Je mi 65 let a poprvé v životě si kladu otázku: děti, kterým jsme s manželem obětovali všechno, nás už nepotřebují. Tři děti, kterým jsme věnovali náš čas, energii a peníze, dostaly vše, co chtěly, a jednoduše nás nechaly za sebou. Můj syn mi ani nezvedá telefon, když mu volám. Někdy si říkám: opravdu se nenajde nikdo z nich, kdo by nám ve stáří podal alespoň sklenici vody?
Vdala jsem se, když mi bylo 25 let. Můj manžel, Petr, byl můj spolužák a dlouho o mě usiloval. Dokonce se přihlásil na stejnou univerzitu, aby mi byl nablízku. Rok po naší skromné svatbě jsem otěhotněla a narodila se naše první dcera. Petr musel opustit studia, aby mohl začít pracovat, zatímco já si vzala akademickou dovolenou.
Byly to velmi těžké časy. Petr pracoval téměř bez přestávky a já se učila být dobrou matkou a zároveň se snažila dokončit svá studia. O dva roky později jsem znovu otěhotněla. Musela jsem přejít na dálkové studium a Petr pracoval ještě tvrději, aby nás uživil.
Navzdory všem obtížím se nám podařilo vychovat dvě děti: naši starší dceru Elišku a mladšího syna Tomáše. Když Eliška nastoupila do školy, konečně se mi podařilo najít práci v oboru. Život se začal zlepšovat: Petr získal stabilní zaměstnání s dobrým platem a my jsme si zařídili vlastní bydlení. Ale právě když jsme začali cítit úlevu, znovu jsem otěhotněla.
Narození třetího dítěte nám přineslo nové výzvy. Petr pracoval ještě tvrději, aby uživil rodinu, a já se plně věnovala výchově naší nejmladší dcery Anny. Nevím, jak jsme to zvládli, ale krok za krokem jsme znovu získali stabilitu. Když Anna nastoupila do první třídy, konečně jsem pocítila úlevu.
Přesto tím obtíže neskončily. Eliška, sotva začala studovat na univerzitě, nám oznámila, že se chce vdát. Nerozmlouvali jsme jí to, protože jsme se sami vzali mladí. Organizace svatby a pomoc při pořízení bytu nás stály značné množství úspor.
Tomáš, náš syn, také toužil po vlastním bydlení. Nemohli jsme mu to odmítnout, a tak jsme si vzali další půjčku, abychom mu mohli pomoci koupit byt. Naštěstí si brzy našel dobrou práci v prestižní firmě, což nám poskytlo určitou úlevu.
Když Anna byla v posledním ročníku střední školy, oznámila nám, že sní o studiu v zahraničí. Bylo to pro nás obtížné období, ale dokázali jsme sehnat potřebné peníze a poslat ji na vysněnou univerzitu. Anna odjela a my jsme zůstali sami.
Postupem času nás naše děti začaly navštěvovat stále méně. Eliška, přestože bydlela ve stejném městě, k nám chodila jen zřídka. Tomáš prodal svůj byt, přestěhoval se do hlavního města a navštěvoval nás ještě méně. Anna, po ukončení studií, zůstala v zahraničí.
Dali jsme svým dětem všechno: svůj čas, své mládí i své peníze. A nakonec jsme se pro ně stali nikým. Nežádáme od nich pomoc ani finanční podporu. Přáli bychom si jen jednu věc – aby nám občas zavolaly, navštívily nás nebo řekly pár vlídných slov.
Zdá se však, že ty časy jsou pryč. Teď si říkám: možná je na čase přestat čekat a začít žít pro sebe? Možná jsme si ve věku 65 let zasloužili trochu štěstí – štěstí, které jsme vždy odkládali na poslední místo?
