Ve svých 66 letech jsem dětem řekla, že nechci strávit poslední roky života hlídáním vnoučat.

V šestašedesáti jsem svým dětem oznámila, že nechci strávit poslední roky života hlídáním vnoučat.
Všichni tři mi stáli naproti a hleděli na mě, jako bych právě prohlásila, že odcházím pracovat do cirkusu.
Moje nejstarší dcera, Libuše, málem upustila svůj hrnek s kávou. Syn Jaroslav sundal brýle, jako by mu to mělo pomoci pochopit, co právě slyšel. Nejmladší dcera, Ludmila, jen otevřela ústa a mlčela.

Jak to myslíš, mami? zeptala se nakonec Libuše.

Přesně tak, jak jste to slyšeli, zopakovala jsem a založila si ruce. V šestašedesáti jsem se rozhodla, že už nebudu babička na plný úvazek zadarmo. Vyrostly jste tři děti. Už jsem své odvedla.

Ale mami začal Jaroslav.

Žádné ale. Vy jste se rozhodli mít děti. Já už jsem si své roky s plínkama, chystáním svačin do školy a čekáním, až se vrátíte z večírků, opravdu odžila. Stačí.

Ludmila se konečně ozvala: A co budeš dělat?

Usadila jsem se do svého oblíbeného křesla toho, které se snaží pořád vyhodit, protože je prý moc staré.

No, přihlásila jsem se na lekce salsy, koupila jsem lístky na plavbu s kamarádkami, v úterý mám kurz malování

A taky jsem si stáhla Tinder.

COŽE?! vyhrkli všichni tři najednou.

No co? Soused z vedlejšího vchodu je milý, má všechny zuby a skvěle vaří.

Libuše se svalila na gauč: Tohle snad není možné

Ale je, miláčku. Můžete mě navštívit, ale jen po předchozí domluvě. Mám nabitý kalendář.

Jaroslav byl stále v šoku: Co rodinné neděle?

V neděli mám zumbu. Ale můžeme to přesunout
Počkejte ve středu mám knižní klub.
Tak co takhle čtvrtek, každý druhý týden?

Pozorovala jsem, jak si vyměňují zděšené pohledy. Bylo to osvobozující.

Pak jsem zvážněla.
Poslouchejte miluji vás všemi deseti a budu milovat i vnoučata. Ale tahle babička má rozvrh a rozhodně nemá uniformu chůvy.

Pokud mám hlídat děti, mám sazbu:
200 Kč za hodinu,
400 Kč pokud budou plínky,
800 Kč když budou nemocné.

Mami, nebudeme ti platit! rozčilila se Libuše.

Dobře, dám vám rodinnou slevu o třicet procent méně, než kolik byste dali profesionální chůvě. Platba na účet.

Museli jste vidět jejich výrazy.

Nakonec jim to došlo.

Teď mě navštěvují, pomáhají mi a když hlídám vnoučata (ano, občas hlídám mám srdce), dělám to proto, že opravdu chci, ne protože musím.

A ano, byla jsem na rande s tím sousedem.
Vaří fantasticky.

A kdy jste začali nastavovat hranice u své rodiny vy? Nebo pořád všechno přijímáte bez výhrad?

Ponaučení je jasné: věk není překážkou pro život podle vlastních představ. Každý máme právo na svůj čas a radost je důležité umět říct ne, abychom mohli říkat ano věcem, které opravdu chceme.

Rate article
Add a comment