Setkání po letech
Alžběta byla považována za nejnenápadnější dívku ve třídě. Alespoň se tak sama viděla. Malá, útlá a ještě ke všemu s rezavými vlasy… Alžběta si hodně dělala starosti se svým vzhledem a s určitým smutkem hleděla na své blonďaté a modrooké spolužačky.
– Neboj se, holčičko, rozkveteš jako poupě růže – uklidňovala ji maminka – i já jsem se začala měnit až kolem šestnácti. Nemusíš spěchat. Třináct je teprve začátek.
– Mami, přece nikam nespěchám, – odpovídala Alžběta, ale její zelené oči ji prozrazovaly. S povzdechem se sledovala v zrcadle.
Už dávno ji přitahoval kluk z vedlejší třídy – Vít. Sportovní, vysoký a veselý. Jeho odvaha ve hrách byla téměř nerozvážná. Když při tělocviku hráli kluci basketbal, Alžběta sledovala Víta. Strhával svým zápalem všechny hráče a jeho tým vždy vítězil.
I kdyby nebyl Vít tak pohledný, Alžběta by ho měla stejně ráda, ale jeho charismatická povaha jí nedávala šanci na přátelství s takovým vůdcem.
Navíc kolem Víta stále kroužili kamarádi a kamarádky – nebylo snadné se k němu dostat. Nikdy nebyl sám. Vždy byl obklopen skupinou chlapců a dívek. Ale i zřídka spatřená setkání na chodbách ve škole byla pro Alžbětu radostí. A tady ji její nejistota vždy zrazovala. Když se přiblížila k Vítovi, sotva na něj pohlédla a hned odvrátila pohled…
Nikomu o své lásce nic neřekla, ale zdálo se jí, že celý svět zná její tajemství a ona červenala jen při pomyšlení, že by se jí mohli smát spolužáci, nebo, což by bylo ještě horší, samotný Vít…
Rozhodla se proto, že na krásného Víta zapomene, pokusí se ho ignorovat a vůbec na něj nemyslet. Zpočátku jí to nešlo, ale nakonec to zvládla. Alžběta se uklidnila a začala být na sebe pyšná.
– Hlavně se nepřibližovat, – šeptala si sama pro sebe. Když Víta viděla ve škole, hned uhýbala stranou nebo se snažila projít tak, aby se skryla za zády ostatních.
Uplynuly dva roky. Alžběta se dobře učila, vyrostla a přestala být tolik nejistá sama sebou, protože matčiny předpovědi se naplnily: během jednoho léta se z ní stala jemná, štíhlá dívka.
Po základní škole se vydala na střední školu. O Vítovi a ostatních se občas doslechla od své bývalé třídní učitelky, paní Šimkové, která bydlela ve stejné ulici.
Na školní srazy nechodila, protože její třída nebyla příliš soudržná a moc přátel z té doby neměla. Jednou však přišlo pozvání na sraz ke kulatému výročí paní učitelky Šimkové a Alžběta se rozhodla jít, aby milované učitelce poblahopřála.
Uběhlo 30 let od jejich maturitního ročníku! Setkání bylo dojemné, jelikož se mnozí neviděli od školy. Byli tam i studenti z vedlejší třídy.
Alžběta se zarazila, když uviděla Víta. Vysoký, impozantní muž s šedivými vlasy a upravenou bradkou. Jen oči zůstaly stejné – Vítovy, veselé a jiskřivé.
V sále bylo rušno. Po blahopřáních paní učitelce stály skupinky lidí a povídaly si, někteří se objímali.
Jaké bylo Alžbětino překvapení, když k ní Vít přistoupil a s úsměvem ji pozdravil:
– Tady je má tajná školní láska… Alžběta.
Lehce se uklonil a políbil ji na ruku. Jako by ty desítky let ani neuplynuly – Alžběta se zachvěla.
– Láska? Já? – zrudla, – a proč se to dozvídám až teď?
Oba se rozesmáli. Samozřejmě už všichni měli rodiny, děti. Včetně Víta i Alžběty.
Stáli stranou, a Vít jí pak vyprávěl o své práci, rodině a synovi.
– Já mám taky syna, – přikývla Alžběta, jak si vždycky přála. Povzdechla si a pak se na něj tázavě podívala:
– Ale proč? Proč jsem se ti líbila? Byla jsem tak tichá a nenápadná… A nepěkná…
– Právě proto. Nechtěla jsi být jako ostatní. Vždy jsi kolem mě procházela se vztyčenou hlavou… Ani jsem nepomyslel, že bych tě mohl oslovit. Ale moc ses mi líbila. I když teď je to už jen sladká vzpomínka na mládí.
– I ty ses mi líbil, ani nevím, jak to popsat… – nečekaně přiznala Alžběta, – ale nebyla jsem schopná se k tobě dostat. Neuměla bych tě oslovit první. Ale všechno to byla jen dětská zamilovanost.
– Kdo ví… – zamyslel se Vít, – možná jsme někde něco ztratili.
– Snad, – zasmála se Alžběta, – Možná se potkáme někde jinde. V dalším životě…
– Budu hledat ty tvé zelené oči, – zašeptal Vít a smutně se usmál. Bylo vidět, že je Alžbětou uchvácen. Opravdu byla krásná. Takové opožděné poupě, jak říkávala její maminka.
Náhle ji někdo zavolal.
– Mami! Přišli jsme s tátou pro tebe, jak jsi chtěla…
K Alžbětě a Vítovi se prodíral přes zástup mladý muž.
– Seznam se, to je můj syn… – řekla Alžběta. Usmívala se.
– Vít, – rozhodně podal ruku Alžbětin syn.
– Vít Kovář, – stiskl jeho ruku Vít. Díval se na Alžbětu, v jeho očích bylo překvapení, něha a trochu rozpaků.
Alžběta na něj mávla a zamířila k východu. Už na prahu školy ji zastihl.
– Poslouchej, Alžběto… – díval se na ni očima plnými citů, – děkuji ti…
– Za co? – byla překvapená.
– Za syna. Další Vít roste. Děkuji za vzpomínku…
Alžběta přikývla. Nastoupila do auta a usadila se na zadním sedadle.
Její manžel se zeptal:
– Tak jaké to bylo?
– Dobré, – odpověděla, – mnoho spolužáků přijelo. Bylo to fajn je vidět. A také trochu smutné, samozřejmě. Čas nás mění… Jsem ráda za paní Šimkovou. Je to hrdinka. Přeji jí pevné zdraví na mnoho dalších generací studentů…