bědoval alkoholik.
Pokladní si vychutnala jeho strach a chtěla říct, že to byl jen vtip a peníze jsou pravé, když Karel popadl patnáct tisíc a kvapně se hnal k odpadkovému koši se zbavit důkazů. Karel se škodolibostí roztrhl peníze na kousky a vyběhl z obchodu.
Jana nepředpokládala, že by byl tak pohotový. Ale on si to přivolal sám!
„Promiňte,“ přistoupil známý zákazník. „Nedávno jsem u vás kupoval pizzu…“
„Pamatuju si, bez drobných,“ byla ostražitá Jana.
„Ale o to tu nejde… Představte si, sednu do auta a peněženku nenajdu. Co jsem to za roztržitce.“
„Bylo v ní hodně peněz?“ zeptala se Jana, vzpomenouc si na Karla.
„O peníze nejde, ty jsou vedlejší. Spěchal jsem a napsal na bankovku velmi důležité telefonní číslo. Prosím vás, pokud to někdo náhodou vrátí, nechte si peníze, ale pro mě přepište to číslo. Tady je moje vizitka.“
„Dobře,“ přikývla Jana.
Nálada byla mizerná. Do konce směny přemýšlela, jak pomoct milovníkovi pizzy. Nakonec popadla tašku a doběhla k odpadkovému koši, kde vysypala jeho obsah.
Doma, s nasazenými rukavicemi, začala hledat roztrhané kousky, nadávajíc si za hloupý vtip.
„Ten roztržitý je taky výborný… Asi telefon na nějakou ženu,“ s závistí si pomyslela Jana a v očích ji štípala protestní slza. Číslo bylo nalezeno na dvou útržcích.
„A teď jak to předat? Ze svého telefonu volat nemůžu, mohl by mi zavolat zpátky. A co bych pak říkala? O falešných bankovkách?“
Vzala vizitku – Lukáš Marek, číslo na firmu a osobní. Je třeba volat jen jemu, ale z cizího čísla, nebo jen poslat SMS. Možná by si mohla půjčit telefon od sousedky babičky? Co když jí ale Lukáš zavolá, a ta nebude vědět, o co jde, a pak si vzpomene, že u ní byla Jana. A co on si pomyslí? Že jsem já, ta sama pokladní Jana, našla peníze a nechala si je, ale číslo přesto poslala?
A najednou ji napadlo, že může požádat o telefon údržbáře, ten ji asi nebude schopen pořádně popsat. A i kdyby mohl… Je třeba to zařídit tak, aby nemohl. Jana se vrhla ke šatníku…
Nedlouho poté se ze vchodu pomalu vyvalil tlustý kolobok: kabát natažený na kožichu, dva šály… vlněný šál a na něm čepka s kšiltem. Kdokoli by sestavoval fotorobot tohoto bizarního stvoření, by neměl šanci uspět. Kolobok se potácel daleko od domu, zmátl stopy a naslouchal zvukům… škráb – škráb… A tady je on – svědek – inkognito centrálně asijské národnosti – perfektní volba.
Když se přiblížila k údržbáři, Jana suše pronesla: „Aka… dej mi telefon, prosím.“
Aka zastavil, pozoroval tu hromadu oblečení. Musela to upřesnit: „Došla mi baterie. Potřebuju zavolat.“
Ukázala stovku korun. Údržbář mlčky podal telefon. Jana okamžitě odeslala Lukášovi číslo neznámé ženy. Ufff! Na duši měla lehčí pocit.
„Děkuji – na zdraví – víno – hrozny,“ poděkovala a spěchala domů.
*
Lukáš nemohl usnout. Nepomýšlel na peníze, ale vzpomínal na denní setkání, když se cestou do kavárny zastavil u zastávky a najednou slyšel:
„Luky!“
V otevřených dveřích přeplněného autobusu viděl tvář přítele Radka. Pět let se neviděli.
„Spěchám na nádraží. Odlétám. Zavolej mi!“ kamarád začal křičet čísla.
Telefon zapomněl v kanceláři, tak číslo zaznamenal na bankovku a už se těšil, jak v klidu doma zatelefonuje Radkovi ze svého bytu. Nepodařilo se.
Aby se rozptýlil, přešel k příjemnějším myšlenkám. Pokladní Jana, ta mu už měsíc zaměstnává myšlenky. Třeba její vlasy, oči jako jasné nebe, přátelský úsměv… Bylo na čase se poznat lépe. Samota už stačila.
Náhle uslyšel signál textové zprávy. Na obrazovce se objevil jenom číslo. Čí to je? A najednou mu došlo – Radek. Ráno musí zavolat. Když se našlo číslo, tak i peníze. Teď je hlavní okamžitě poděkovat odesílateli.
„Dobrý večer. Mockrát děkuji. Peníze si nechte, je to dárek.“
Mužský hlas s akcentem pronesl: „Plátno? Můj váš nerozumět. Údržbář. Děkuji.“
A zavěsil. Ostatně, jaký je rozdíl, kdo zaslal. Zítra se podělím s Janou o novinky. Včera by byla tak smutná, vzpomněla si.
S myšlenkou, že má důvod k rozhovoru, Lukáš s úsměvem usnul.
Jana však probrečela polovinu noci, litovala se, prostý život, zároveň měla lítost s nešťastným Karlem a nedostupným roztržitcem Lukášem.
*
Druhý večer přišel šťastný Lukáš k pokladně.
„Jano, všechno je v pořádku. Přeposlali mi ztracené číslo, zavolal jsem příteli…“ začal a najednou se zastavil v půl slova. „Počkej… a jak zjistili moje číslo? Vždyť vizitku jsem dal jen vám.“
Jana mlčela, nebyla schopna vyslovit ani slovo.
„Takže jste našla peníze a… předala číslo?“
Nedostavše odpovědi, Lukáš rychle vyšel k východu.
„Všechno! Myslí si, že jsem zlodějka. Je to konec!“ děsila se Jana, popadla kabelku a s pláčem vyběhla za ním.
„Lukáši, počkejte!!!“
Zákazníci sledovali, jak žena doběhla k muži a začala mu rychle něco říkat, potom otevřela kabelku a podala ruku.
Lukáš se díval na dva kousky červené bankovky, kde bylo napsáno číslo Radka…
Po několika minutách se z jejich strany ozval hlasitý smích.
*
A brzy Malí si řekli své ano na svatbě, kde Jana znovu plakala i smála se, ale tentokrát ze štěstí.
I Karlovi se něco dostalo…
